ČlánkyCreepypasty

Bloodeyed – Epizoda 03

Bloodeyed – Epizoda 03

Předchozí část: Bloodeyed – Epizoda 02

Odemkl jsem si dveře od pokoje ve Scars Creek. Byla to taková malá víska u hlavní silnice. Jen kousíček od Sleepy Falls, kde Daniel s Danicou bydleli. Nos mi přivítala ta známá vůně shnilého dřeva, špatně dezinfikovaného záchodu a povlečení, které už zažilo semeno snad každého řidiče kamionu, který tu kdy projížděl. Fuj. Levný motel u cesty. Co kdo od toho má čekat, že? Já moc nečekal, tak mě tu už nic nepřekvapovalo. Odhodil jsem bundu na křeslo, které stálo u okna se staženými roletami.

„Danieli, Danieli. Ty mi dáváš, hochu,“

prohodil jsem jen tak nahlas, když jsem procházel složku s jeho dokumenty. Byla dosti obsáhlá. Dokonce i nějaké policejní zadržení. Usadil jsem se do křesla. Stará kovová péra zavrzala pod mou vahou, a to i přes fakt, že moc nevážím. Odhodil jsem složku na malý skleněný stolek s bílou krajkovanou dečkou. Zapálil jsem si cigaretu a promnul si dvěma prsty oči. Povolil jsem si černou kravatu a rozepnul vrchní knoflíček od košile.

„Soukromý detektiv,“ řekla by si spousta lidí. Kdokoli, kdo by mě viděl. Jenže to není tak jednoduché. Jsem jako stín. Možná i doslova. A taky nejsem detektiv. Nejsem dokonce ani stalker, jak by to chvílemi mohlo vypadat. Potáhl jsem si z cigarety. Podíval jsem se na černé kovové hodinky na ruce. Vzpomněl jsem si, že bych dnes měl být někde jinde. Začalo mě v hlavě zvláštně svrbět. Jako by mě svědil mozek.

Zazvonil mi telefon. Vážně? Teď?

Zvedl jsem ho a jen tichým mručením souhlasně odpovídal všemu, co osoba na druhém konci říkala. Chvílemi jsem měl pocit, že mám jen rozdvojenou osobnost. Proč jsem pořád jen souhlasil? Se vším. Zvedl jsem se a zkontroloval si, že mám v kapse klíčky od auta. Pak jsem z bytu odešel. Chvíli jsem seděl v autě a pozoroval, co se děje u malého baru naproti přes ulici. Vypadalo to jako potyčka. Opilci? Nejspíš.

Nic divného na takovémhle místě. Nějaký řidič nevydrží to, že už týden neviděl manželku a vyhonit si ho mu nestačí. Tak si testosteron upustí po tom, co někomu vymlátí tři zuby z čelisti. Upřeně jsem ho pozoroval. Tak upřeně až snad musel tušit, že ho sleduji. Napřáhl se a chtěl dát tomu druhému ránu.

V ten moment jsem se pousmál. Najednou se zastavil. Chytil se za srdce a spadl na kolena. Nejdřív. Hned potom na zem. To mě donutilo se pousmát ještě víc. „Však mám čas,“ prohodil jsem si jen tak nahlas a vylezl z auta. Vydal jsem se přes ulici do toho podniku. Když jsem stál vedle dusícího se a sípajícího řidiče, odhodil jsem nedopalek jeho směrem na zem.

Tahle situace mi přišla velmi zábavná

Vešel jsem dovnitř a sedl si k nejbližšímu volnému stolku. Ohlédl jsem se směrem k oknu a sledoval, jak se řidič pomalu zvedá. „Snad ti dojde, že si příště nemáš vyskakovat na silnější. Nebo před silnějšíma,“ ujelo mi to a řekl jsem to nahlas. Stála u mě servírka: „Dáte si něco, pane?“ Usmál jsem se. Byla mladá.

Evidentně jen brigádnice, co potřebuje peníze na… Ani nevím, na co by mohla hezká holka jako ona potřebovat peníze. „Kafe. Rozpustný nejlépe. Dvojitý. A polívku. Tu bych si dal děsně rád.“ Usmála se na mě a řekla, ať chvilku počkám. Když odcházela, neodolal jsem nutkání podívat se jí na zadek.

Sledoval jsem ho, než zalezla do kuchyně. Zhruba za pět minut jsem měl na stole i kafe, i polívku. Když mi to podávala, usmívala se na mě. Podíval jsem se do misky. Mastnější než nájem v luxusních čtvrtích Sleepy Falls. A očkama po mě taky házela víc jak ta servírka. Rychle jsem ji do sebe kopnul a zvedl se. Servírce jsem peníze i s dýškem nechal na stole a sedl zpátky do Pontiacu.

***

Probral jsem se ráno na gauči

Bolelo mě břicho i hlava. Zvedl jsem se a se mnou i můj žaludek. Okamžitě jsem odběhl do koupelny a vyprázdnil i to ubohé nic, které jsem v něm měl. Po tom co ze mě je, mám pocit, že by mě krev v ničem už neměla překvapovat a víceméně to tak i bylo. Spláchl jsem rudé zvratky do kanálu a umyl si obličej.

Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Takhle blbě jsem nevypadal už dlouho. Věděl jsem, že i když už teď bylo pozdě, měl bych jít do školy. Po rychlé sprše a ještě rychlejší snídani jsem teda vyrazil. Nakonec jsem ani pozdě nepřišel, kvůli nějaké poradě, kterou měli učitelé. Danica mě probodávala pohledem. Musela mě snad nenávidět.

„Co máš za problém?“ řekla mi, když kolem mne procházela. Podíval jsem se na ní: „Já? Sorry, ale já ti všechno, co jsem mohl, řekl.“ Upřeně jsem se na ni zadíval. Naklonila se ke mně. „Danieli co ze mě děláš? Desetiletou krávu, co věří na víly a ufony. Vzbuď se,“ luskla mi před obličejem, „taková já totiž nejsem.“

Sebrala se a odešla ze třídy

Opřel jsem se a odfrkl si. Podíval jsem se do rohu místnosti. Lavice byla prázdná. Nevěděl jsem, jestli mě to má překvapovat. Nakonec mi stejně došlo, že není až tak zvláštní, že tu ani Drake, ani Katarina nejsou. Divnější by bylo, kdyby tu byl jen jeden z nich.

Po zbytek dne jsem jen seděl a neopovažoval jsem se ani otáčet, vzhledem k faktu, že jsem věděl, jak se na mě dívá. Propalovala mi záda pohledem ostřejším než je plazmový řezák. Měla mě za magora. Za šílence. Přemýšlel jsem, proč jí to tak vzalo. Jasně, znali jsme se jako děti, ale tak to přeci neznamená, že jí budu štvát teď, nebo ano?

Jestli se chtěla kamarádit, nemusela mě už tři roky zastírat, jen proto, že mi umřeli rodiče a kdokoli mohl, tak si rejpnul. Podíval jsem se na místo, kde měl sedět Drake. „O tobě mluvím, ty kriple,“ procedil jsem tiše skrze stisklé zuby.

Po škole jsem vzal cestu oklikou

Boční cestou, která vedla do zastrčené ulice za mým domem. Tohle prostředí na mě vždy působilo zvláštně zvráceným dojmem. Něco mezi útočištěm a ringem. Věděl jsem, že je to tam nebezpečné, a to hlavně v noci, což naštěstí teď nebylo, ale i tak. Nikdy jsem se tomu místu nevyhýbal, ani jako malý.

A stejně umřeli oni a ne já. Vzpomínky jsou nebezpečné v tom, jak můžou bolet. Stiskl jsem pevně zuby a otřel jsem krvavé slzy. Cítil jsem, že něco není v pořádku. „Neměl bys tady bejt. Leda bys prodával nebo chtěl koupit,“ řekl mi neznámý člověk v teplákovce, který se jakoby zjevil přímo přede mnou. Usmál jsem se doširoka a jazykem si přejel ostré zuby.

***

Ležel jsem ve svém pokoji hned vedle ní

Těžce jsme oba oddechovali. Oba s úsměvem na rtech. Prohrábl jsem si vlasy a podíval se na ní. Na její jemnou tvář. Byla krásná. Skoro až škoda, že někdo, jako ona skončil v takové díře. Na chvíli se ve mně objevil kousek soucitu. Chtěl jsem ji odsud odvézt. „Ale proč?“ řekl jsem si nakonec.

A tak jsem jen ležel a užíval si dozvuk krásné chvíle, kterou jsme spolu strávili. Přitulila se ke mně. Cítil jsem dotek jejího nahého těla na tom mém. Tak příjemně hřála. Hladila mě rukou na hrudi a pomalu se jí dech ustaloval.

Po tom, co na mě tak koukala v tom baru, jsem neodolal a něco jsem prostě zkusil. Jmenovala se Reneath. To bylo první, co jsem chtěl vědět. Kdyby mě náhodou donutila křičet slastí, ať alespoň vím, koho vzývat. Sladká Ren. Nevinná a hodná. Možná mi bylo trošku líto, když jsem si představil, že se bude ještě pár let tahat s grázly, jako jsem já, než se někde usadí. Třeba bude i mít rodinu.

Koukal jsem do jejích tmavě modrých očí

Jiskřičky jí v nich tančily jako víly v noci na paloučku. Pohladil jsem ji po tváři. Nadechovala se. Chtěla mi něco říct. Vtom mi začal hlasitě zvonit telefon. Sakra. A já myslel, že ho mám v tichém režimu. Podíval jsem se na číslo na displeji. Existovalo jen jediné číslo, které jsem musel zvednout, i kdybych se zrovna pral s medvědem a šlo mi o život. A bylo to tohle.

„Ano? Říkal jsem, ať se neopovažuješ volat, pokud to není nutný!“ štěkl jsem na druhou stranu. Odpovědí mi bylo chvíli nesrozumitelné mumlání. „Cože udělal?“ odpověděl jsem dívce na druhém konci. Nevěřícně jsem koukal před sebe. „Jsi si jistá?“ Z telefonu se ozývalo zase nesrozumitelné mumlání.

A křik lidí, kteří stáli poblíž. „Vypadni odtamtud! Okamžitě! Jedu tam. Až bude po všem, stavím se za tebou a řekneš mi, co si viděla. Čau!“ Položil jsem telefon a hodil s ním o postel. Odrazil se a skončil displejem dolů na koberci. Chvíli jsem jen seděl a přebíral si okamžiky posledních minut.

„Děje se něco?“

zeptala se tím svým hřejivým hlasem. Otočil jsem se na ní: „Povinnost volá. Budu muset jít.“ Usmála se: „Seš jako takový ty drsný poldové ve filmech.“ Přilezl jsem po posteli k ní. Obkročmo jsem ji zasedl a díval se ji do očí. „V čem?“ pousmál jsem se. Byla tak mladá. Tak čistá a nezkažená. Plná radosti ze všeho kolem. Ze všeho nového.

„Jezdíš v hustý černý káře. Balíš holky z levných bister u cesty a vodíš si je do zaplivanýho bytečku v motelu u cesty. Máš tajemný telefonáty s někým z ústředí a při odchodu říkáš ‚Povinnost volá‘.“ Chvíli jsem ji sledoval. Kousala se do spodního rtu. A možná se trochu červenala. V šeru místnosti to nebylo zrovna zcela vidět.  „Máš pravdu. Jsem jako ty drsný poldové ve filmech.

A proto teď musím odejít.“ Pročísl jsem jí vlasy a odhrnul nazrzlý pramínek z jejího obličeje. „Vrátíš se za mnou?“ špitla a jemně přitom našpulila měkké rty. „Pokusím se co nejdřív. Ale nikdy nevím, kam budu muset odjet. Ale vím, kde tě případně najdu.“ Usmála se na mě: „Utíkej kovboji.“

Předchozí části:
Bloodeyed – Epizoda 01
Bloodeyed – Epizoda 02

Další Část:

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close