ČlánkyCreepypasty

Bloodeyed – Epizoda 06

Bloodeyed Epizoda 06 – pokračování série příběhů. Doporučujeme začít od první části.
Předchozí epizoda zde

***

„Kreténe blbej!“ vřískala Danica zatímco bušila na dveře Danielova domu. Potřeboval jsem něco. Cokoliv. Čtyři dny se Daniel ani neukázal. Začínal jsem se obávat, že ho snad něco stihlo zabít. Věděl jsem, že je to ta nejhorší lež, jakou si můžu nalhávat. V tomhle městě a vlastně ani nikde jinde kolem neexistovalo nic, co by tuhle mašinu na zabíjení dokázalo dostat na lopatky. Opatrně jsem sáhl po klíčcích. Byl jsem nebezpečně blízko. Danica ještě chvíli bušila vztekle do dveří. Ani ona nevěděla, kde mohl být.

Byla moje poslední možnost. Podívala se na mě. Mám sice tmavá skla v autě, ale stejně jsem věděl, že mě viděla. Nastartoval jsem. Vydala se mým směrem. Zařadil jsem a vycouval. Vybíhala z branky. Sešlápl jsem pedál až k podlaze. Chvíli jsem myslel, že mi snad ta podlaha praskne a odřu si botu o silnici. Dupnul jsem na to a tryskem vyrazil kolem ní mimo město. „Musí se prostě srát všechno!“ křikl jsem a praštil do volantu. Tentokrát jsem jel jinou stranou než normálně. Vyjížděl jsem dlouhý kopec za městem a razil dál.

Potřeboval jsem si asi vyčistit hlavu a cesta mezi lesy se zdála jako naprosto perfektní řešení tohohle problému. Hluboce jsem zapřemýšlel. „Kam jsi mohl jít?“ řekl jsem si. Jeho celá složka ležela vedle mě na sedadle. Uháněl jsem krajinou. Po několika kilometrech jsem začal zpomalovat. Projel jsem kolem odpočívadla. Chvíli jsem ho sledoval ve zpětném zrcátku a šlápl na brzdu. Silnice byly prázdné.

Cestou jsem potkal tak možná jen jedno jediné auto

a tím si asi ani nejsem jist. Opřel jsem se ramenem o roh sedačky a zadíval se ze zadního okénka. Zařadil jsem zpátečku a vrátil se k odpočívadlu. Zaparkoval jsem na něm a vylezl z auta. Bouchnutí dveří se ještě chvíli neslo krajinou. Zaposlouchal jsem se. Všude byli slyšet ptáci a jen šum stromů. Zapálil jsem si. Přešel jsem k předku auta a sedl si na kapotu. Zhluboka jsem se nadechl a nasál plné plíce omamného kouře. Pomalu jsem ho se zavřenýma očima vypouštěl.

Otevřel jsem dvířka u sedadla spolujezdce a vytáhl si Danielovu složku. Sedl jsem si na letitý dřevěný plot, který rámoval odpočívadlo a otevřel ji. Pečlivě jsem už po několikáté procházel řádek po řádku. Stačilo mi malé vodítko. Věta. Náznak. Hledal jsem, kde jsem mohl. Snažil jsem se číst mezi řádky.

Po chvílích usilovného hledání jsem složku zavřel. Přišlo mi, že odpověď na všechny otázky leží někde přede mnou. Jako bych byl opravdu blízko. Přelezl jsem dřevěnou ohradu odpočívadla a vydal se do lesa. Netušil jsem kde to bylo. Procházel jsem se sem a tam a snažil si vyčistit hlavu. Poslouchal jsem švitoření ptáků a nasával štiplavou vůni jehličí. Cítil jsem, že krásný den se brzy překlopí v bouři.

„Už to víš?“ ozvalo se mi za zády.

Vytáhl jsem pistoli a namířil na cokoli, co se tam nacházelo. Zatajil se mi dech, když jsem to uviděl. Byl to člověk. Obyčejný. Pravděpodobně z blízkého města. Ale něco bylo jinak. Místo očí mu žhnuly dva uhlíky. Žíly mu svítily jemnou narůžovělou barvou, a když otevřel pusu, vycházela z ní oranžová záře. Stále jsem na něj mířil. „Novej způsob komunikace?“ zeptal jsem se. Znal jsem tyhle schopnosti. Přesně tohle používal ten, co si mě najal. Nevím ani, jestli u něj použít slovo člověk. Ani on a ani já nejsme.

Ten někdo se usmál: „Jo. Teprve to testuju, ale je to skvělej způsob jak se s tebou spojit na dálku. I když budu muset někoho obětovat.“ Na chvíli se odmlčel. Měl jsem z toho divný pocit. Opřel se rukou o strom, a když jí z něj sundal, byl na něm vypálený otisk. Zamrazilo mě. Tep se mi zrychlil. Jako bych to cítil. Cítil to, jak se mi vždycky opřel o rameno a nechal mi tam tenhle vypálený otisk. Byl to trest za to, že jsem něco oddaloval, nebo snad že jsem něco nesplnil. Jeden z důvodů, proč jsem do Observatoře nejel po tom posledním telefonátu. Věděl jsem, že se mi to vrátí. Nečekal jsem, že takhle a rozhodně ne tady. A tak rychle.

„Měl by ses věnovat hledání Daniela, ne procházkám,“ řekl a jeho hlas už nebyl tak přátelský. Stále jsem měl namířeno. Nebyl jsem si ale zdaleka tak jistý. Klepala se mi kolena. Dýchal jsem rychle: „Hledám ho, není to tak snadné, není se čeho chytit. Prostě zmizel.“ Postava se na mě podívala a udělala krok ke mně, na který jsem odpověděl úkrokem dozadu. „Hm…,“ zadíval se do země, „pak je možná čas na to, poslechnout si výpovědi, ne?“ Zavrtěl jsem hlavou: „Na vyslýchání nepřišel ještě čas.

Ozval se první hrom.

Bouře se pomalu blížila. Dívali jsme se upřeně jeden druhému do očí. Cítil jsem, jak mě to zevnitř upaluje. Ten pohled do prázdných očí tvora, který ještě před chvílí býval člověkem. „Daniel je nebezpečný, potřebuju, abys mi ho přivedl. Jen já ho mohu vyléčit. Chápeš to?“ Nervózně jsem kývl hlavou. Bouře se blížila až příliš rychle. Začali padat první kapky. Rozbíjeli se o koruny stromů nad námi. Pár těch, které dopadly přímo na něj, se odpařily, jen co se ho dotkly. Stáli jsme tam oba tiše.

Oba jsme čekali na reakci toho druhého. „Snad jsme si rozuměli,“ řekl po chvíli. Kývl jsem hlavou a dodal, že doufám v to samé. „Má trpělivost není nekonečná,“ dořekl a vydal se kamsi do lesa. Chvíli jsem ještě mířil jeho směrem, kdyby se náhodou rozhodl udělat něco nečekaného. Po chvíli jsem zbraň schoval. Stál jsem tam, bezradný. Věděl jsem, že mi dochází čas. Sám jsem také nejlépe věděl, co hrozí, pokud se Danielovi zblázní smysly. Byl neovladatelný. On sám nad sebou neměl kontrolu. Byl jsem si tím jistý. Přemýšlel jsem, kam mohl jít.

Pomalu jsem se vracel do auta. Déšť sílil. Skoro na kost promočený jsem si sedl za volant. Kapky dopadající hlasitě na auto mě uklidňovaly. Chytil jsem volant a opřel se o něj čelem. Slyšel jsem, jak mi z vlasů kape voda na gumové podložky pod nohama. Chvíli jsem tam tak strnule seděl. Přemýšlel, co se dá ještě dělat. Posadil jsem se a nastartoval. Dva kužely světla prosekly mlhu a krásně se vykreslily v padajícím dešti. Ohlédl jsem se za sebe. Vycouval jsem pomalu a zapřemýšlel.

Měl jsem se asi vrátit do města.

Sešlápl jsem pomalu pedál a rozjel se vpřed. Pokračoval jsem po cestě dolů. Minul jsem ceduli označující další město a stále pokračoval dál. „Winnona, 12 kilometrů.“ Zamumlal jsem si. Dojel jsem do města a zastavil na semaforech na hlavní křižovatce. Rozhlédl jsem se. V malém obchůdku se svítilo. Vjel jsem na parkoviště a vystoupil. Rychle jsem zaběhl dovnitř a pozdravil. Uvítala mě milá postarší paní. „To se nám venku ale zatáhlo, že?“ řekla s milým úsměvem. Ten jsem jí oplatil: „Ano. Přišlo to tak náhle.“

Prošel jsem si regály a nabral si balík šesti energetických nápojů a XXL tyčinku Mars. Došel jsem k pokladně a poručil si ještě cigarety. Zaplatil jsem poměrně směšnou částku a dal se k odchodu. „Šťastnou cestu, pane,“ řekla ještě, než jsem stihl vzít za kliku. „Děkuju. Hodně štěstí i vám,“ odvětil jsem a vyšel zpátky k autu. Sedl jsem si dovnitř, Pití jsem hodil dolů na místo spolujezdce a rozbalil si tyčinku. Opřel jsem se o opěradlo a nastartoval. Otočil jsem klíčem zpátky, abych vypnul motor a po dlouhé době zesílil rádio.

„… I see skies of blue and clouds of white…“ ozvalo se potichu. Pousmál jsem se a zakousl se do tyčinky. Sladký karamel mi lepil zuby k sobě, ale já si jí vychutnával. Sledoval jsem proudy vody stékající mi po čelním skle a užíval si hudbu. „…And I think to myself…“ vyšlo z rádia. Koutky mi ucukly vzhůru a já si spolu s rádiem zazpíval refrén. „…What a wonderful World…“

Do Scars Creek jsem dorazil zpět zhruba po dvou hodinách klidné jízdy.

Nebylo to daleko, ale užíval jsem si cestu. Vešel jsem do pokoje stále za hlasitého zvuku deště. Zapálil jsem si a usedl do starého křesla u malého stolku. Rozhlížel jsem se po místnosti. Pozoroval praskliny táhnoucí se po stěnách. Zašlý lustr. Staré žaluzie. Zabzučel mi na stolku telefon. Podíval jsem se na něj. „Můžu se zastavit?“ stálo tam. SMS od Ren. Pousmál jsem se. Společnost mi zrovna přišla celkem vhod. „Jsem tam co dycky,“ odpověděl jsem a potáhl si. Pootevřel jsem okno. Věděl jsem, že ten kouř nemá moc ráda.

Podíval jsem se z okna a sledoval prázdnou, deštivou ulici. Neon restaurace naproti mdle osvěcoval lesknoucí se asfalt na parkovišti před ním. Ozvalo se zaklepání na dveře. Zvedl jsem se a šel otevřít. Stála tam promoklá Ren. Usmívala se. Vešla dovnitř a já za ní zavřel dveře. Posadila se na postel a sledovala mě. „Jdu rovnou z práce,“ zašvitořila. Podíval jsem se na ní a típnul cigaretu o parapet a nedopalek vyhodil z okna. „Dělo se tam dnes něco zajímavého?“ zeptal jsem se upřímně. Zavrtěla hlavou. „Co u tebe?“ zeptala se. Taky jsem zavrtěl hlavou a přisedl si k ní. „Vypadáš ztrápeně,“ řekla mi a zadívala se na mě tím svým psím pohledem. „Nemůžu najít někoho, koho hledám,“ řekl jsem. Chvíli jsme tam seděli tiše. „Možná ho hledáš až moc.“

Podíval jsem se na ní: „Jak to myslíš?“

„Myslím to tak, že možná když ho chvíli hledat přestaneš, najdeš ho. Stačí zavřít oči, abys viděl to, co nevidíš. Chápeš?“ Usmál jsem se a podíval se do okna: „Možná máš pravdu. Možná to chce pauzu.“ Pohladila mě na hrudníku. „Když máš tolik času, co s tím uděláme?“ řekla svůdným, sladkým hlasem a kousla se do spodního rtu. Doširoka jsem se usmál a natáhl se na malý stolek vedle postele, kde stálo staré rádio, které jsem pustil.

„…And darlin‘, darlin‘, stand by me, oh stand by me…“ zahrálo a mě v tu chvíli napadlo, že nic trefnějšího tam být nemohlo. Lehl jsem si a ona se po čtyřech připlazila ke mně. Její dlouhé vlasy mi spadly do obličeje. Dívala se na mě tím svým nevinným pohledem. „…Oh stand now, stand by me…“ zazpívali a já si jí přitáhl k sobě. Vypustit na chvíli problémy z hlavy se jevilo jako velmi dobrý nápad.

Další Článek: TOP 5 Metod popravy
Více záhad: Paraweb

5/5 (1)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close