Astrální ochránce
Probíhala jsem mezi auty na parkovišti, snažíc se setřást své pronásledovatele. Krčila jsem se, dělala kotrmelce, ale ti muži byli stále za mnou. Slepá ulička. Už jsem nemohla nikam utéct. Otočila jsem se a stanula proti dvěma mužům. ,,Prosím vás, nechte mě být!“ doufala jsem, že změní názor. Bohužel jsem se pletla. ,,Notak, děvče nech nás si trochu pohrát.“ zasmál se jeden a přistoupil ke mě. Věděla jsem, že přijde můj astrální ochránce.
Opřel mě o zeď a začal mi líbat krk. Svíjela jsem se, kopala do něj, ale alkohol, který z něj byl cítit na sto honů, ho kompletně otupil. Roztrhl mi tričko a začal mi osahávat prsa, zatímco mi druhou rukou držel ústa zavřená. Druhý mi mezitím sundával džíny. Neměli to dělat. Musela jsem to vypustit. Poddala jsem se a cítila, jak to přebírá kontrolu. Z mé kůže začala stoupat zelená pára, která zcela obalila mé tělo. Měnila jsem se v bytost větší a silnější.
Oblak mě kompletně pohltil. Moje černá silueta, byla to jediné viditelné. A pak už to fungovalo samo. Z oblaku, ktery jsem nazývala Štít Duše, kolem mého těla a vynořila chapadla, která popadla muže stojícího nejblíže. Tento muž byl zvednut do vzduchu a rozčtvrcen. Krev se rozstříkla všude okolo. Druhý muž byl zděšen a dal se na útěk, ale entita, která mě právě ovládala, ho nehodlala nechat utéct.
Monstrum
Několika skoky jsem ho předběhla a jedno z chapadel mu prorazilo hrudník. Oba muži byli mrtví. Oblak se vsákl zpět do mé kůže a já padla na kolena. Vždycky mě to vyčerpá. Nevím, zda si na to někdy zvyknu. Je to už pár měsíců, kdy jsem do sebe přijala tu entitu. Myslím že to bylo v květnu. V květnu kdy končila zima.
. . .
S rodiči jsme už nekolik let bydleli ve staré ale krásné chatě v jedné malé vesnici uprostřed lesa. Měla jsem to tam velmi ráda, ačkoliv tam nebyly studijní podmínky, které jsem chtěla. Musela jsem dojíždět na gampl nedaleko ale myslím, že se mi to vyplatilo. Už jsem měla dva roky po maturitě a byl čas se odstěhovat. Zabydlela jsem se ve větším městě v jedné chatce. Chtěla jsem se cítit jako kdysi v domově mých rodičů.
Domek nebyl zařízený, ale to spravila dobrá práce, ze které jsem měla poměrně dost peněz. Měla jsem svůj ráj! Celý měsíc jsem se zabydlovala, až pak mě trklo, že jsem se ještě vůbec nepodívala na půdu! Jakmile jsem na to pomyslela, padací dveře o s vrzaním otevřely a dolů vypadl žebřík. ,,Asi jsou rozbité.“ pomyslela.jsem si, když jsem si brala baterku a šplhala nahoru.
Nález
Můj křik přivolal mé sousedy, kteří na půdu vpadli s nožem a vařečkou. Zjevně vařili. Paprsek světla ozařoval roh půdy. Pokrytá prachem tam ležela rozleptaná mrtvola muže. Sousedé zavolali policii a sanitku, která mě, stále v šoku, odvezla do nemocnice. Nic mi ale nebylo, a tak mě hmed pustili domů. Musela jsem čekat týden, než mi policejní důstojník přišel oznámit, že mrtvola na mé půdě je bývalý majitel. Mladý muž. Pitva ukázala, že byl otráven jedem a jeho tělo polito kyselinou. Nedokázala jsem si představit takový osud.
Většinu následujícího měsíce jsem strávila radši mimo domov. Často jsem s kolegyněmi chodila na kafe nebo do kina, či divadla. Jen abych v tom domě byla co nejméně. Nedokázala jsem se ale přestěhovat. Měla jsem tu kamarádky a navíc, byl to můj domov! Musela jsem to přece vydržet. A pak přišla ta osudná chvíle. Chvíle, která mi změnila celý život.
Vracela jsem se pozdě večer domů. S kamarádkami jsem byla na diskotéce a parádně jsem si to užila. Zamkla jsem za sebou dveře a převlékla se do pyžama. Dnes se mýt nebudu, zítra je sobota, tak si dám sprchu ráno. Ale zuby bych si vyčistit mohla. Zašla jsem do koupelny a začala. Vypadala jsem dost unaveně. Musela jsem se pousmát nad tím, jak hrozně vypadám. A tehdy jsem to zahlédla poprvé.
Entita
V odrazu sem viděla, že za mnou stála ta věc. Byla nazelenalá s uhlazeným tvarem těla. Žádné rysy svalů, či obličeje. Nohy byly nahrazeny jedním čímsi a celá se vznášela nad zemí. Zděšeně jsem se ohlédla, ale za mnou nic nestálo. Myslela jsem, že mi někdo hodil něco do pití a že trochu šílím kvůli té mrtvole. Otočila jsem se zpátky. Oči se mi rozšířily hrůzou, když jsem místo svého odrazu spatřila tu entitu! Vztáhla ke mě ruku, na které se vytvořilo pět ostrých prstů, a dotkla se plochy zrcadla! Neschopna jediné hlásky jsem vyběhla z koupelny a zamkla se v pokoji.
Celou noc jsem oka nezamhouřila, ale ráno už to bylo pryč. Koukala jsem se pak na seriály jako Dr. House, Scooby-Doo a také jsem zabruslila i k Teletubbies. Zabila jsem tím celý den, ale úžasně jsem si odpočinula. Už se stmívalo, když jsem šla spát. Otevřela jsem dveře ložnice. Ne! Ne, to ne! Ta entita tam stála. Přímo vedle mé postele. Utekla jsem do obýváku k televizi. Entita pomalu vyšla z ložnice. Přišla, no spíše přiletěla, ke gauči. Udržovala si určitou vzdálenost.
V tu chvíli jsem prozřela. Mohla jsem si entitu pořádně prohlédnout. Měla širší ramena a byla o hlavu vyšší než já. Musel to být duch toho muže ode mě z půdy! Jeho duše nedošla klidu, jak se tak říká. Co když celou dobu jen hledal někoho, komu by to řekl? S velkým strachem jsem k němu pomalu natáhla ruku. Duch couvl, a tak jsem popošla vpřed.
Souhra
Ruku jsem stále držela nataženou směrem k němu. Duch na ní koukal s ostražitostí, ale nakonec pozvedl svou levou ruku a pomalu ji přibližoval k té mojí. Už jen pár centimetrů! Položil svojí ruku do té mojí. Ihned mnou projela vlna příjemného tepla. Myslí mi projely vzpomínky. Jeho vzpomínky. Vzpomínky na jeho vraždu. Tu náhle mi pevně sevřel zápěstí. Zabolelo to a já klekla na zem. Snažila jsem se vyškubnout, ale jeho stisk byl silný. Nedokázala jsem pochopit, jak nehmotná entita může držet cokoliv hmotného.
Duch se ke mě přisunul blíž a chytil mou hlavu. Slzy strachu se mi rozlily po tvářích. Teď zemřu. Jako naivní blbka jsem se až moc přiblížila duchovnu, což jsem neměla. Duch začal ztrácet svůj tvar. Vlnil se a zmenšoval. Cítila jsem jsem, jak se ve mě usazuje. Doslova se do mě vsákl. Bylo to jako když se přejíte, popřela jsem se o všechny čtyři a pozvracela se. Pocit pomalu zmizel a já musela ten nepořádek uklidit. Po tom jsem hned zalehla do postele.
. . .
A tak to bylo. V mém těle žil duch. Nyní je to můj astrální ochránce. Nikdy jsem však nepomyslela třeba na loupež. Na dvě věci ale myslím pořád. Existují lidé jako já? A jak vyvolám duchovu sílu, když to budu chtít já sama…?
Další Creepypasta: V pasti Deprese
Více záhad: Paraweb
