ČlánkyCreepypasty

Bloodeyed – Epizoda 02

Bloodeyed – Epizoda 02

Předchozí část: Bloodeyed – Epizoda 01

V ozvěně se mi hlavou rozeznělo mé jméno. „Danieli,“ opakovalo mi stále dokola. Bloudil jsem v temnotě. Stál jsem na něčem a kolem mě byla tma. Podíval jsem se pod sebe. Vypadalo to jako bych stál na skleněné desce uprostřed ničeho. Přiklekl jsem si a osahal zem. Nevybavuji si, jaká byla na omak. Slyšel jsem ten hlas. Byl čistší. „Danieli,“ opakoval mi stále.

Připomínal mi hlas matky. Po takové době to bylo zvláštní slyšet. Pousmál jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Tep se mi zvyšoval. „Mami?“ vyšlo mi z úst. Nadechl jsem se a čekal. Hlas se pomalu vyjasňoval víc a víc s každým zvoláním. Má hlava mě mátla. Nezněl jako matčin. „Danieli,“ ozvalo se přímo za mnou. Bleskurychle jsem se otočil, ale nikde nikdo.

Nadechl jsem se a chtěl na ni zavolat. Chtěl jsem vědět, s kým mluvím. „Danieli!“ ozvalo se hned za mnou a za rameno si mě někdo otočil. Stál tam Drake. „Vstávej, Danieli!“ řekl mi přímo do očí. Škubnul jsem sebou a probral se na nosítkách v sanitce.

Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe

Seděla tam Danica. „Danieli, jsi v pořádku?“ zeptala se. Vypadala ustaraně. Takhle jsem ji ještě neviděl. Pořád se jen smála, nebo měla ten svůj, nepřítomně naštvaný výraz. Ale tohle? To bylo nové.

„Nevěděla jsem, co mám dělat. Ležel jsi tam a krvácel, tak jsem zavolala sanitku.“ Otočil jsem se na doktora. Pořád něco kontroloval, ale nepromluvil. Bylo mi blbě. Motala se mi hlava a cítil jsem, jako bych se měl každou chvíli pozvracet. Lehl jsem si na záda a díval se do stropu, celou dobu než jsme dojeli do nemocnice.

Udělali mi pár vyšetření. Danica seděla celou dobu u mě. Byl jsem rád, že aspoň někdo. Vlastně jsem byl rád, že to byla zrovna ona. Doktor se vrátil se snímky rentgenu: „Pane Blarowe, na těchto snímcích vidím několikrát zahojené fraktury kompletního hrudního koše. Mohu se zeptat, prošel jste nějakými nehodami? Sportujete? Podle testů nemáte kosti nijak křehké.“

Podíval jsem se na Danicu

„Jo. Kdysi jsem hrával rugby.“ Podívala se na mě mlčky. Doktor si zamyšleně pokýval hlavou a promnul si vousy. „Na pozorování si vás tu nebudeme nechávat. Vypadá to, že máte oslabené nosní žilky, proto to krvácení. Z očí se nám nepodařilo nic zjistit, ale je klidně možné že jde jen například o zvýšený tlak. Můžete být na to citlivější.

Jak často se vám to děje?“ zeptal se. „Párkrát… do měsíce. Někdy jednou za dva. Nebo vůbec. Třeba půl roku,“ odpověděl jsem a těžce polknul. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Doktor si opět pokýval hlavou a odešel. S Danicou jsme seděli mlčky, než mě propustili.

„Znám tě od mala…,“ začala venku. Podíval jsem se do jejích zelených očí. Viděl jsem, že mi nevěří. „Tys nikdy rugby nehrál. Nikdy jsi nijak nesportoval.“ Díval jsem se na ni. Založila si ruce na prsou. „Každý někdy lže, ne?“ otočil jsem se a díval se směrem, kde jsem bydlel. „Díky… asi půjdu domů. Zítra si přijdu pro ten sešit. Díky.“

Ušel jsem pár kroků, když mě doběhla

„Nemysli si, že se mnou takhle zameteš. Nejsem nějaká obyčejná fiflena, jasný!? Já se tam o tebe dneska fakt bála a ty se ke mně budeš teď chovat takhle?!“ byla opravdu naštvaná. Seklo jí to tak. Obyčejně byla až moc klidná. Tohle jí dodávalo náboj. „Kdybych ti řekl pravdu, stejně mi to věřit nebudeš, tak co?“ „Tak to zkus, ne? Něco jsem už viděla, tak to přežiju.“

Usmál jsem se a rozhlédl: „Dobře, když si tak fandíš. Nekontrolovatelně se měním v bestii, jejíž jméno nedokážu popsat a žeru lidi. Při přetváření těla mi praskají kosti na hrudním koši, kterej se mi roztahuje. To krvácení byl vedlejší produkt proměny u tebe.“ Díval jsem se jí přímo do očí po celou dobu, co jsme jí to říkal.

„Víš co, Danieli? Jdi do prdele. Myslela jsem si, že jsi normální. Nejsem zvědavá na tohle zacházení. Až mi to budeš chtít říct, kde mě najít víš. Sbohem,“ řekla, zahalila se do svetru a šla směrem dolů od nemocnice. Šla domů. Těžce jsem vydechl. A pousmál se. „Taky jsem si myslel, že jsem normální,“ pošeptal jsem si pro sebe, když byla z dosahu a šel jsem směrem domů.

Sice jsem strávil skoro celý den v kómatu, ale to mě nějak vyšťavilo

Zároveň mi hlavou běhaly myšlenky na to, proč všichni o téhle nemocnici říkají, že je lepší si vytesat jméno na náhrobek, než se tu nechat ošetřit. Možná měli pravdu. Přeci jen, kdyby mi udělali testy pořádně, na něco by přišli. A nechali by si mě tam na pozorování.

***

Zrovna vycházel z nemocnice. Ani jsem se nehnul. Sledoval jsem ho hezky z povzdálí a z pohodlí mých kožených potahů v černém Pontiac Firebirdu. Uvelebil jsem se a pravou ruku nechal opřenou o volant. Stál tam i s Danicou. O něčem si povídali, podle pohybu rtů mohli řešit něco s minulostí a lží.

Byli snad někdy spolu? Nevybavuju si, že bych o tomhle věděl. Ale věděl jsem o Danielovi. O jeho tajemství. Vím co je zač. A musím ho hlídat. Nemůžou na něj přijít, ne teď. Budeme ho potřebovat. Nejen já. Na sedadle vedle mě mi začal vibrovat telefon. Zvedl jsem ho a poslouchal.

Odpovídal jsem jen krátce

Drobnými zamručeními na znamení souhlasu, nebo přímo slůvkem ‚ano‘. Po chvíli to dotyčný položil. Mobil jsem si strčil do náprsní kapsy a vytáhl z ní tabatěrku plnou cigaret a jednu si dal do úst. Byli zabraní do konverzace. Nevšimli by si ani plamenu mého zapalovače. Zapálil jsem si cigaretu a dál je pozoroval.

Danica vypadala poněkud rozčileně. Není se čemu divit. Kdo by se nerozčiloval v jeho přítomnosti. „Kdybych ti řekl pravdu, stejně mi to věřit nebudeš, tak co?“ řekl Daniel. Tuhle větu řekl hlasitěji, takže se donesla až ke mně. Opřel jsem se o volant a předklonil se. Neřekne jí svoje tajemství. Tohle by on neudělal.

Nyní mluvil tišeji, už jsem se chystal vystoupit z auta, když jsem si všiml jak Danica naštvaně odchází. Potáhl jsem si z cigarety a vyfoukl okýnkem ven. Tohle bude určitě mít dohru. Pár minut po tom co i Daniel odešel, jsem nastartoval a pomalu se rozjel ulicí směrem dolů.

Pomalu jsem jel nočními ulicemi našeho malého městečka

Oranžová světla pouličních lamp dodávala spícím domům tu správnou atmosféru. Danica už dorazila domů, pomyslel jsem si, když jsem projížděl kolem rozsvícených oken jejího domu. Přidal jsem trošku plyn a rozjel se rychleji. Projel jsem městem a vyjel dál za něj. Uháněl jsem skrz les směrem k horské cestě.

Pneumatiky trhaly noční mlhu jako natěšené dítě škubající papír pod vánočním stromečkem. Dojel jsem do zatáčky s kusem nových svodidel. Zastavil jsem u krajnice a vystoupil z auta. Motor jsem nechal běžet. Prošel jsem kužely světla, které v namrzlém vzduchu byly nádherně vidět. Možná i trochu mrholilo.

Poupravil jsem si límec své košile a skrčil se u svodidel. Přejel jsem prstem špinavou spáru na novém přivařeném kusu oceli. Podíval jsem se na silnici. V dáli blikala světla železničního přejezdu. Shlédl jsem ze srázu plného stromů. Vytáhl jsem z kapsy krabičku a strčil si další cigaretu do úst.

Připálil jsem si a dlouze potáhl

Dým se držel chvíli ve vzduchu, než se pomalu rozplynul. „Clarku… Meredith…,“ hlesl jsem a popotáhl si. „Patřilo vám to. A doufám, že toho, co jsem udělal, nebudu nikdy litovat.“ Pořádně jsem si potáhl z cigarety a zbytek dohodil ze srázu dolů. Nasedl jsem do auta a rozjel se. Otočil jsem auto opačným směrem a vydal se směrem k městu.

Podíval jsem se na složku na sedadle spolujezdce. „Daniel Blarow,“ stálo na ní.

***

Odemkl jsem dveře svého domku a vešel dovnitř. Sedl jsem si na gauč v obývacím pokoji. Neobtěžoval jsem se ani sundávat boty. Přemýšlel jsem nad tím, co jsem udělal. Bylo to vůbec bezpečné říct jí to? Možná. Teď už to bylo asi jedno.

Promnul jsem si pravý spánek. Začínali mě napadat všechny ty klišé věty z filmů o tom, jak chce hlavní hrdina chránit svou lásku tím, že jí pravdu neřekne a bude se jí vyhýbat. Současně s tím mi nabíhala v hlavě myšlenka, zda se dá tvrdit, že Danicu miluji.

Došel jsem do kuchyně a vzal si z lednice jogurtový nápoj, se kterým jsem se vrátil do obýváku a pustil jsem si potichu televizní zpravodajství. Sice už bylo pozdě, ale v reprízách na této stanici téměř nic jiného nedávali.

Miluju Danicu? Proč mi ta myšlenka uvízla v hlavě?

Přemýšlel jsem nad událostmi posledních čtyřiadvaceti hodin. Co se to u ní stalo? To mě tak zblbnul její parfém? Nebo snad ona sama? Připadal jsem si jako puberťák lehce ovlivnitelný tím, že se mu postaví. Ale u mě šlo o něco horšího. Něco zapůsobilo na tu zvířecí část ve mně. Možná feromony v parfému? Kdo ví.

Podíval jsem se na fotku se svým strýcem, která mi visela na stěně. Zamyslel jsem se. Odkázal mi svou chatu. Nebyla sice zrovna daleko, ale byla uprostřed lesů. Možná by bylo dobré na chvíli odcestovat. Možná tam zmizet úplně. Jídlo si ulovím a začnu žít jako lesní přízrak. Nad tou myšlenkou jsem se pousmál. Bezstarostný život? Dalo by se to tak nazvat? Možná. To snad brzy zjistím. Ještě ale asi nejsem připraven.

Podíval jsem se na sportovní tašku v rohu.

Další část: Bloodeyed – Epizoda 03

5/5 (2)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Související články

One Comment

  1. Fíha! Dost se těším na další díly a na skutečné projevy této jeho „zvířecí části“. Možná od něj byla blbost, že jí to takhle rovnou všecko řekl, přestože mu nevěřila, ale být na jeho místě, pravděpodobně to taky takhle řeknu. Proto to cením – postavy v příbězích holt perfektní ani být nemají a mají dělat nějaké chyby, nepromyšlené, nerozvážené věci, takže je to paráda. A navíc, nejspíš to bude mít vliv na další děj. Takže super!
    Zajímá mě, co se stane dál. Těším se! Jen tak dál! ^^

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close