ČlánkyCreepypasty

Bloodeyed – Epizoda 07

Bloodeyed – epizoda 07 je pokračováním rozsáhlé série. Doporučujeme začít od první části!
Předchozí část zde

***

Už jsem tu byl týden. A abych pravdu řekl, venkovní vzduch tady, v krásné čisté přírodě, mi dělal dobře. Byl to detox. Seděl jsem na rozvrzané dřevěné židli na verandě u chaty a tiše poslouchal švitoření ptáků ve větvích. Kus přede mnou se rozléhalo krásné jezero. Voda na něm se třpytila jako posypána tisíci malými diamanty. Zhluboka jsem se nadechl a nasál tu vůni jehličí a mokrého ranního mechu.

Úklid domu mi zabral dost dlouhou dobu. Nebudu lhát. Vrstva prachu tam byla tlustá asi jako sušenky Oreo. Naštěstí už je chata uklizená a já si tak můžu dopřát taky nějaký ten odpočinek. Přeci jen, nějakou chvíli tu asi pobudu. A taky s tím, v co se měním, se moc fungovat nedá. Musím přijít na to, jak to hlídat.

Podíval jsem se na svou ruku a zamyslel se.

Nikdy jsem to vlastně neovládl. Vždycky šlo o reakci na něco. O reflex. Rozhlédl jsem se kolem. Myslím, že otevřený les plný zvířat by mohl být to pravé. Vzpomněl jsem si na svou proměnu u Danicy doma. Rozhodně šlo o ten parfém, který měla.

Sundal jsem si tričko a nechal ho přehozené přes dřevěné zábradlí na terase. Rozepnul jsem pásek, šel spolu s kalhotami dolů též. Vykročil jsem bosý do vlhkého mechu, který mě lehce zábl na chodidlech. Jezero se třpytilo stejně jako každý den. Ne nadarmo se mu říkalo Chladné. Dřevěné molo, které k jezeru vedlo, příjemně zavrzalo, když jsem na něj stoupl. Pamatuji si, jak jsem tu byl to léto, co ho otec se strejdou stavěli. Pousmál jsem se. „Dobrá stavba, když to vydrželo tak dlouho i bez ošetření,“ řekl jsem si nahlas do prázdna. Sedl jsem si na kraj mola a chodidly se dotkl chladné vody.

Skočil jsem tam po hlavě.

Kolem mě se rozprostřela temnota, ačkoli mě ledová voda výborně probrala. Vybavovaly se mi vzpomínky a jako obrazy se zjevovaly pod vodou. Na moje dětství. Na rodinu. Na Danicu. Jako by tam stála přede mnou. Něco mi říkala, ale já neslyšel. Vlastně jsem nikdy moc neposlouchal. Ne… Poslouchal. Určitě. Pousmál jsem se.

Tolik jsem si zvykl na její sekýrování, že jsem tomu asi začal sám věřit. Vynořil jsem se a zhluboka se nadechl. Tělo se mi začalo pomalu ohřívat. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Jezero bylo poměrně rozsáhlé. I když jsem si ho jako dítě pamatoval mnohem větší.

***

Probralo mě, jak mnou Ren lomcovala. „Co se děje?“ zamžoural jsem do tmy. Ukázala na kliku u dveří. Svítila oranžovou barvou. Šel z ní světlý dým a pomalu se na jejím spodu tvořily kapičky, které odkapávaly na podlahu. Vystřelil jsem z postele, jako na trní. „Drž se od těch dveří dál.“ špitl jsem a přiskočil ke skříni.

Vylovil jsem z ní svou pistoli a vypustil z ní zásobník, který jsem pohotově chytil, abych si prohlédl kulky v něm. „To bude muset stačit,“ procedil jsem skrz zuby a přišel ke dveřím, abych se podíval skrze kukátko, kdo tam je. Opět tam stála postava se žhnoucíma očima. Jako v tom lese. Díval se přímo skrz kukátko. Na mě. Zíralo mi to do očí. Otočil jsem se na zoufale vypadající Ren. „Zavři oči,“ řekl jsem jí. „Co budeš dělat?“ zeptala se. Podíval jsem se na ní a procedil skrze zuby: „Prostě to udělej!“

Hned jak Ren zavřela oči, aby neviděla co se děje, jsem se přemístil do stínu na chodbě a vysázel do těla toho monstra rovných osm kulek. Spadl na zem. Bezvládně. Přišel jsem blíž. Klika už se tavila i z téhle strany. Podíval jsem se na mrtvolu. Nohou jsem jí otočil, abych jí viděl od obličeje. Trochu jsem si spálil nohu. Já blbec se ani neobul. Sklonil jsem se k němu.

Poznával jsem tu tvář.

Byl to ten řidič kamionu, kterého jsem tu nějakou dobu zpátky přidusil před hospodou, ve níž Ren pracovala. Chvíli jsem si ho prohlížel, když mi došlo, že mi něco dráždí nos. Nepříjemný štiplavý smrad, který mě šimral a bodal až hluboko v hlavě. Podíval jsem se na konec chodby a viděl schody do patra zachvácené plameny. „To není možný,“ hlesl jsem a postavil se. Sledoval jsem dým, jak se pomalu valí do chodby. Pohotově jsem otevřel okno, aby se tam také větralo. Doběhl jsem ke schodům. Nikde tu nebyl ani hasicí přístroj.

Přemístil jsem se rychle do pokoje. „Hoří!“ křikl jsem na Ren. „Musíš okamžitě pryč!“ Otevřel jsem oboje okna. Jedno vedlo na požární schodiště na kraji budovy. „Budeš to muset slézt, Ren,“ křikl jsem na ni a začal se obouvat. „Ale co ty?!“ křikla. Podíval jsem se jí hluboko do očí: „Já snad jednou taky udělám něco nesobeckýho…“ Na moment. Na pár vteřin jsme se podívali jeden druhému do očí a já věděl, že si rozumíme. „Vyhaž všechny moje věci z okna. Oblečení a tak. Posbírám si to dole,“ řekl jsem a došel ke dveřím. Klika už sice chládla, ale pořád byla vařící. Ukázal jsem na stůl: „Tu složku vezmi s sebou, až budeš slejzat. To je nejdůležitější. A pro Kristovy rány, pohni!“

Ren se vrhla ke skříni a začala z ní brát věci i s ramínky a házet je z okna. Moje košile i kabáty končili ve špinavých loužích na ulici. Na poslední chvíli ke mně přiskočila a políbila mě. „Vrať se mi, kovboji,“ hlesla. Podíval jsem se jí do očí a jen se pousmál. Pak jsem jí před očima zmizel do chodby.

***

Seděl jsem na kraji mola a vyhlížel přicházející bouři. Napětí ve vzduchu ale bylo jakési jiné. Nedokázal jsem popsat čím, ale bylo. Sledoval jsem tmavé mraky valící se přes zalesněné kopce. Prudký vítr znenadání rozkymácel koruny stromů. Nesl s sebou vůni lesa. Jehličí i hnijícího listí. Pach zvěřiny. Vlhkost. Byl tak rozmanitý. Nadechl jsem se a zhluboka nasál tu vůni do nosu.

Šimralo mě to na mozku. Tak příjemně. Sledoval jsem, jak drobné kapičky dopadají do vody a najednou to celé ozářila na vteřinu modrá záře. Následoval mohutný hrom. Pousmál jsem se a podíval se do nebe. Déšť začal nabývat na intenzitě. „Hotová průtrž mračen,“ usmál jsem se.

***

Rozkopával jsem už třetí dveře. Chodba byla skoro celá zahalená kouřem. Pomalu se mi začínala motat hlava. „Honem vstávejte, hoří tady!“ křičel jsem na postarší pár, který tu byl ubytovaný. Jako mátohy se probouzeli. Otevíral jsem okna, abych vyvětral zplodiny. „Schodiště je i na druhé straně…“ zamrmlal jsem si pro sebe a pomohl jim vstát. „Okamžitě musíte ven. Slezte po schodišti!“

Venku se rozpršelo. Naprosto znenadání. Proudy vody se snášely v hustých pramenech k zemi. Silný vítr je mísil do sebe. Vypadalo to jako levitující vlnobití. Vyběhl jsem na chodbu a hned skrze další dveře. Tenhle pokoj byl prázdný. Nemělo smysl, zabývat se jím. Vběhl jsem do posledního. Nejdál od schodiště. Byl naproti tomu mému.

Rozkopl jsem dveře a zevnitř se ozval dětský pláč. Probral jsem miminko v dětské postýlce. Rychle jsem se rozhlédl po pokoji. Jeho opilý opatrovník, s největší pravděpodobností otec, vyspával na pohovce.

Přiskočil jsem rychle k oknu a otevřel ho.

„Ren!“ křikl jsem do ulice. Nic. Jen silný déšť. „Ren!“ křikl jsem znovu, ale opět žádná odpověď. „Kde vězí, kurva…“ zabrblal jsem a pokusil se probrat na šrot opilé individuum na gauči. Též bezúspěšně. Pláč dítěte mi rval uši. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Sebral jsem deku a mimino zabalil do ní. Držel jsem ho v náručí. Rozhlížel jsem se kolem a snažil se něco vymyslet. Položil jsem ho zpátky do postýlky. „Počkej tady a buď hodnej!“ řekl jsem mu a přemístil se do ulice.

Hned, co se moje podrážky dotkly promáčeného asfaltu v uličce mezi motelem a starým, zavřeným květinářstvím vedle, jsem šel do kolen. Chytil jsem se zeleného kontejneru a těžce oddechoval. Jak to? Však mě to nemohlo tak unavit. Nepřemístil jsem se tolikrát. Podíval jsem se nahoru k oknu, ze kterého vycházel dětský pláč. Otevřel jsem kontejner a podíval se dovnitř. Pečlivě jsem zkontroloval pytle s odpadky. „Musí to stačit, hochu…“ zamrmlal jsem a pevně se opřel do kontejneru.

Rozvrzaná kolečka se pomalu pohnula a kontejner se s kvílením začal šoupat pod okno. Dotlačil jsem ho až tam a otevřel. Překlopil jsem víka, aby nebyla absolutně žádná šance, že by se mohli zavřít. Opět jsem si skočil do pokoje.

Drapl jsem dítě v dece z postýlky.

„Sorry kámo, jednou mi poděkuješ.“ Došel jsem s ním k oknu a vystrčil ho ven. „Doufej, že se trefím,“ řekl jsem naposled, než jsem ho volným pádem pustil z druhého patra do otevřeného kontejneru. S otcem to bylo horší. Nebyl zrovna z nejlehčích a fakt, že byl momentálně hluboko v limbu, taky moc nepřidával. Podepřel jsem ho a rozhlédl se znovu. „Jak tebe odsud kurva dostanu?“ podíval jsem se na něj.

***

Seděl jsem v obýváku a pozoroval z okna déšť. Bylo tak uklidňující sledovat proudy vody valící se dolů k parapetu. Jako bych něco zaslechl. Zpozorněl jsem. Člověk? Venku a v tomhle počasí? Vyšel jsem ven na terasu a slezl z ní. Držel jsem se mokrého a provlhlého dřevěného zábradlí a obešel chatu. Zůstal jsem stát jako opařený. „Já jsem věděla, že se budeš zašívat tady, ty parchante,“ vyštěkla na mě. „Danico, co tady děláš?“

***

Povedlo se mi ho dostat až dolů. V tu dobu už byla celá budova prázdná a v plamenech. Díval jsem se na tu pohromu. Oheň praskal a syčel zároveň. Prudký déšť neustával na intenzitě. Lidé co jsem odtamtud vyprostil, stáli před hořícím motelem a sledovali ho. Podíval jsem se na otce. Vypadalo to, že začal přicházet k sobě. Došel jsem ke kontejneru. Jen co mě dítě vidělo, začalo se smát. Usmál jsem se na něj taky a donesl ho k otci. Nevím, jestli to bylo deštěm či žárem, každopádně se probral a vypadal poměrně ihned velmi střízlivě.

„Zachránil jsem vám dítě,“ řekl jsem klidně vedle něj. „A vás taky.“ Okamžitě se na mě podíval. Vypadal vyděšeně. V očích měl naběhlé žilky, na tváři jemně prořídlé strniště. Sjel mě pohledem. Evidentně mu došla slova. Podal jsem mu syna. Vybalil ho z deky a přitiskl ho k sobě. Malý se po něm začal hned sápat. Chytal ho za tváře. Skoro mě to až dojalo. Otočil jsem se a šel hledat Ren.

Hned mi došlo kde je. Seděla uvnitř mého Pontiacu. Promoklý na kost jsem otevřel dveře a sedl si dovnitř. Koukala upřeně skrz čelní sklo, zabalená do bundy.

„Kam tě mám odvézt?“

zeptal jsem se. Podívala se na mě. „Asi domů. Prosím…“ Pokýval jsem a nastartoval auto. „A to je?“ nastala chvíle ticha. „Vyperu ti to špinavý oblečení,“ řekla a já se jemně pousmál. „Děkuju. To nemusíš.“ Opět nastala chvíle ticha. „Kde teda bydlíš?“ zkusil jsem to znovu, ale odpovědí mi opět byla jen jiná otázka. „Co to bylo za věc? Za dveřma.“ Vycenil jsem zuby: „To ti povyprávím, až budeš v klidu. Kam tě mám hodit?“ Podívala se na mě. „Jeď rovně… Řeknu ti, kde uhnout…“

Sešlápl jsem pedál a rozjel se pomalu po silnici. Sledovala z okna hořící dům. „Mohli jsme tam klidně umřít…“ hlesla. „To bych nedovolil,“ odpověděl jsem.

Další Creepypasta: Hodina správného chování
Více záhad: Paraweb

5/5 (1)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close