Jeff the Killer/Jeff zabiják 3/3
Předchozí části:
Jeff the Killer (2015) 1/3
Jeff the Killer (2015) 2/3
Začal se usmívat.
❝Proč se mi směješ, je ti něco nebo co?❞ zeptal se Randy s trochou nervozity v hlase.
❝Já se usmívám, Randy? Oh, asi proto, že se nehorázně bavím,❞ prohlásil Jeff a náhle se rozeběhl dopředu, proti nepřipravenému chlapci s pistolí v rukou.
Věnoval mu jeden úder do nosu
Randy svěsil ruce, stále svírající pistoli. Jeff si všiml, aniž by se musel otáčet, že Keith a Troy udělali krok dozadu, místo aby přišli svému ❝vůdci❞ na pomoc. Jeff dal Randymu další silný úder do čelisti, z čehož spadl chlapec na podlahu.
Jeff pak přesunul svou pozornost na Keitha a Troye, dva ❝tvrďáky❞, kteří zatím jediné, co udělali, byl krok jeho směrem. Troy couvnul a zakopl o štos časopisů, které tam Randy předtím nechal. Zavrávoral.
Jeff se chopil příležitosti a udělal krok dopředu, následně zase seznámil svou pěst s Troyovým kulatým břichem. Tlustý chlapec se pokusil udržet rovnováhu, ale Jeffovy údery, kombinované s zakopnutím, jej nakonec taky položily na zem a nechaly ho praštit se o podlahu do hlavy.
Keith se pokusil vycouvat, ale bohužel pro něj stál Jeff mezi ním a jedinými dveřmi z garáže, kterými by se aktuálně mohl dostat ven. Udělal dva rychlé kroky proti vyhublému chlapci a cítil nezměrnou radost, když viděl, jak před ním Keith couvá a lepí záda na stěnu.
Mix potěšení, síly a vzteku se konečně dal dohromady
A Jeff se cítil, jako kdyby se vznášel. Někde hluboko v sobě věděl, že za tohle bude tvrdě pykat, ale zrovna v tuhle chvíli se o to nemohl zajímat míň. Nezajímal ho Liu, nezajímalo ho, že ho můžou zatknout, a bylo mu jedno, jestli tátu vyhodí. Vše, kam jeho myšlenky směřovaly, byla Keithova bolest.
Keith se pokusil utéct, doufal, že proklouzne onou skulinkou vedle Jeffa ke dveřím, ale Jeff mu zablokoval cestu tvrdým úderem pravou rukou do tváře, díky čemuž Keith couvnul zase dozadu.
Jeff si všiml, jak se mu třesou kolena, a plně se chopil příležitosti
Přiblížil se a přišpendlil Keitha na zeď, následně mu dával úder za úderem do břicha. Oči vysokého chlapce se vykulily, a když se Jeff se svou prací spokojil, udělal krok dozadu a s démonickým pohledem pozoroval, jak se Keith sesunul na podlahu, lapajíc po dechu.
Randy se znovu dostal na nohy, očividně neměl tušení, co dělat.
❝Hotovo, Randy? Jste spokojení, nebo chcete vy všichni víc?❞ zasmál se Jeff zlomyslně.
❝Ne, víc ne… jsme v poho…❞
❝A vy, zmrdi?❞ otočil se Jeff na zbylé dva.
❝Byl to Randyho nápad…❞ pípl Keith slabounce.
❝Jo no, my ani nechtěli,❞ souhlasil Troy.
Tahle debata mohla pokračovat, naneštěstí je ale přerušil zvuk parkujícího auta
❝A kurva, máma je zpátky!❞ vykřikl Randy, jeho hlas se mu vtipně zlomil. Ten tvrdý chlápek, který tu před chvílí byl, náhle vymizel a zanechal po sobě očividně jen vystrašené dítě.
❝Takže jenom řekneme, že jsme tady prostě všichni byli dole, ne?❞ zeptal se Keith.
❝Nenene, ta zasraná pistole, pokud zjistí, že jsem si s ní hrál, jsem v prdeli!❞
❝Tak ji vrať zpátky,❞ zareagoval Jeff. Veškerý ten vztek náhle mizel a on zas získával kontrolu sám nad sebou.
❝Em… jo, posbírej ty časáky, prosím,❞ zažadonil Randy. Jeff zjistil, že tenhle hlas se mu líbil mnohem víc, ten hlas žadonícího, vystrašeného štěněte.
Víc Randymu nevěnoval pozornost, byl na zemi a sbíral časopisy. Bylo mu jedno, jestli Randy bude mít problémy, ale začínal se bát toho, že pokud bude problém, Liu se jen tak nevrátí.
Další události se staly rychlostí blesku – a to doslova.
Panikařícímu Randymu, který měl strach z toho, že někdo zjistí, s čím si to hrál, se začaly potit ruce. A jak svíral zbraň, jeho prsty mimoděk natáhly pistol tak, že byla připravena k použití. Ani si toho nevšiml, jen jí otáčel v rukou a snažil se z ní vyndat náboj. Rozrušil ho zvuk klíčů v zámku. Věděl, že mu utíkají poslední sekundy.
Zbytek jako kdyby byl zpomalený. Pistole vyklouzla z Randyho upocených rukou, když se ji pokusil znovu otočit. Pozoroval, jak dopadá na podlahu. A Jeff, který balil magazíny, měl jen málo času na to, aby zaregistroval Randyho zalapání po dechu a otočil se.
A přesně v tu chvíli pistole vypustila střelu a Jeff spatřil červený záblesk ohně, který mu vyjel po obličeji, přesněji po jeho levé části. Po náhlém střetu s agónií už nebyl čas na myšlenky. Jeff začal křičet, levou tvář si chytil do dlaní a bolestí se válel po podlaze. Jako kdyby najednou na všechno zapomněl a jen se topil v onom syrupu, kde vztek skoro otupoval bolest.
Když se vrátil zase k sobě, zjistil, že leží v nemocničním pokoji a bezmála polovina jeho obličeje je pokrytá bandážemi. Chtěl otevřít ústa, říct své rodině, že je vzhůru, ale léky nad ním stále měly navrch. Byl vzhůru, ale nemohl nic dělat. Jen slyšet několik málo hlasů.
❝Bude v pořádku, doktore?❞ zeptala se Jeffova matka.
❝Ah, jistě, madam, váš syn bude v pořádku, ale čeká nás velmi dlouhá cesta, než se vyléčí, při které bude zapotřebí vaší pomoci. Ohnivá střela zasáhla jeho levou tvář a způsobila popáleniny třetího stupně.❞
❝Jak je na tom jeho oko?❞ otázal se otec.
❝Těžko říct, na to bude třeba ještě optik, ale poškození tam nejspíš bude.❞
❝A jeho tvář? Co bude mít s obličejem?❞ Jeffova matka zněla poněkud… zoufale.
❝Nuže, jelikož jsme odstranili nežádoucí prvky a ránu vydezinfikovali, nemusíte se bát infekce nebo podobných neduhům, ale budeme potřebovat, aby nějakou dobu bral antibiotika, navíc bude potřeba jeho tvář co nejlépe uzdravit… Tak nebo tak je váš syn šťastný, zranění mohlo být mnohem rozsáhlejší.❞
❝Doktore,❞ promluvila Jeffova matka, ❝já se ptám na něco jiného. Co když budou následky trvalé?❞
❝Řekl jsem, že optik bude muset oko ještě prozkoumat…❞
Shelia Woodsová skočila doktorovi do řeči, tentokrát zněla mnohem vážněji. ❝Pane doktore, vůbec mě nevnímáte. Teď se neptám na oko, ale na tvář. Co s ní budeme muset dělat?❞
❝No, prevence proti infekci byla úspěšná, takže pokud budete…❞
Znovu ho přerušila. ❝Ne infekce, ale jeho… jeho vzhled! Co pro to můžeme udělat?❞
❝Paní Woodsová, těžko říct. Až se vyléčí a bude znovu na vlastních nohách, bude nejspíš schopen podstoupit plastickou operaci, ale my nyní nemůžeme brát ohledy na jeho vzhled, tady jde o zdraví vašeho dítěte. Můžete ho znovu doma očekávat asi za pár dní.❞
❝Dobrá, děkujeme,❞ promluvil zase Jeffův otec. ❝Um, já a manželka bychom potřebovali trochu času o samotě, nebude vám vadit, kdybychom vás poprosili, abyste odešel?❞
❝Samosebou to vadit nebude,❞ odpověděl doktor.
❝Liu, proč nejdeš do nemocničního bufetu a něco si tam nekoupíš?❞ nabídl Liovi Matt.
❝Chci tu být pro případ, že by se Jeff vzbudil,❞ řekl Liu.
❝Liu, řekli nám, že Jeff je pod prášky a že nečekají, že by se tenhle večer ještě vzbudil. Tak jdi, kdyby se něco dělo, hnedka to víš. Dobře?❞ reagoval Matt.
Jeff slyšel skřípění dveří, jak se za Liem otevřely a zavřely
Oba jeho rodiče vypustili dlouhý, roztřesený povzdech, tohle ale nevypadalo jako povzdech z úlevy, nýbrž ze stresu.
❝Budeme ho muset učit doma, Matte, budeme ho muset doma držet!❞ slyšel hlas své poněkud zoufalé matky.
❝Cože? Já… vím, nějakou školu zmešká, ale pochybuji o tom, že se bude jednat o celý rok!❞ odpověděl jeho otec ve snaze o klidnější hlas.
❝O tomhle nemluvím, Matte, je mi jedno, jestli zamešká týden nebo dva, já jen… Vždyť jsi doktora slyšel, jeho obličej bude naprosto zdeformovaný!❞ vyjekla Shelia.
❝Vždyť ani neznáme celkový rozsah zranění. Může to být malé, může se to snadno zahojit, a jak říkal, za čas by byla možná i plastická chirurgie.❞
❝Za čas? Ale za jaký čas? Rok? Dva? Rovnou celá věčnost? Lidi ho uviděj a budou o tom mluvit, tohle chceš? Vždyť z něj bude… vyvrhel! Máš pocit, že by nějaký rodič chtěl, aby se jejich dítě s něčím takovým přátelilo?❞
Jeff slyšel každé slovo a tiše a pomalu do sebe vše nasával
A vracel se k němu vztek. Bohatý, temný, nemocný sirup plný oné emoce. Chtěl začít na svou matku křičet, říct jí, že on tu je tím, kdo leží v nemocnici s polovinou tváře spálenou a vidící jen na jediné oko, a všechno díky tomu, jak ho donutila jít k Randymu domů.
Chtěl se jí zeptat, proč odjela, proč si šla nakoupit nebo nechat udělat nehty nebo cokoliv, co dělala. Chtěl vědět, proč ho nechala s klukem, který se jen před pár dny pokusil ublížit jemu a jeho bratru. Chtěl vědět, proč se zajímá o jeho vzhled víc, než o fakt, že leží v nemocnici.
Ale bylo tu víc věcí, které chtěl vědět. Přál si zjistit, jak moc ho jeho matka nesnáší, do jaké míry je pro ní, jak sama řekla, vyvrhel. Chtěl nadále plavat v černé hmotě, která se formovala ze vzteku a nenávisti. A tohle bylo něco jiného.
Předtím znal jen vztek, nebo vztek smíchaný s potěšením. A chtěl se od toho odprostit, chtěl radši cítit tu falešnou lásku a zájem, stejně jako dřív, ale zároveň toužil po tom, aby to mohl ochutnat trochu víc. A taky začal přemýšlet. Tenhle nový recept, jak by asi chutnal s trochou potěšení?
Pak začal Matt Woods znovu mluvit
❝Ale nedokážu pochopit, jak se mohl Jeff střelit do obličeje. Vždycky jsem si myslel, že je víc zodpovědný.❞
❝Ah, to mi ani neříkej,❞ zareagovala Shelia. ❝Nemohla jsem tomu uvěřit, když to Randy vysvětloval policii a lékařům. Jako… chápeš to? Randy mu jen chtěl ukázat dům a hromadu časáků, co měl jeho táta v garáži – no a znáš kluky, doufal, že tam budou nějaký Playboye a ty víš co.
Pak řekl, že Jeff našel krabici s pistolí a nemohl přestat si s ní hrát. A měl jsi slyšet Randyho kamarády, vysvětlovali, jak ho úpěnlivě prosili, ať toho nechá, než někomu ublíží. Jenže on ne, on se chtěl vytáhnout.
Já… nevím, kdy se nán to vymklo z rukou, Matte… Myslela jsem, že přestěhování sem, do klidného sousedství, nás všechny udělá šťastné, ale Jeff… S náma furt v něčem musí bojovat.❞
A jak tohle všechno přišlo v Jeffově mysli dohromady, pokračoval v plavání v oné černočerné směsi zloby, nenávisti a vzteku. A pak přišla jen kapka euforie a Jeff mohl snadno vidět sám sebe, jak v oné sirupové vodě plave, a každá chvilka mu přinášela další a další vlny potěšení.
A něco mu došlo
Že to potěšení skutečně může ochutnat. A ne z toho, co se právě dělo, ale z toho, co se stane. A on věděl, že se to stane. Jak doktor předpověděl, Jeff měl být několik dní na to poslán domů. Za celou dobu jeho pobytu v nemocnici se nezeptal, zda by svou tvář nemohl vidět, až do posledního dne, kdy konečně poprosil o zrcadlo.
Přišla k němu sestřička a jako pokaždé mu měnila obvazy; byla to milá žena, ptala se ho, jak mu bylo, povídala si s ním. Měl její návštěvy rád. A tak, když poslední den přišla na jeho pokoj, se zeptal, zda by se nemohl vidět.
❝A jsi si jistý, drahoušku? Nechceš, abych radši nejdřív zavolala tvým rodičům?❞ zeptala se.
❝Děkuju, ale ne,❞ odpověděl. ❝Rád bych se viděl, aniž by stáli vedle mě.❞
❝Rozumím,❞ odpověděla upřímným tónem, beze špetky ironie.
Když byly obvazy dole, podala mu malé zrcátko.
❝Nechceš, abych odešla z pokoje?❞ otázala se.
Jeff její dotaz ignoroval a pohlédl na sebe, na poškození jeho tváře. Ano, bylo to ošklivé. Alespoň ta levá část. Ohnivý náboj ho trefil k ústům a pak si razil cestu nahoru, k jeho oku. Na první pohled to fakt vypadalo… jako kdyby se usmíval.
Jizva byla stále krvavě rudá, z každé strany vykukovala spálená tkáň
A pohled na oko žádné dobré zprávy nepřinesl, byla to jen bílá bulva v jeho obličeji. Zavřel levé oko a zjistil, že tím pravým nevidí vůbec, ale vážně vůbec nic. Jizvy pokračovaly až na čelo, kde však bylo zranění mnohem lepší. Většinu vlasů nalevo měl spálenou, jen sem a tam zbývaly pramínky jako pár přeživších.
❝Promiň, ale… budu ti muset dát čisté obvazy,❞ přerušila ho sestřička.
Jeff se usmál. ❝To je v pořádku, jindy bude hromada času na to, abych se mohl obdivovat.❞
Při jízdě domů nebyla ze strany jeho rodičů žádná radost, dokonce ani při příjezdu. Mluvili maličko, a v autě panovalo nemizící napětí. A Liu byl napnutý z toho, že je jeho bratr v pořádku, ale co se týkalo jeho tváře… netušil, co říct. A tak po pár otázkách na onu nehodu a léčení zmlkl a potichu i zůstal.
Když dorazili domů, zeptal se Liu, co bude k večeři. Čekal, že na oslavu Jeffova návratu něco bude.
❝Jen jděte spát, oba dva. Jděte spát,❞ řekla Shelia. Rodiče se poté odšourali do své ložnice, snad jim bylo líto jich samotných, kdo ví?
Jeff a Liu spolu tu noc nějak extra nemluvili
navíc, Jeff strávil většinu času zíráním na svůj odraz v zrcadle. Neustále posouval obvazy a sledoval jizvy. Liu je chtěl taky vidět, ale přišlo mu nerozumné se zeptat.
❝Jsem rád, že jsi doma, Jeffe. Chyběl jsi mi… Mám radost, že jsi v pořádku,❞ řekl Jeffovi, který na sebe zíral.
❝Nejsem v pořádku, Liu, a ani ty ne. Nikdo z nás. Je tu nemoc. Akorát na mně se to doopravdy ukazuje zvenčí,❞ ozval se od Jeffa plochý hlas, jako kdyby za něj odpovídal stroj.
❝O čem to mluvíš?❞ zeptal se Liu.
❝Jednoho dne to taky uvidíš. Takhle to vypadá, když se všechno zbortí,❞ řekl Jeff, stále koukajíc skrz obvazy na svou tvář.
❝Jeffe, nechápu, co se mi snažíš říct,❞ ozval se tiše Liu.
Jeff ale neodpověděl, a po chvíli byl Liem ponechán v místnosti. Liu seběhl schody a zaklepal na ložnici jejich rodičů.
❝Co je?❞ zeptal se hlas jeho matky.
❝Mami, Jeff se chová divně, radši bys měla jít za ním a promluvit si s ním…❞
❝Jdi pryč, Liu, nech svou matku na pokoji,❞ odpověděl mu otec. Malý Liu nevěděl, co dělat jiného, a tak odkráčel zpátky nahoru. Nenapadlo ho, že tohle byla poslední slova, co mu jeho rodiče kdy řekli.
V tu noc se oba dva, jak Matt, tak Shelia, vzbudili ve stejnou chvíli
Jelikož měli oba lehký spánek, netrvalo dlouho a něco je snadno mohlo probrat. Náhlé shrnutí deky vykonalo tak svou práci dokonale. Když otevřeli oči, spatřili světlo, které vycházelo z koupelny naproti ložnici, kde byly pootevřené dveře. Mimo jiné si mohli snadno všimnout lidské postavy, naklánějící se nad jejich postelí.
❝Cože? C-co… se děje?❞ zamumlala Shelia.
A když už byli schopni zaostřit, všimli si, že na ně zírá jejich syn. Matt zapnul lampičku na stole a světlo z ní ozářilo Jeffovu tvář bez obvazů, jeho zničený obličej, jeho pohled je propaloval naskrz. Pak se světlo lampy odlesklo na čepeli kuchyňského nože, který chlapec svíral v rukou.
❝Co děláš, synu?❞ zeptal se Matt, snažíc se smést z mysli pavučiny spánku.
❝Má nůž!❞ vyjekla Shelia a chytila svého manžela za paži, on však zachoval hlavu chladnou.
❝Shelio, patrně za to můžou prášky, asi dezorientovaně vstal, uklidni se, pro Kristovy rány.❞
Jeff naklonil svou hlavu na stranu, stále beze slov. Zíral na svého otce a pozvedl nůž, aby se ujistil, že jeho otec tu zbraň viděl.
❝Co to děláš, synu?❞ zopakoval Matt.
❝Děsím tě,❞ odpověděl Jeff bez jakékoliv emoce v hlase.
❝Matte… udělej něco!❞ prosila Shelia.
❝Dobrá, synu, vím, že sis prošel spoustou věcí, ale měl by sis jít zase lehnout, ráno zavolám doktorovi a…❞
Jeff se rychle přesunul k otcově straně postele a pokyvoval hlavou, tudíž vypadal jako něco mezi člověkem a zdeformovaným ghúlem, který se plížil napříč stíny.
❝Fajn, synu, vyděsil jsi mě, to jsi chtěl?❞ zeptal se Matt, přesouvajíc se na prostředek dvojlůžka, aby tak utvořil větší vzdálenost mezi ním a jeho synem.
❝Skvěle, teď ti mohu začít ubližovat,❞ promluvil Jeff znovu, stále zcela bez emocí.
Otec chtěl pobrat chvilku na vysoukání ze sebe několika slabik, patrně pro otázku, pro chvíli komunikace se svým synem, ale Jeff se rozhodl, že mu tenhle čas nedá. Vyskočil na postel a zaryl nůž do otcova břicha.
Matt se ho pokusil ze sebe shodit, bohužel ne nějak úspěšně, zranění mu přivodilo jakýsi šok a jeho ruce bezvládně padly podél těla. K Jeffovým uším doléhal křik jeho matky, avšak to ho nezajímalo
Nejprve chtěl dokončit otce
A po vytažení nože jej ještě do svého otce třikrát zabodl, Matt tak pokaždé zalapal po dechu a vykašlal krev, jeho tělo sebou škublo pokaždé, když nůž našel svůj cíl. A po třetím úderu se přestalo hýbat.
Shelia zacouvala k čelu postele, chtěla odtamtud slézt na zem a utéct pryč, avšak v jejím stavu zmatení a šoku nebyla schopná ani na něco tak jednoduchého.
❝Jeffe, proč… Proč nám tohle děláš?❞ řekla slabě.
❝Randy to začal, musela jsi to vědět, ale ignorovala jsi to. Liu měl rozseklý ret, musela jsi ti vidět, ale ignorovala jsi to. Byl jsem střelen do obličeje, ale ty jsi věřila Randymu, proč? Abys tu zapadla?❞ promluvil Jeff nízkým, až vrčícím hlasem.
❝Ne, drahoušku, já věřila tobě, jenom… práce tvého otce… a jsme tu noví… bože Jeffe, prosím, ne…❞ žadonila jeho matka.
❝Pověz mi o té domácí škole, mami. Pověz mi, jak jsi mě nechtěla nechat vyjít mezi lidi kvůli mé tváři. Pověz mi, jak se se mnou žádné dítě nebude chtít bavit, a žádný rodič s tebou. Pověz mi, mami, jak krásné to bude, kdybys mě učila doma…❞
❝Je-Jeffe prosím, já… byla jsem jen vystresovaná, měla jsem o tebe strach, to je všechno… prosím… Miluju tě…❞
❝Mami, myslím, že by ses měla řídit podle vlastní rady, co říkáš? Tamto, co jsi řekla Liuovi, když jsme přijeli. Chtěl přichystat něco pěkného, aby mě přivítal doma, ale co jsi řekla ty, ať namísto toho uděláme?❞ řekl Jeff, vyškrábávajíc se na postel. Zaháněl svou matku do kouta.
❝Co jsem řekla?❞ zeptala se, ale její šepot byl skoro těžko slyšet.
❝Jdi spát!❞ zařval Jeff a zaryl svůj nůž do matčiné hrudi. Bodal ji stále dokola a přesně tady nalezl ten správný recept, který se tak nebesky rozplýval. Vztek, nenávist a potěšení splynuly do jednoho a Jeff se v téhle kombinaci naprosto a zcela ztratil.
Jeff otevřel dveře do pokoje svého bratra, nepřekvapilo ho, že spal. Usnul se sluchátky na uších, takže nemohl slyšet žádné z těch křiků tam dole. S tím Jeff problém neměl. Bylo vlastně dobře, že to všechno Liu neslyšel.
Jeff si sedl na kraj postele svého bratra a několikrát do něj žďuchl. Chvilku to zabralo, ale po několika vteřinách Liu konečně otevřel oči a vzhlédl. Jeff mu sundal sluchátka.
❝Jsi volný, Liu,❞ řekl měkce.
❝Jeffe, co… o čem to mluvíš?❞ řekl Liu rozespale, hlavou stále někde ve snozemi.
❝Uvidíš ráno. Jen jsem chtěl, abys věděl, že tě mám rád. Vždycky jsi byl můj nejlepší kamarád, zapamatuj si to, ano?❞
❝Jo, jasně, já… tě mám taky rád, jen… mě nech spát,❞ zamumlal Liu, znovu zavírajíc oči.
Jeff se usmál a zvedl se na nohy. Když vyšel z místnosti, ještě nasměroval pohled na svého spícího bratra, než se nechal obklopit černočernou nocí.
Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.
Překladatel: Stiak
Autor: K. Banning Kellum
Originál: Jeff the Killer 2015
První část: Jeff the Killer (2015) 1/3
