ČlánkyCreepypasty

Bloodeyed – Epizoda 10

Bloodeyed – epizoda 10 je pokračováním rozsáhlé série. Doporučujeme začít od první části!
Předchozí část zde

Epizoda 10

„Už je ti líp?“ usmála se na mě Katarina a uvelebila se v sedačce. „Jasně, že je. Konečně vím, kde se schovává. Teda, lépe řečeno, mám silné podezření, kde by mohl bejt.“ Přidal jsem plyn. Chvíli jsme jeli tiše. „Neříkal jsi náhodou, že se schovává u Winnony?“ začala zase. Souhlasně jsem zamručel a dál pokračoval v cestě. „Scars Creek je ale úplně šejdrem,“ dodala. „Já vím,“ zamručel jsem a zapálil si cigaretu.

Vyfoukl jsem dým lehce staženým okýnkem a pomalu se přibližoval k malému bistru a vypálenému motelu.

Zaparkoval jsem u bistra a vylezl z auta. Katarina mě následovala. „Proč tu jsme?“ zeptala se mě. Podíval jsem se na ní a usmál jsem se: „Protože tu dělaj tu nejmastnější polívku široko daleko.“

***

Připadal jsem si jako úchyl, když jsem stál ve dveřích a pozoroval spící Danicu. Povedlo se mi ji uklidnit a uložit. Teď spala a lehce pochrupávala. Opřel jsem se o futra a pousmál se. Přišel jsem si jako na dovolené se svojí holkou. Ta představa mě donutila se usmát o něco víc. Chvíli jsem tam stál a vzpomínal na dětství. Sentimentální nostalgie byl můj koníček. Dalo by se teda říct, že jsem v ní byl skoro vrcholový šampión.

Zavřel jsem jí dveře od pokoje a lehl si na gauč, na kterém jsem si ustlal. Díval jsem se na strop, když jsem uslyšel, jak do střechy začínají bubnovat kapky deště. Rozpršelo se. Dešťová mlha zahalila celý les do mléčného oparu, který byl jak z pohádky. Vyšel jsem na terasu a zhluboka se nadechl. Vůně lehce opršeného borovicového jehličí a zvlhlého mechu mě příjemně šimrala až hluboko v kořeni nosu. Pousmál jsem se. Sladký rytmus chaotického bubnování rozdílných kapiček deště na vodní hladině Chladného jezera byl jako symfonie.

Opřel jsem se o zábradlí a nechal po sobě stékat pramínky vody. „A tady nad tu terasu přijde střecha, Clarku,“ slyšel jsem v hlavě, jak strýc říkal otci, když mě tu jednou nechávali. Pousmál jsem se. I kdybych uronil slzu, déšť by ji úspěšně zamaskoval. Nakonec to ani nestihli.

***

Vešli jsme dovnitř a usadili se v boxu. Počkal jsem, až k nám přijde servírka. Zadíval jsem se mezitím do jídelního lístku. Nabídka stejně strohá jako kdykoli jindy, ale i přes to tu bylo narváno. Nemusíte být ani předsudkář, abyste správně odhadli osazenstvo místního podniku. V rohu u starého televizoru seděli dva starší pánové, kteří vedle sebe vypadali jako zbytek v platu s vajíčky. Béžový svetr jednoho z nich této myšlence ještě přidával. Společně kritizovali výsledek sportovního utkání z předchozího dne.

U baru postávala dvě individua, která se čistě podle oblečení špatně odhadovala. Mundůr, co měli na sobě, se hodil jak pro dřevorubce, tak řidiče kamionu a ani o jedno tu v okolí nebyla nouze. Samozřejmě zde byl i strážník pro svůj rutinní šálek kávy tak tmavé, jako byl jeho spolujezdec v autě venku. Na baru byl opilec, který si dnes dal oraz od jeho obvyklého obtěžování ostatních spořádaných občanů v tomto bistru a místo toho udělal všem tak prospěšnou věc, a sice že si dal dvacet.

„Někoho hledáš?“ zeptala se mě Katarina a vytrhla mě tak z mého nenápadného obhlížení ostatních. „Vůbec ne. Jen se dívám,“ odpověděl jsem jí suše. „Ren, prosim tě vezmi trojku, já mám fofry!“ slyšel jsem, jak servírka za barem křikla kamsi dozadu. Projel mnou mráz od temene až k patám. Dneska neměla mít službu. Opřel jsem se v boxu a uvelebil se. Čekal jsem, co bude.

„Dobrý den, vítejte v našem bistru, co si dáte?“

zeptal se ten její sladký hlásek a my se na ní oba podívali. Krve by se ve mně v ten moment nedořezal, ale ona se usmívala.

„Já vás poprosím jen o kávu. Bez cukru a dvě mlíka, prosím,“ řekla Katarina a pak se odmlčela. Odkašlal jsem si. „Jo a ehm já si dám taky kafe, dva cukry, bez mlíka. A poprosím vás, jestli mi donesete misku polévky.“ Zadíval jsem se jí do očí. Usmála se. „Jsi v pohodě, zlato?“ zeptala se mně Kat a já myslel, že jí asi prohodím oknem ven. Sevřel jsem víčka k sobě a promnul si kořen nosu. Ren odešla. 

„Jsem pořádku,“ odpověděl jsem a zadíval se na podtácek na stole. Nepoznala mě. Pousmál jsem se. Ona mě nepoznala. To musí znamenat, že to funguje. Posadil jsem se pohodlně do křesla a spokojeně vydechl.

***

Hned po dešti jsem začal štípat dříví, které jsem měl bezpečně uskladněné v kůlně vedle chaty. Otevřely se dveře a vyšla Danica. Usmál jsem se na ni místo přání dobrého rána. Ospalýma očima se rozhlédla kolem. „Vzbudil jsem tě?“ zeptal jsem se se zásekem sekery do špalku. Zavrtěla hlavou a posadila se na mokrou židli. Okamžitě vyjekla a rychle se zvedla. Donutilo mě to se usmát. „Čemu se tlemíš!?“ vyštěkla na mě.

Už jsem zmínil, že naštvaná byla hrozně sexy? „Ničemu. Vzpomněl jsem si na starej vtip,“ řekl jsem a dál si všímal dřeva. „Jo, jasně,“ odsekla mi a otevřela dveře. „Jdu si udělat kafe,“ pronesla a odešla do kuchyně. „Hodně štěstí,“ zamručel jsem si jen tak do lesa. Nevěřil bych, že by tu nějaký kafe bylo, a už vůbec ne v poživatelné formě.

Naštípal jsem ještě pár kousků dřeva a rozhodl se je odnést dovnitř.

Otevřely se dveře a v nich stála Danica se sklenicí, která vypadala přesně jako sklenice kafe. „A na to si mám vzít zbíječku? Nebo tu máš někde speciální kávovej cepín?“ zeptala se mě. Protáhl jsem se kolem ní a uložil naštípané kousky dřeva vedle krbu na odkládací plochu. „Můžeš s tím hodit o zem a to co ti zbyde cumlat jako kávový lízátka,“ usmál jsem se. Ona ani trochu. „Ježiš, ty seš tak vtipnej,“ odsekla. „Ježiš, ty jsi tak příjemná,“ vrátil jsem jí to. Odešla zpátky do kuchyně.

„Na čem tu doprdele přežíváš, když tu máš všechno prázdný?“ uslyšel jsem její nervní křik z kuchyně. Zaplašil jsem v hlavě výjev s běžícím zajícem, který se mi naskytl a dál skládal dřevo vedle krbu.

***

Dojedl jsem svou extrémně mastnou polévku a zaplatil.  Jak jsem si myslel, Ren mě nepoznala. Odešel jsem a spolu s Katarinou zamířil do auta. Sedl jsem si a nastartoval. Zapálil jsem si cigaretu a stáhl okénko lehce dolů. Podíval jsem se ve zpětném zrcátku na kladkovou kuši, která ležela na zadním sedadle. Popotáhl jsem si z cigarety a odklepl popel z okénka.

„Jedem?“ zeptala se mě. Připoutal jsem se a kývl hlavou. Vyjel jsem směrem na Winnonu. Cestou jsme míjeli ohořelý motel u cesty. Lehce jsem zpomalil, abych si ho prohlédl, a pak jsem vyrazil dál. „Pojedeme dlouho?“ zeptala se zase. Ani jsem si pořádně nevybavoval jak daleko to odsud teď vlastně je. „Minimálně hodinu podle toho, jak se pojede,“ řekl jsem a přišlápl pedál.

Vyjeli jsme tryskem z města mezi lesy. Cesta byla klidná a jako vždy ani auto. Podíval jsem se znova do zpětného zrcátka na kuši. „Chtěls, abych ji vzala,“ řekla Katarina a já jsem jí souhlasně pokýval hlavou. „Jo, to jsem chtěl. Ale použijeme ji, až když to teprve bude nutné.“ Konečně chvíli mlčela.  Zapálil jsem si další cigaretu.

„Vážně?“ zeptala se trošku podrážděným tónem.

„Jo, vážně. Proč?“ odpověděl jsem a střelil po ní očima. „Zkurvíš si plíce,“ řekla a zadívala se ven z okna. „Jak to, že se najednou staráš o moje zdraví?“ uchechtl jsem se. Mlčela. Podíval jsem se na ni a pak dál sledoval silnici. V tichu. Jeli jsme poměrně dlouho, než něco znova řekla.

„Ve Winnoně jsem nebyla, ani nepamatuju.“ Seděl jsem chvíli zticha. „Já nedávno. Proto mě štve, že jsem byl tak blízko od něj a nic jsem nevěděl.“

***

„Dany, nemůžeš tu zůstat,“ řekl jsem a sedl si na křeslo. Probodla mě pohledem. „Musíš domů. Až se trošku oklepeš, odvedu tě do Winnony a pošlu autobusem zpátky do Sleepy Falls.“ Sedla si naproti mně. „No to zrovna. Jestli se s tebou něco děje, chci ti pomoct.“ Podíval jsem se jí do očí. Jako by jí v nich žhnuli plamínky. Pousmál jsem se. „Děkuju, ale vážně to nejde,“ řekl jsem jí, „tady nejsi v bezpečí. Ne, když to neumím ovládat.“ Chytla mě za ruku a usmála se na mě.

„Zachránil jsi mě. S tebou tu jsem nejvíc v bezpečí.“ Chvíli bylo ticho. „Trvám na tvém odjezdu,“ řekl jsem a odešel na terasu.

Další Creepypasta: Oči Lesa
Více záhad: Paraweb

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close