SOS MVS
Bylo to během roku 2049. Po několika dnech v kryospánku jsem se přiblížil k nově přestavěné Mezinárodní vesmírné stanici. Stavba trvala několik let, hlavně kvůli dlouholetému výzkumu umělé gravitace, na které spolupracovaly Rusko a Amerika společně. Bohužel vztahy kapku drhly, hlavně když se mělo určit, kdo dostane ocenění za tak úžasný vynález. Já, jakožto Američan, bych samozřejmě rád, kdybychom ocenění získali, ale jelikož jsem čestným člověkem, nebude mi vadit když ocenění dostanou Rusové.
Letěl jsem autopilotní raketou značky US-AUTO-17. Byla tu hodně dlouhá doba, kdy se vysílaly sondy pouze na Mars, takže jsem rád, že jsem mohl být součástí této nové éry letů do vesmíru. Zrovna jsem lezl do nové Mezinárodní vesmírné stanice. Vypadalo to mnohem lépe. Prostory chodby a přetlakové místnosti, kterými jsem zatím prošel, byly mnohem větší, než co jsem viděl ze starých snímků. Po sundání skafandru jsem vešel do prostorné místnosti, kde už na mě čekal můj ruský kolega.
„Zdravím tě, kolego!“ běžel mi, ehm, tedy přiletěl mi, potřást rukou a obejmout mě. Jeho angličtina byla trhaná, ale stále na vynikající úrovni. Pozdravil jsem ho a společně jsme se odebrali do hlavní místnosti. Byly tam na zdi přidělané počítače a monitory ukazující různé věci. Například teplotu, vlhkost, zásoby elektřiny a vody na MVS, předpověď počasí a jiné.
Náš úkol byl jednoduchý.
Měli jsme teď natočit video, které naše domovské země odvysílají v televizních zprávách. To video bylo kratší, ale zase bylo takové od srdce. Nebylo ale času nazbyt. Budeme tu muset vydržet celý jeden rok. Bude to tedy vážně šílené. Mezitím máme vyzkoušet reakce několika nově vytvořených rostlin a prvků. Ale tím vás samozřejmě nebudu zatěžovat, přejdeme rovnou k těm důležitějším věcem.
Nastalo to asi po třech a půl měsících. Byli jsme sehraný tým, práce nám šla od ruky. Hráli jsme hry, debatovali o našich rodinách, sledovali filmy. Jeden den jsme si dokonce, jakýmsi záhadným způsobem, stáhli a zahráli Minecraft. Věřil jsem mu. Byl to další z mých dobrých přátel Ale pak toho osudného večera přišla na můj osobní počítač zpráva…
Agente, Charlesi!
Situace hádek se velmi rychle vyostřila.
Rusko započalo atomovou válku proti Spojeným státům.
Váš úkol je tímto aktualizován!
Terminujte vašeho společníka, Valenděva!
Vláda Spojených států
Nemohl jsem uvěřit vlastním očím!
Jak mohla zem někoho tak přátelského zahájit ATOMOVOU válku?! Nemohl jsem spát. Strach o mou rodinu se mnou šířil a užíral mě zevnitř. Co jsem ale měl dělat. Nějakou sečnou zbraň bych tu našel, ale jsem schopen ho zabít? Co když má stejné rozkazy?! Taky váha? Či snad už má všechno připravené? Můžu mu věřit?
Ráno Amerického času, asi kolem 8:26, jsem vyletěl ze svého pokoje, abych potkal svého ruského kolegu Petroviče přímo před dveřmi. Hrozivě jsem se vylekal. ,,Je ti dobře? Nevylezls z pokoje celkem dlouho, brachu.“ spustil svou lámanou angličtinou. ,,Jo jo jo, jsem v pohodě.“ odvětil jsem rychle a nahodil úsměv. Naštěstí to sežral, usmál se a šel vyndat snídani. V hlavě se mi vynořila temná myšlenka. Myšlenka, že se mě Petrovič opravdu pokusí zabít. Nesmím mu věřit.
Dnes šel ven udělat další pokus. Pokud ho mam zabít, musím se připravit. Ačkoliv jsem nechtěl, vyhodil jsem proud. Po MVS se rozsvítila slabá červená světýlka. Vím, že se teď Petrovič vrátí. A vrátil se. Prakticky hned. ,,Charlesi?“ zavolal na mě. Ale já neodpověděl. Petrovič se proto vypravil ke generátorům a opět nahodil elektřinu. To už jsem za ním stál.
Pravda
,,Fuj tajksl, Charlesi, tys mě vylekal!“ zasmál se. ,,Nemůžeš mluvit?“ prozkoumal mě zvídavým pohledem. ,,Petroviči…“ vytáhl jsem z poza zad nůž. ,,…musím tě-“ ,,Takže už to taky víš.“ přerušil mě. Nechápal jsem. Ale stiskl jsem nůž pevněji. ,,Charlesi,“ sklopil Petrovič provinile zrak, ,,naše země spolu vedou Atomovou válku. Pokud tu přede mnou stojíš s nožem, tak ti určitě přišel rozkaz k mému zavraždění.“
,,Jak to víš?!“ vyjel jsem na něj. ,,Jelikož mi týden zpátky přišel rozkaz k tvému zavraždění.“ pohlédl mi do očí. Týden. On ti vydržel celý týden. A já? Já to nezvládl ani jeden den. ,,Chápu, že nechceš zemřít,“ pokračoval Petrovič, ,,ale to ani já!“ Než jsem se nadál, odrazil se od generátoru a skočil proti mě. Chytil jsem se rámu dveří a roztočil se, abych se mohl kopem bránit. Petrovič mě ale chytl za kotník a přitáhl si mě.
Jednou rukou mi chytil zápěstí a druhou se mi pokusil vrazit pěstí. Tu jsem ale chytil já, a tak jsme se jen přetahovali o nůž. ,,Byl jsi dobrý přítel, Charlesi!“ kopal do mě Petrovič. Když se napřímil k dalšímu kopu. Pustil jsem jeho ruku a vší silou mu vrazil do obličeje. Vymanil jsem se z jeho sevření a odstrčil se od něj, vlétaje do chodby. Ihned jsem se chytl zábradlí a začal ručkovat pryč.
Na život a na smrt
Petrovič byl ale rychle za mnou a snažil se mi znovu chytit nohy. Zastavil jsem se a uštědřil mu další kopanec, čím jsem ho dostal i pryč ze zábradlí. Rychle jsem zaletěl do hlavní místnosti a schoval se za jednu z obřích obrazovek. Petrovič vletěl do místnosti hned na to, ale naštěstí mě nemohl najít. Opatrně jsem vykoukl zpoza obrazovky a vida, že se dívá jinam, jsem se odrazil od stropu a s čepelí napřed proti němu vyrazil.
Ale netrefil jsem se. Tedy, ne úplně. Podařilo se mi pořezat jeho levou ruku. Takže nyní trochu krvácela. Mezitím, co Petrovič ječela bolestí, jsem se opřel rukama o zem. Chtěl jsem odskočit, ale Petrovič mi to znemožnil tvrdým kopancem do hrudi. Vyrazil mi dech a nůž z ruky. Kop mě otočil a Petrovič mě tak popadl, praštil se mnou proti zdi a začal mě škrtit.
Ať jsem do něj kopal a mlátil sebevíc, své sevření nepovolil ani o píď. Pomalu mi docházel vzduch. Byl jsem lapen v další přetahované. Tu jsem spatřil za Petrovičovými zády ten nůž který jsem upustil. ,,Byl jsi dobrý kámoš, Charlesi!“ utáhl Petrovič svůj stisk. Já rychle popadl nůž a podřízl mu hrdlo. Vytryskl proti mně proud teplé krve a stisk na mém krku povolil. Rozkašlal jsem se a nůž zahodil. Mohl jsem se jen dívat na mrtvolu mého přítele a drahého kolegy…
Post mortem
Tělo jsem uzamkl v přetlakové komoře a z hlavního sálu ho vypustil do mrazu kosmu. Byl jsem na dně. Vznášel jsem se a vydával ryk tak srdceryvný ryk, jako kdyby raněné monstrum umíralo. Já jsem to monstrum. A já vnitřně umírám. Teď jsem tu sám. Jen já, mé šílené já, plovoucí mezi bublinkami teplé krve…
Další creepypasta: V Knize
Více záhad: Paraweb
