Dům bez proudu
The Unpowered House
Lidé, kteří žijí v domě oproti tomu mému, vždy nechávají rozsvícená úplně všechna světla. Leze mi to na nervy. Navíc je to musí stát majlant. Ještě k tomu všemu tam nikdy nevidím nikoho chodit a každý den koukám na to, jak tam neustále stojí jedno a to samé auto.
Jedné noci jsem odtamtud uslyšel rachot,
a tak jsem ve dvanáct hodin a čtyřicet tři minut v noci zavolal policii. Ta přijela o čtrnáct minut později, tedy ve dvanáct hodin a padesát sedm minut. Vždy si kontroluji časy, protože nikdy nevíte, co se může stát. Policie na mě zazvonila a já jim došel otevřít. Stáli tam dva strážníci.
Jeden byl středně vysoký a povětšinou plešatý. Odhadl bych ho na cca třicet pět let. Ten druhý byl nižší a kulatější. Měl dobře upravený knír a svýma rukama se opíral o opasek tak, že měl palce zasunuté za ním a zbytek prstů volně.
„Z čísla registrovaného na tuto adresu bylo nahlášeno rušení nočního klidu. Byl jste to vy?“ Zeptal se ten vyšší.
„Ano, byl jsem to já, strážníku…“ Ukončil jsem to tak trochu jako otázku, čímž jsem naznačil, že mě zajímá jeho jméno, jelikož, jak už jsem řekl, nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit informace.
„Floyd,“ odpověděl mi.
„Nevadilo by Vám říct nám, o který dům se jedná?“ Zeptal se ten druhý strážník.
„Ou, samozřejmě. Tamten,“ řekl jsem a u toho ukázal na dům mých sousedů naproti přes ulici.
„Dobrá, pojďme se na to podívat.“
Oba dva strážníci se vrátili zpět za odhadem patnáct minut a oba vypadali pěkně rozhořčení.
„Pane, prohledali jsme ten dům,“ řekl strážník Floyd. „Vzhledem k tomu, kolik je tam prachu, musí být již velmi dlouho opuštěný.“
„To není možné,“ odpověděl jsem. „Světla v tom domě jsou neustále zapnutá a to černé auto se ani nehne z příjezdové cesty.“
„Pane, ale tam byla úplná tma,“ odpověděl mi Floyd s celkem zmateným tónem hlasu. „Žádná světla tam nesvítila a auto tam také nebylo.“
Oba strážníci chvilku na to nastoupili do auta a odjeli pryč.
Po té, co odjeli, jsem se rozhodl podívat se na celý dům osobně. Zaklepal jsem na dveře a něco jsem zaslechl. Bylo to jako vrčení, až na to, že hlubší. Zaklepal jsem ještě jednou a znovu uslyšel ono vrčení. Tentokrát však bylo tišší a kratší. K mojí vlastní smůle jsem se rozhodl pomalu otevřít vstupní dveře. Vypadalo to tam jako v každém normálním, dobře opečovávaném domě, až na to, že tam nikdo nebyl.
„Haló?“ Řekl jsem s nadějí na zaslechnutí nějaké odpovědi.
Můj hlas se po domě ozýval víc, než se mi zamlouvalo. Vešel jsem do domu, ale stále nic. Prošel jsem do další místnosti, ze které nebylo vidět na dveře. Najednou jsem uslyšel cvaknutí. Koukl jsem se zpět na vstupní dveře a všiml si, že je někdo zamkl. Potichu jsem k nim doběhl a pokoušel jsem se je odemknout, ale marně. Zoufale jsem na ně bušil. Křičel jsem o pomoc, avšak nikdo mě neslyšel.
Chtěl jsem přeběhnout k zadním dveřím,
ale po cestě k nim jsem zakopl. Avšak ne díky nějakému kabelu nebo díky tomu, že by do mě někdo strčil. Zakopl jsem díky jakési síle. To je vše, co si pamatuji. Když jsem se probudil, tak mě svědil nos. A to hodně. Byl jsem na tom samém místě, kde jsem upadl, ale tentokrát byla v celém domě tma a spousta prachu. Vstal jsem a rozhlédl se okolo sebe. Na zemi jsem si všiml řetězu. Byl asi jeden a půl metru ode mě.
Zvedl jsem ho a musím uznat, že byl celkem těžký. Po jeho prohlédnutí jsem zjistil, že vede do další místnosti.
Řetěz jsem nepustil a pokračoval podél něj do oné místnosti. Když jsem zašel za roh, tak se mi naskytl pohled na malou krabici. Byla lehká. Otevřel jsem ji a uvnitř našel klíč, který měl velmi zvláštní tvar.
Pokoušel jsem se s ním otevřít několik dveří, abych zjistil, do kterých vlastně pasuje. Po jejich úspěšném nalezení jsem je otevřel. Vylétla na mě spousta prachu, který jsem vdechl. Můj nos mě začal svědit jako blázen. Vešel jsem do té malé místnosti. Byla větší než šatník, ale menší než koupelna. Ze stropu visel lístek. Došel jsem k němu a přečetl si ho. Byl celý od krve a dal se jen s těží přečíst, ale nějak se mi to podařilo.
„Drahý kolego průzkumníku.
Tento dům je teď pravděpodobně plný prachu. Problém v tom, že je úplně nový. Ten prach, co vidíš, vlastně není prach. Dům je plný malého hmyzu, kterého je tu požehnaně, a ten do tebe vleze skrz tvůj nos, uši a oči a pomalu ti sežere mozek. Z času na čas omdlíš. Po vstupu si možná viděl čistý dům, nebo dokonce retro dům. Ale na tom nesejde. To se ti jenom do těla pomalu dostává ten hmyz. Není na to žádná protilátka. Pomalu tu zemřeš. Opatruj se.“
Vyběhl jsem z té místnosti a rozbil sklo. Bylo velmi pevné a mně se podařilo si díky tomu zlomit ruku. Od bolesti jsem upadl na zem a znovu omdlel. Probudil jsem se v tom samém čistém domě, jako předtím. Šel jsem ke vchodovým dveřím a vyšel ven. Byly odemčené. Došel jsem domů, zalezl si do postele a usnul. Když jsem se však ráno probudil, tak jsem nic necítil. Něco ve mně se pokazilo. Nic zdravotního, ale necítil jsem žádné emoce. Byl jsem mrtvý, ale mé srdce stále bilo.
Můj srdeční tep byl sice normální,
ale byl jsem mrtvý. Nevěděl jsem co bylo reálné a co fikce. Byl jsem mrtev. Pro některé lidi je smrt jen o tom, že jejich život skončí. Můj nikdy nezačal. Nikdy jsem se nenarodil. Tohle vše mohl být sen a já bych neměl jak to zjistit. Vaše sny by mohly být reálné a ani by jste o tom nemuseli vědět. Dnes odpoledne jsem se probudil v zaprášeném domě, ale mohl jsem se probudit i v čistém. Tohle je definice smrti. Tak jen do toho. Poškrábejte se na nose a dál si říkejte, že jde pouze o svědění.
Zdroj: Creepypasta Wiki
Další Creepypasta: Jak vypadáš dnes večer
