ČlánkyCreepypasty

Lavender Suicides

Lavender Suicides

Lavender Town Syndrome je přeceněný? Pravda. Lavender Town Syndrome je fake?
LEŽ. Všechno to začlo… co, 2 měsíce? Asi ani, tak dva měsíce, uprostřed října, tehdy jsem byla na Youtube a dívala se na random videa, když jsem najednou našla, že jedna osoba, kterou odebírám, zrovna zveřejnila video.

Vlastně ne jedna osoba, to je několik osob, kteří na svůj kanál přidávají videa s děsivou hudbou z her. Blížil se Halloween, tak jsem se koukala i na ně. A překvapilo mě, že když jsem rozklikla jedno video, pustila se mi hudba z Pokémonů.

A byla to první, nejstarší verze hudby z Lavender Town. Tu jsem znala už z hraní, protože Pokémony jsem dřív hrála. Nikdy mi ta hudba nepřišla děsivá, byla prostě… v pohodě.
Pak jsem se podívala na komentáře pod videem.

Nějací uživatelé tam vedli debatu o japonských dětech, které spáchaly po poslechu hudby sebevraždu.

Zaujatě jsem si o tom začala něco v Googlu hledat

Zadala jsem ❝Lavender Town Kid Suicides❞ a vyplivlo mi to hromadu článků a odkazů, já samozřejmě vybrala ten první a začala číst. Podle článku očividně bylo v hudbě něco, na co jsem byla až dost stará, nemohla to slyšet. Dočetla jsem článek a pokoušela se najít něco dál.

Jenže potom, co jsem prohledala hromady článků, jsem došla k závěru ❝Tohle všechno je hromada sra*ek❞. Na stránce, na které jsem byla, bylo víc takovýchto příběhů, a jelikož já děsivé věci miluju, otevřela jsem článek o Ruins Of Alph.

A stránka se načítala,
a načítala,
a načítala.
❝Internet Explorer cannot display the webpage.❞

V mých žilách se mi u téhle zprávy zmrzla krev, internet nechtěl pracovat. Ale v tuhle chvíli mě to vyděsilo – jsem docela paranoidní člověk -, a tak jsem vybrala možnost ❝Diagnostikovat potíže,❞ což moc nepomohlo. Ani podruhé, potřetí, prostě ne.

Seděla jsem na židli a rozhodla se přemýšlet

Co když ta děcka skutečně zemřela? Znovu a neúspěšně jsem se pokusila stránku načíst, místo toho… se mi načetla stránka ❝Lavender Town Syndrome❞. ❝Oh god… to je skutečný…❞ řekla jsem si a čučela na obrazovku.

Zrovna Lavender Town mě dovedlo na tzv. ❝Creepy pastu❞, což jsem v životě neslyšela, ale při pročítání se mi to začínalo líbit čím dál víc. Jenže všechno, co jsem tam našla, bylo jednoduše… fake, vymyšlené hovadiny. Avšak kdykoliv jsem znovu rozklikla něco o Lavender Town, přejel mi mráz po zádech.

Jeden den jsem dokonce chtěla vidět, jak by na mě Lavender Town působilo, kdyby mělo fungovat tak, jak tam bylo napsané.

Nechala jsem načíst video. Ale…

Slyšela jsem to asi tisíckrát, nikdy to se mnou nic neudělalo. Proč by mělo teď? Ne, ať jsem to poslouchala, kolikrát jsem chtěla, nic se mnou nakonec nebylo. Jen jsem to chtěla poslouchat víc a víc. Je možný, že to nepůsobí po jednom poslechnutí.

Tak jsem prohledávala něco na internetu a přitom to poslouchala. I když už to hrálo po padesáté… Nic. ❝Jak jsem si mohla takhle stupidně myslet, že ty sebevraždy jsou reálné?❞
S tím jsem vypla počítač, stejně už bylo pozdě.

Stále jsem měla zapnutou televizi, a nechtěla jsem ji vypínat a být tak potom obklopena naprostým tichem. Tichou temnotou. Ráno jsem se vzbudila v naprostém šoku z děsivého snu, na který jsem si nemohla vzpomenout. I když jsem se snažila, nic.

Stejně by bylo asi lepší to nevědět

Den byl tak nějak v pořádku, jenže když jsem se vrátila domů, divné věci mi zase začaly. Sedla jsem si k počítači a zapnula ho, všechno v pohodě. Ale když jsem zapnula Internet Explorer, moje srdce zrychlilo, Explorer se mi otevřel na videu Lavender Town.

Vyděsila jsem se, ale pak mi vlastně došlo, že jsem si to nechala uložené ze včerejška, takže cokoliv jsem měla na netu otevřené včera, se mi otevřelo dneska.

Koukala jsem se po netu, zkontrolovala svoje zprávy na všech účtech, až jsem neměla co dělat. Myšlenka na poslouchání Lavender Town Tone se mi pomalu vplížila do mysli, a i když jsem fakt nechtěla, něco mě k tomu nutilo. Skoro automaticky jsem klikla na záložku s videem a pustila to.

Chytla mě bolest hlavy

Netuším proč, včera jsem to poslouchala padesátkrát v kuse a pohoda, a teď tohle? I přesto, že jsem přešla na další stránky, bolest hlavy pokračovala. Brzo jsem si zalezla do postele, kde jsem ještě bůhvíjak dlouho civěla do stropu, bolest hlavy mě nenechávala v klidu usnout.

Ráno jsem se vzbudila se stejným strachem, jako včera, jen jsem byla o něco víc rozrušenější. Nepamatuji si ten sen, ale děsil mě, děsil mě po zbytek dne. Ve třídě jsem se prostě nemohla soustředit a začali si toho všímat i mí přátelé, kteří se mě začaly ptát, zda je všechno v pořádku.

Výmluvě, že mi chybí spánek, uvěřili

Doma jsem si zase otevřela internet, kde bylo Lavender Town, stejně jako předchozí den. Jenže tentokrát jsem záložky netu neukládala, to jsem věděla jistě, ale rozhodla jsem se věřit tomu, co před sebou vidím. Rozhodně se mi nechtělo věřit v to, co Lavender Town dokáže. No, jenže, no.

Zavřela jsem záložku a podívala se na pár svých účtů, když zase přišel ten pocit, abych si pustila video. Nechtělo se mi mu odporovat. A tak jsem zase dostala bolest hlavy, ale i přesto jsem poslouchala dál a dál, dokud to pro mou mysl nevytvořilo jakýsi trans.

A tento „snový stav“ se zlomil, když na mě matka zavolala, že je čas do postele. Při pohledu na hodiny mi najednou došlo, že… jsem to poslouchala celou hodinu! Rychle jsem se převlékla a vlezla si do postele, s mnohem bolavější hlavou, než včera.

Tu noc jsem se vzbudila někdy tak o půlnoci

Potila jsem se a mé myšlenky byly rozlámané na střípky, proletující mou hlavou rychleji, než by se daly zachytit. Najedniu jsem si ale něčeho všimla; má televize byla vypnutá. Přísahala bych, že takhle jsem ji nenechávala.

A tak jsem seděla na posteli, dokud jsem se nenatáhla pro ovladač a nezapla TV. I přestože pro mě bylo obtížné pak usnout, dokázala jsem to. Ráno jsem kupodivu nebyla vyděšená, ani tak. Spíš dělala moje máma všechno pro to, aby mě dostala z postele, byla jsem dost unavená.

Nenaspala jsem toho moc, ale do školy jsem jít musela

A ve třídě jsem si vedla o dost hůř, než předchozí den, ale dnešek docela v pohodě utekl, zazvonilo a já mohla jít domů. První, co jsem doma chtěla udělat, bylo jít do postele, jenže jsem se zastavila a usedla k počítači, vyprázdnila se mi hlava.

Teda až na jednu jedinou věc, Lavender Town. Vyhledala jsem video a nasadila si na hlavu sluchátka. Bez nich to totiž zní… naprosto jinak. Zdálo se to pro mě jako jenom pár minut, dokud do mého pokoje nepřišla máma na nestrhla mi sluchátka z uší.

❝Padej do postele, mladá dámo, podívej se, kolik je!!❞ Mrkla jsem na obrazovku počítače, kde stálo, že je deset hodin. Začala jsem to poslouchat ve čtyři. Asi by mě mělo šokovat, jak dlouho jsem v tom transu byla, že? Ani ne. ❝Vrať mi je!!❞ natáhla jsem se po sluchátkách v matčiných rukou.

Ta hekla a dala mi pohlavek, ❝Nekřič na mě! Teďka koukej padat do postele, nebo dostaneš na měsíc zaracha!❞ Se sluchátky v rukou čekala, než si odejdu do pokoje.

Zírala jsem na své ruce, brada mi poklesla

Proč jsem to udělala…? Nikdy jsem nic takového neudělala, co se mnou bylo teď špatně? Vypnula jsem počítač a ve své posteli rychle usnula. Další ráno jsem se schouleně klepala strachy, moje srdce bilo rychleji, než kdy předtím.

Moje postel byla kompletně mokrá, zpocená. Nevím, proč. Z nějakého důvodu mi nešlo zapamatovat si sny. Ve škole to bylo ještě horší, než kdy předtím, ale ne kvůli únavě. Prostě jsem se nemohla soustředit.

Na něco jsem prostě čekala, nevím na co, ale čekala. Škola skončila a já přišla domů, kde jsem se vyhla počítači. Už jsem to nehodlala poslouchat. Ale musela jsem. Po několika hodinách jsem to už nemohla vydržet, musela jsem si to poslechnout, alespoň jednou, potřebovala jsem to.

Moje myšlenky letěly tak, že pokud si to znova neposlechnu, zabiju se. Přeběhla jsem k počítači a najela na video, zapojila sluchátka a poslouchala. Bolest hlavy se vrátila, ale já se přes ni přenesla, ztěžka mi ta píseň pomáhala odolat, ale šlo to.

Začala jsem být na poslechu hudby závislá

Nemocná. Ale aby mě to zajímalo? Ani náhodou. Dokud hudba hrála, nemohla jsem zemřít. Byl páteční večer, mohla jsem být vzhůru, jak dlouho jsem chtěla. Takže napříč tichou nocí se mi do sluchátek ozývala hudba.

Pak ale přišel zlom. Okolo dvou hodin v noci jsem se dostala z tranzu tak, že jsem sletěla ze židle. Má únava mě dostala. A při tom jsem si rozbila sluchátka… Najednou jsem byla naprosto vzhůru.

Prázdně jsem sledovala rozbitá sluchátka, poté jsem se je pokusila alespoň nějak opravit. Lepidlem, lepící páskou… ale nic nefungovalo. Nemohla jsem to poslouchat bez sluchátek, nebylo to ono… a bez té hudby byl můj život beze smyslu… Zbývala tu jedna možnost.

Sebevražda

Hledala jsem cokoliv, co by mohlo skončit můj mizerný život, ale nic jsem najít nemohla… dokud jsem v lékárničce nenašla nůž, určený jen pro krizové situace. A tohle byla jedna z nich.

Vzala jsem nůž za rukojeť a přiložila jeho čepel na svůj krk. Tohle byla jediná cesta. Nemohu bez toho žít. Připravila jsem se zabodnout nůž do krku, jenže jsem koutkem oka zahlédla to v okně. Svůj odraz. Stála jsem tam, s nožem proti krku, se škrábanci po těle z pokusů se zabít. Viděla jsem svůj život, jak mi probíhal před očima.

Pustila jsem nůž na zem a ucouvla, ozval se zvuk, jak čepel narazila na dlaždice. Překráčela jsem k zrcadlu a po několika minutách konečně něco řekla. ❝Lavender Town Syndrome je skutečný.❞ Tak rychle, jak to přišlo, tak to odešlo. Cokoliv, co si se mnou doteď pohrávalo, je pryč. Jsem volná.

Zvedla jsem nůž a vrátila ho zpátky do lékárničky, a doufala, že máma nic z toho, co se stalo, nezaslechla a nevšimne si mých škrábanců. Zamířila jsem tiše do své postele a konečně se po tolika dnech pořádně vyspala.

Od té doby jsem už neměla v plánu Lavender Town poslouchat, nechtělo se mi zažívat to samé. A začala jsem věřit skoro každé takové podobné teorii, se strachem, že by se to samé mohlo stát mě. Za každou cenu se Lavender Town vyhýbám, jsem z všemožných věcí okolo dost paranoidní.

Ale v pořádku, pokud nebudu zase poslouchat tu zatracenou melodii, vše bude v pohodě.
Teď si myslíte, že je tohle všechno hromada výmyslů? Nevěříte, že by se vám něco takového mohlo taky stát? Můžete si to zkusit ověřit.

Chcete-li překlad jakkoliv využít, je vaší povinností nejprve se dohodnout s překladatelem.

Originál: Lavender Suicides

Další Creepypasta: The PM Mutation of 1997

Nauti

Možná ode mě neuslyšíte hru na píšťalku, kterou byste snad od DarkTownského krysaře mohli čekat, ale místo toho vám povím spoustu příběhů a prohledám spoustu faktů, abych prokázala některé teorie. V Creepypasta komunitě se uvádím jako NautiFears, ale říkám si Nautileen. Lidi mi obvykle říkají Nauti ^^ Mohli jste mě však znát i jako Stiak nebo Akkaris. Překládání Creepypast se věnuji od roku 2015 a psaní samotnému od svého dětství, a obojím se zde hodlám prezentovat, akorát výhradně s děsivým kontextem. Kromě překladů Creepypast, zvrácených dětských pohádek a vlastních psaných příběhů tu však najdete i mé researche a myšlenkové pochody, například ve vyhledávání zajímavostí o Slender Manovi či satanismu anebo sepsání článku Save the Creepypasta Fandom. Aby toho nebylo málo, vypomáhám s instagramem DarkTownu a uspořádávám art soutěže, do kterých se můžete zapojit i vy. Také velmi aktivně spolupracuji s Migdosem, pyromanem DarkTownu, který předčítá Creepypasty na Youtube. Snad se v našem městě budete cítit příjemně... a případně mi promiňte nějakou tu krysu, která mi uteče...

Související články

One Comment

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!