CreepypastyČlánky

Za zavřenými dveřmi

Za zavřenými dveřmi

„Za zavřenými dveřmi“ je velice dlouhá a na překlad náročná Creepypasta. Obyvatel Darktownu – Mike-K nad ní strávil opravdu spousty času. Byly bychom proto rádi, kdybyste překlad ohodnotili, k uznání jeho práce! Děkujeme a přejeme příjemné čtení!

Bylo mi sedm, když mě adoptovali.

Moc lidí to o mně neví, a když to někdo zjistí, jenom řeknu že o tom nerada mluvím. Smutně se na mě usmějí a řeknou, “Chápu, muselo to pro tebe být těžké.” Musí si myslet, že moji rodiče zemřeli, nebo mě opustili. Možná jsem byla týraná, nebo zanedbávaná a nechci oživovat ty strašné vzpomínky. Pravda je mnohem horší, mnohem temnější. Je lehké na to zapomenout, potlačit ty vzpomínky hluboko do mysli a pevně je tam uzamknout. Ale je něco spustí a v tu chvíli to nedokážu ignorovat. Nechte mě začít od začátku.

Byla jsem prostřední dítě v pětičlenné rodině. Pár let jsem si užívala to, že jsem nejmladší dcera, měla jsem jen svoji mámu tátu a starší sestru Sarah. Pak přišel Sam a nový bráška přinesl rodině nečekané břemeno. Nechápejte mě špatně, Byla jsem nadšená, že budu velká sestra a moji rodiče nás tři zbožňovali. Ale Sam byl nemocné dítě a naše finance se zmenšovaly. Byla jsem moc mladá, abych vůbec přemýšlela o penězích, vše co jsem věděla bylo to, že jsme na vánoce dostávali méně dárků a už jsme nikam necestovali. Takže asi dva roky po Samově narození, když můj táta musel na služební cestu mimo stát, celá rodina využila příležitosti si vzít malou dovolenou.

Pamatuji si, jak jsme zastavili v domě tety Lydie po dlouhé jízdě autem. Byla jediná sestra mojí mámy a vlastně jediný člen širší rodiny, kterého si pamatuji. Máma s tátou byli vyčerpaní, Sarah a já jsme celou cestu hašteřili. Bylo jí 15 a neměla čas na otravné sestřičky. Sam spal poslední hodinu, dokud se neprobral do neutišitelného nářku. Nezůstali jsme s tetou, ale žila blízko hotelu, který jsme zarezervovali, takže to bylo perfektní místo k zastavení.

Ohledně tety jsem se vždy cítila trochu nesvá.

Byla hodně milá, ale pořád mi hladila vlasy, mazlila se s mou tváří a sledovala mě po celou dobu, co jsme u ní byli. Máma mi později řekla, že Lydia nemohla mít děti a myslela na mě jako na dceru, přestože jsme zřídka kdy přijeli na návštěvu. Všimla jsem si, že jsme měli stejně zrzavé vlasy a šedé oči a přemýšlela, jestli to byl důvod, proč upřednostňovala mě před Sárou.

“Casey,” řekla teta, když jsme odcházeli, “Mám pro tebe dárek.” Vytáhla z kapsy malý náhrdelník a zavázala mi ho kolem krku. Byl na něm malý disk vyřezaný ze dřeva s nějakým druhem kresby. Přemýšlela jsem, jestli to vyrobila sama? Přiložila si prst na rty a usmála se. Uvědomila jsem si, že měla dárek jen pro mě, ne pro Sáru nebo Sama a nechtěla, aby to věděli. “Díky, teto Lydie,” Řekla jsem stydlivě a naskočila do auta.

Potom co jsme dorazili do hotelu a vybalili si věci, jsme měli pěkně jednotvárnou první noc. V hotelu byl bazén a Sára a já jsme chtěly, jako první věc, jít plavat. Sára si všimla nějakého roztomilého kluka jedno patro pod námi, takže strávila skoro hodinu vybíráním plavek, které si obleče. Procházela jsem televizní kanály, zatímco se Sam vratce batolil kolem, smějící se když s ním máma hrála na schovávanou. Táta už odešel na jeho konferenci.

Pár hodin potom, co jsme šli dolů do bazénu, jsem si poprvé všimla něčeho divného.

Sára se vrátila nahoru do pokoje asi patnáct minut po odchodu. Roztomilý kluk nebyl nikde k nalezení, takže asi chtěla vyměnit její roztomilé plavky za pohodlnější. Čekala jsem a čekala, až se vrátí, jelikož mi slíbila že mi ukáže, jak udělat stojku pod vodou. Nakonec jsem doplavala k místu, kde moje máma seděla v dětském bazénku. Sam na ní cákal vodu. Zeptala jsem se, kde byla Sára. “Kdo?” zeptala se máma. Vzhlédla od své knihy. Myslela jsem že mě neslyšela, tak jsem zopakovala: “Kde je Sára?” “Kdo je Sára, zlatíčko?”

Přeběhl mi mráz po zádech. Vůbec jsem nevěděla, jak zareagovat. Právě když Sam zakopl a ponořil si hlavu pod vodu a máma ho vytáhla z bazénku na její klín, na mě na okamžik zapomněla. „Kdo je Sára?“ Slova zvonila v mých uších. Musela jsem ji špatně slyšet, nebo si dělala srandu. V břiše se mi formoval uzel a nemohla jsem se přimět zeptat se potřetí. Zbytek dne jsem strávila v bazénu, snažíc se dotknout dna hlubokého konce, potápěla se hluboko, dokud mi nehořely plíce a moje uši se cítily, jako by praskly. Sára se nikdy nevrátila.

Pravděpodobně přemýšlíte, proč jsem neřešila, že moje sestra zmizela. Myslím, že jsem měla pocit, že pokud se dospělí nebáli, neměla bych se bát. Možná ji nechali někam jít samotnou a máma to jen špatně pochopila, když jsem se na ni zeptala. Jaká další vysvětlení by tu mohla být? Ale dodnes nevím, proč jsem se znovu nezeptala, když se tu noc nevrátila, nebo když jsem si všimla že její věci zmizely z našeho pokoje…

Další den se to zhoršilo.

Sára se stále nevrátila a co mě zmátlo, bylo když se o ní nikdo ani nezmínil.Jako by to bylo zakázané téma a já se nechystala být první, kdo přesuší ticho. Ten večer táta neměl schůzi, takže večer s námi strávil zase u bazénu. “Jdi nahoru, Case!” řekl, když si mě vyhodil na rameno. Zahihňala jsem se a nějaké napětí, které jsem od včerejška cítila, se mírně uvolnilo. Byly jsme stále nahoře v hotelovém pokoji. Máma a Sam byli už v hale v přízemí. Táta mě odnesl na chodbu a zmáčkl tlačítko výtahu.

“Oops,” řekl. “Zapomněl jsem ručníky.” Postavil mě na zem a řekl, “Podrž mi prosím výtah, budu zpátky co by dup.” O minutu později přijel výtah. Strčila jsem nohu do dveří. Mohla jsem vidět dveře našeho pokoje na konci chodby a čekala až se otevřou. Dveře výtahu se zkusily zavřely. Jednou. Dvakrát. Potřetí zazněl bzučák. Očividně jsem držela dveře moc dlouho, tak jsem oddělala nohu a nechala zavřít dveře. Výtah přijel ještě třikrát a pokaždé jsem držela dveře, dokud jsem neslyšela bzučák. Táta nevyšel z pokoje. Chodba byla prázdná a cítila jsem se tak osaměle. Slzy mi začaly stékat po tváři.

Další věc kterou vím je, že se otevřel výtah. Máma byla uvnitř, držící Sama v rukách. Jakmile mě uviděla, začala křičet. “Kde jsi, Casey?! Všude jsem tě hledala, už se takhle netoulej!” Moje kdysi tiché slzy se změnily ve vzlyky, “Byla jsem s tátou, věděla jsi to!” Mámin obličej se změnil z naštvaného na zmatený, “O čem to mluvíš?” “Táta šel do pokoje,šel vzít r-ručníky abychom šli pla-pla-plavat,” křičela jsem skrz vzlyky.

Přes máminu tvář se mihl strach.

V tu chvíli se dveře ke schodišti otevřely a pokojská vešla na chodby. Moje máma chytila její ruku. “Má dcera říká, že v našem pokoji je muž,” zoufale zašeptala. “Řekla že tvrdil, že je její otec, ale já jsem svobodná matka.” Moje pusa se otevřela. O čem to máma mluvila? Pokojská pokývala, oči rozšířené a odběhla najít ochranku. Zmatená, vzala jsem Sama za ruku. Neřekla jsem nic.

Hotelový personál prohledal pokoj ale nic nenašli. Táta tam nebyl. Nebyly tam ani jeho věci. Zkontrolovali také bezpečnostní kamery a že tam žádný muž nebyl, jen viděli mě jak odcházím z pokoje a čekám na výtah. Máma mi vynadala za to že říkám lži a řekla že dneska nemůžu jít plavat. Řekla že mám zůstat na pokoji celý den a zamyslet se nad tím, co jsem provedla.

Ta byla, když jsem šla do hotelového pokoje, ponížená a naprosto zklamaná, cítila jsem to. Měla jsem pocit závratě, jako kdybych stála na okraji útesu. Zastavila jsem ve dveřích otevřeného pokoje, mé prsty na kraji rámu dveří. Cítila jsem, ne věděla jsem, že kdybych udělala ještě jeden krok, spadla bych, ponořila se do—do—nicoty. Přísahám, že jsem mohla slyšet i dutou ozvěnu bezedné propasti.

Za pár vteřin to cvaklo.

Byl to pokoj. Sára se vrátila do pokoje se převléct a se zavíráním dveří, zmizela. Přestala existovat. Táta se vrátil, zabouchl dveře a—poof!—stejná věc. Ale máma, Sam a já jsme zůstali v pokoji too, Přemýšlela jsem. Pak jsem si uvědomila: Táta a Sára šli sami. A, teď, takže mohla bych…

To uskutečnění se stalo v sekundách. Couvla jsem o tři obrovské kroky a vrazila přímo do mámy. Ona, stále vytočena mými „lži“,mě popadla za ruku a začala mě táhnout do pokoje. Mé podpatky se zarývaly do koberce a začala jsem křičet.

“Ne. NE! NEE!! Pusť mě!”

Vykřikla jsem, ale tlačila mě blíž k pokoji. Poškrábala jsem její ruku a podkopla její nohy. I tehdy jsem byla vyděšená sama sebou. To nebyla moje sladká, milující matka, ještě nikdy jsem ji takhle nerozhodila. Neměla tušení, že mě tlačí k smrti, nebo hůř, nicoty. Hosté v tom rozruchu vystrkovali hlavy ze svých pokojů. Sam se posadil do středu chodby a začal naříkat .

Byly jsme na kraji pokoje a v zoufalém pokusu se osvobodit, jsem kousla mámu do ruky, kterou mě držela. Těžké. Šokovaná, pustila mě a couvla do pokoje. Upadla jsem na zem. Pak, ačkoliv to byla nehoda, jsem udělala něco, co si připomínám dodnes. Při škrábání dozadu, moje noha vykopla a zabouchla dveře.

Vše bylo zticha.

V hrůze jsem zírala na dveře. Potom, co se zdálo jako věčnost, jsem vstala a proti mému lepšímu rozhodnutí, otočila jsem kliku. Bylo zamčeno. Oh, dobře, pomyslela jsem si a hledala magnetický klíč v kapse. Znovu jsem otočila klikou a dveře se otevřely. Pokoj byl prázdný

Čerstvé slzy vytryskly z mých očí a odvrátila se. To bylo, když jsem si všimla, že Sam už nebrečel. Jeho obličej byl neposkvrněný slzami a jediným přívalem v jeho tvářích byla záře šťastného chlapečka. Vypadalo to, že nikdy vůbec neplakal—jako kdyby si nepamatoval, že jsem bojovala s mámou. Podíval se na mě.

V tu chvíli, se dveře schodiště otevřely. Byla to stejná pokojská, která nám přivedla ochranku.
Tlačila svůj vozík čistících prostředků kolem nás, když si všimla mého výrazu hrůzy. Poklekla a zeptala se mě co se děje. Když se na mě podívala, ani mě nepoznala.

“Nemůžu najít moji mámu,”

řekla jsem po pár okamžicích. Nevěděla jsem co jiného říct. Klesla jsem na zem a objala jsem Sama. Tu noc přišla policie, spolu s CPS. Zaměstnanci hotelu byli zaraženi tím, jak se dvě děti mohly zjevit samotné v jejich hotelu a nikdo si jich až doteď nevšiml. Řekla jsem policii domácí telefonní číslo a adresu a prověřili okrsek mého rodného města. Dům byl prázdný a číslo odpojeno. Neznala jsem adresu mojí tety, ale dala jsem jim její jméno. Potom jsem jim nic dalšího neřekla.

Byla to oficiální zpráva, že jsme Sam a já byly z neznámých důvodů opuštěni v hotelu. Zdá se, že se žádní příslušníci rodiny nepřihlásili, takže jsme Sam a já šli na nějakou chvíli do pěstounské péče, než byl adoptován. Neradi rozdělují sourozence, ale přesto se to děje. Naštěstí jsem byla brzy potom adoptována úžasným párem a navzdory tomu, čím jsem prošla, žila jsem šťastný život. Můj předchozí život ale zmizel zcela beze stopy, kromě Sama, kterého vidím jen občas. Nic si nepamatuje. Jeden strach přesto přetrval: Odmítám být sama v místnosti se zavřenými dveřmi.

Teď zpět, kde jsem začala, proč tohle teď píšu.

Inu, můj přítel, Ryan, a já jsme se rozhodli vydat se na krátký výlet, než se vydáme zpátky na vysokou školu pro náš další rok. Ne nikam konkrétně, přemýšleli jsme že půjdeme na místo, kde jsme se poznali. Třetí den, hádám, že jsem nevěnovala pozornost mapě,  jsme se ocitli velmi blízko tomu osudnému hotelu. Stmívalo se a pouze jsem si uvědomila, kde jsme byly, když Ryan ukázal na značku a řekl, “Hej, možná tu můžeme zůstat přes noc.”

Zamrzla jsem, když jsem četla tu značku— byl to přesně ten stejný hotel. Polil mě studený pot, Ale myšlenka na to, že by mě Ryan viděl šílet, mi pomohla zůstat v klidu a navrhla jsem, abychom dostali dnes večer další dvě jízdy. Doufám, že nezaslechl záblesk strachu v mém hlasu. Ryan pokrčil rameny a řekl že to podle něj bylo v pořádku. Vydechla jsem úlevou

Ale bylo to jen pár mil po silnici, když jsem uviděla něco, co mě přimělo šlápnout na brzdy. Ryan zaklel, když auto za námi zatroubilo a objelo nás. Ale to mě nezajímalo. Co mě zajímalo, byla dům přímo před námi. I v bledém světle jsem ho poznala. Dům tety Lydie. A venku na zahradě byla známá žena se zrzavými vlasy…

Byla jsem v šoku.

Nemohla jsem mluvit a rozhodně jsem už nemohla řídit. Nikdy nezapomenu, jak Ryan NEvyšiloval, když uviděl na co jsem zírala. Jemně mě přetáhl na sedadlo spolujezdce, obešel auto na stranu řidiče a odvezl nás do nejbližšího motelu. Neřekl ani slovo, když mi pomáhal do schodů a do pokoje, jen mě držel, dokud jsem nedokázala sama chodit. A když jsem stále nemohla mluvit, psala jsem.

Takže tohle je můj příběh.Četli jste to vy, četl to Ryan a jsem konečně připravená udělat velký krok. Zítra navštívím svoji tetu. Přemýšlím, jestli si mě pamatuje? Nebo jestli si pamatuje svou sestru, mou matku? Nemůžu být jediná, kdo si je pamatuje potom co zmizeli,prostě nemůžu. A ať už se to zdá jakkoliv nepravděpodobné, pořád mám pletený náhrdelník, který mi dala, jeden malý suvenýr z mého předchozího života. Jsem si jistá, že ho teta Lydie vyrobila sama, takže si musí pamatovat…

Část 2

Ráno potom co jsem napsala můj první post, Ryan a já jsme jeli zpátky k domu mé tety. Parkovali jsme venku skoro hodinu, než jsem sebrala odvahu vyjít nahoru k předním dveřím. S Ryanem jsme skoro celou noc mluvili o mé minulosti: mé rodině, hotelu, zmizení… Nejsem si vůbec jistá že mi věřil—jak by někdo příčetný mohl?—ale věřil ve mně a to je na čem záleželo. Vystoupila jsem z auta, lehce mu zamávala a přešla jsem ulici k tomu domu. Musela jsem to udělat sama.

Zaklepala jsem. Jednou. Dvakrát. Po třetí jsem přestala uprostřed klepání, když jsem uviděla pohyb záclony v okně vedle dveří. “Haló?” Zavolala jsem. “Lydie…?”

Dveře se s vrzáním otevřely. Zalapala jsem po dechu, když žena vykročila kupředu: zrzavé vlasy, šedé oči, byla to ona! Bylo to, jako by se sen stal skutečným, nebo noční můrou. Ta žena, moje teta, byla důkazem strašné části mého života, který jsem si přála aby nebyl skutečný, a najednou tu byla ona. Zírala na mě ale věděla jsem, že mě nepoznala, protože jsem pro ni byla cizinka. Ale nezašla jsem tak daleko, abych se vzdala…

“Teto Lydie?” Řekla jsem tichým hlasem. Mé ruce se třásly.

Její oči se zúžily a pak otevřela pusu. “Casey?” Vzpomněla si na mě! Bez přemýšlení jsem se vrhl do její náruče a začal vzlykat. Na chvíli váhala, a pak mě objala.

“Casey, drahoušku! Všechny ty roky… Tak jsem se bála! Když tvoje máma a táta…” odtáhla se a beze slova mě dál držela. Pamatovala si mámu a tátu. Nejsem šílená. Popotáhla jsem a ustoupila o krok zpátky. Lydie mě pohladila po vlasech a podívala se na mě s laskavým úsměvem. Naposledy, když jsem ji viděla, jsem byla dítě a teď jsem byla jen o 2 nebo 5 cm vyšší, než ona. Bylo toho tolik co probrat a Lydie se zdála že rozumí.

“Proč nejdeš dovnitř na šálek čaje,”

nabídla a podržela mi otevřené dveře. Když jsem vešla do domu, slyšela jsem jak auto Ryana nastartovalo. Měla jsem mobil v kapse; až zavolám, přijede mě vyzvednout.

Dům uvnitř vypadal stejně jak jsem si ho pamatovala. Stěny byly trochu omšelé, s olupujícími tapetami a police byly lemované veškerými druhy tretek: keramické figurky, ozdobné talíře a nádobí a podivně usušené květiny. Celý dům voněl nějakými druhy bylinek. Přemýšlela jsem, jestli často pekla. Hledala jsem fotografie na stěně, doufajíc že uvidím někoho z mé rodiny, ale žádné tam nebyly.

Teta Lydie mi přinesla nějaký čaj. Byl hořký, ale teplý chutnal dobře. Usrkla jsem a čekala, až si promluvíme.

“Když tě tvoji rodiče opustili, policie mě kontaktovala,”

začala pomalu, sedící u stolu naproti mě. “Řekli, že jsi jim řekla mé jméno. Ačkoliv to bylo zvláštní, nebyli schopní potvrdit, že jsem byla tvá teta. Ve skutečnosti, nebyli schopní dokázat kdo jsi ty a kdo byli tvoji rodiče. Byla jsem rozrušená, řekla jsem jim že potřebuješ být s rodinou, ale ani mi nemohli říct, co se ti stalo.”

Protože jsem myslela, že moji rodiče byli vtaženi do strašného hotelového pokoje. A zadruhé, jsem myslela, že se to zdálo absolutně směšné. Tehdy jsem byla dítě, mohla jsem si to pamatovat špatně? Opustili mě ve skutečnosti moji rodiče a já to otočila v mé mysli, takže to nebyla jejich vina? Když jsem si uvědomila, že je to pravděpodobně to co se stalo, zčervenala jsem.

Teta Lydie si spletla mé rozpačité červenání za jeden ze smutku a poklepala mě po paži. „Jenom klid, všechno je v pořádku.“

Zbytek dne jsme strávili mluvením.

Ne o smutném tématu mého opuštění a, následně, naše odcizení, ale z mého života. Řekla jsem jí o škole, Ryanovi a o mých přátelích z domova. Odhodlaně naslouchala každému mému slovu. Také ona mi řekla trochu o jejím životě: jejím zahradničení, její práci a dokonce jejím snoubenci, který žije dole po silnici. Než jsem to věděla, venku se setmělo. Byla jsem tu celý den!

Vstala jsem k odchodu a teta Lydie mě zastavila. “Mám volný pokoj, prosím zůstaň přes noc. Jsi tady vždy vítána.” Zaváhala jsem, ale pořád nadšená že jsem našla svou tetu, rozhodla jsem se zůstat. Zavolala jsem Ryanovi a hojně se omluvila a souhlasil, že mě vyzvedne druhý den. Lydie mě požádala, abych zůstala v přízemí, než připraví pokoj.

Zaneprázdnila jsem se česáním mých vlasů v koupelně. Mrzelo mě, že jsem si nepřinesla kartáček. Možná má Lydia nějaké nahoře? Vyšla jsem po schodech a uviděla tři dveře. První dveře, kolem kterých jsem prošla, byla očividně její koupelna. Nebyla tam, tak jsem nakoukla do dalšího pokoje. Uvnitř byl betlém, houpací křeslo a rozkládací stůl. Zvláštní, myslela jsem, že máma říkala že nemohla mít děti.

“Tvůj pokoj je tudy,” z poza mě se ozval hlas.

Nadskočila jsem. Lydie mě pevně vzala za ruku a vedla mě do třetí místnosti. Zdála se trochu rozrušená a cítila jsem se blbě, že jsem čenichala kolem. V mém pokoji byly dvě palandy, což mi také připadalo zvláštní pro někoho, kdo žil sám, ale byla jsem ráda, že se mohu pohodlně natáhnout. Ačkoliv v žaludku jsem měla tíživý pocit a nebyla jsem si jistá proč.

“Díky, teto Lydie,” řekla jsem. A opravdu jsem byla vděčná, ten celý den byl, jako by mi z ramen spadla obrovská tíha. Hřejivě se usmála, už odcházela. V tu chvíli se mi v hlavě objevila myšlenka: Za celou dobu, se ani jednou nezeptala na mou sestru nebo bratra. Ne že bych věděla, co se stalo Sáře, ale o Samovi musela slyšet.

“Samovi se taky vede dobře,” Zavolala jsem. Otočila se, ale nic neřekla, tak jsem pokračovala. “Byl adoptován to jiné rodiny, žijí daleko, ale jsou moc hodní a vídám ho o svátcích.” “Oh, to je skvělé, zlato,” řekla Lydie. “Jsem ráda, že to vím.”

Otočila se a odešla.

To mi přišlo divné. Bylo to jako by se o Sama vůbec nikdy nezajímala, ale celý den byla uchvácena mým světským životem. Vždycky jsem byla její oblíbenec, ale myslel jsem si, že by alespoň chtěla slyšet, jestli byl Sam v pořádku. Tu myšlenku jsem potlačila. Už bylo pozdě a minulou noc se mi těžce spalo, takže  jsem jen chtěla jít do postele.

Ze zvyku, zrozeného z mého strachu ze zavřených dveří, jsem nechala dveře pootevřené. I se svým novým objevem, že jsem si představoval celý incident v hotelu, ten strach tak snadno neodcházel. Vytáhla jsem mobil z kapsy a s ním vyšel pletený náhrdelník, který mi teta tak dávno dala.

Zapomněla jsem, že jsem si ho vzala s sebou připomenout jí ho, ale potom všem jsem ho nepotřebovala. Položila jsem ho na komodu a napadlo mě, že bych v ní našla nějaké pyžamo. Byla zamčená. Posadila jsem se na postel, pořád s tíživým pocitem. Pak mi to došlo: pokoj byl přesně stejně rozmístěný, jako hotelový pokoj!

Udělalo se mi trochu špatně.

Určitě to byla náhoda, ale nicméně to bylo přesně stejné. Nechtěla jsem Lydii obtěžovat, ale potřebovala jsem se dostat ven. Třebaže jen na minutu, jen kvůli čerstvému vzduchu. Vyplížila jsem se z pokoje, prošla kolem zavřených dveří do koupelny Lydie a opustila dům.Byla větrná noc s a cítila jsem se mnohem líp, když jsem byla zase venku. Přeháním to, pomyslela jsem si, ale pořád jsem se chtěla ještě projít, než zamířím zpátky dovnitř. Jen pár domů níže jsem si všimla něčeho zvláštního.

Jeden dům měl dveře otevřené dokořán.Dům byl temný, s výjimkou jednoho tlumeného světla v jedno z horním oknu. Zdálo se to jako dost bezpečné sousedství, ale stále jsem pochybovala o tom, že by majitel nechal své přední dveře otevřené.Běžel jsem ke schodišti a zavolal do domu: „Haló?“

Po chvíli jsem zaslechla kroky sestupující po schodech. Můj puls se zrychlil. Co když jsem se připletla ke vloupání, nebo hůř? Přála jsem si, abych si s sebou přinesla telefon… Ve dveřích se objevil muž. Vypadal rozcuchaně, trochu naštvaně, ale jinak neškodně. Napadlo mě, že jsem ho právě vzbudila.

“Promiňte, viděla jsem, že vaše dveře byly otevřené,

tak jsem se chtěla jenom ujistit, že je všechno v pořádku,” Vysvětlila jsem. “Přebývám právě níž po cestě, možná znáte Lydii?” Muž se jemně usmál, “Ah, promiňte, v poslední době nechávám dveře otevřené. Vy musíte být Casey. Lydie mi o vás dost vyprávěla.”

Byla jsem zmatená. Kdy měla čas o mně někomu říct od doby co jsem přijela? Myšlenkami jsem se vrátila Vzpomínala jsem na naše předchozí rozhovory a rozhodl jsem se, že to musí být snoubenec, o kterém mi vyprávěla. Přikývla jsem a muž pokračoval.

“Lydie je v poslední době laskavá. Procházel jsem si nějakými… problémy.” Zhluboka se nadechl, jakoby se připravoval říct mi velké tajemství, nebo přiznání. “Má žena a dítě zmizeli před pár měsíci. Neodešli ode mě, prostě jen… zmizeli. Můj první chlapeček. V jednu chvíli byl v pokoji, pak jsem si všiml, že přestal brečet tak jsem ho šel zkontrolovat. Nebyl tam. A má žena, ona—ona řekla že jsme žádného syna neměli.”

Jeho slova vyšla ven ve spěchu.

Vypadal omluvně, jako by si nebyl jistý, proč mi to říká, ale nedokázal se zastavit. Moje oči se rozšířily.

Pokračoval: “Trvala na tom, že jsme neměli žádné děti a já na ni začal křičet. Byla vystrašená a já ji chytil za ruku a odtáhl ji nahoru do dětského pokoje. Nemohla popřít našeho syna, když stál v jeho dětském pokoji. Vykřikla, když jsem ji hodil do pokoje a zabouchl dveře. Pak přestala křičet. Myslel jsem, že byla zraněná, nebo hůř, tak jsem otevřel dveře. Byla pryč. Prostě… pryč.”

Poraženecky zvedl oči vzhůru. Pak se zase podíval dolů na mě a uviděl hrůzu v mých očích. “Moc se omlouvám,” řekl. “Nevím odkud to přišlo. Ale Lydie, jediná kdo mi věří, všichni ostatní říkají, že jsem nikdy neměl ženu nebo syna. Myslím, že jsem jen chtěl mluvit s někým jiným, kdo mi věří, a koneckonců jste její dcerou. “

Slovo “dcera” mě vytrhlo z omámení. “Já nejsem její dcera,”

Řekla jsem, a odhalila se mi další leš. “A vy nejste její snoubenec, že ano.” Muž vypadal zmateně, “Omlouvám se, vždycky mluví o své dceři, Casey, která žije mimo město. A nemyslel jsem si, že Lydia měla snoubence. Vlastně jsem si myslel, že by mohla mít zájem o mě, ale vzhledem k okolnostem… “

Přerušila jsem ho. “Věřím vám,” zašeptala jsem. Kousky puzzle začínaly do sebe zapadat, ale nemohly tvořit celý obrázek. Hotelový pokoj, kde lidé zmizeli za zavřenými dveřmi; dětský pokoj, kde zmizeli manželka a dítě; muž, který sdílel můj strach ze zavřených dveří. A nějakým způsobem, je Lydie ve střetu zájmů. Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na ten pokoj v jejím domě: dětský pokoj a hotelový pokoj! Pohlédla jsem zpátky na muže, doufajícc v nějaké odpovědi, zalapala po dechu. Poprvé jsem si všimla něčeho pověšeného kolem jeho krku. Byl to pletený náhrdelník s dřevěnou řezbou, přesně jako ten můj.

Během hodiny jsem řekla tomu muži, Nathanovi, všechno.

Na konci mého příběhu byl bledý a otřesený, ale hlavně byl rozzuřený. Nemohli jsme si být jistí, ale měli jsme představu o tom, co se bude dít. Řekl, že když byl v domě Lydie, viděl zvláštní knihy; vypadaly, že v nich jsou symboly a možná napsaná kouzla, ale že je schovala, než se mohl dobře podívat. Zdálo by se, že Lydie, neschopná mít děti, toužila po její oblíbené neteři jako své vlastní.

Použitím nějakého druhu čarodějnictví ve volných místnostech v jejím domě, představuji si, že vymyslela plán na sirotky o své budoucí „dceři“, ale plán selhal. Roky později, hezký, ale ženatý muž, se nastěhoval do sousedství a Lydijina žárlivost opět vzplanula. Náhrdelník, jak řekl Nathan, dostal na ochranu, podle Lydie. Nebyl pověrčivý, ale nosil ho z vděčnosti. Předpokládali jsme, že nám ho dala, abychom také nezmizeli. Také jsem přemýšlela, jestli to mohl být důvod, proč si pamatujeme ty, kdo zmizeli.

Potom, co jsme každému řekli svůj příběh, se Nathan rozrušil.

“Všechno je to její chyba,” zamumlal znovu a znovu. Potom, bez varování se vydal směrem k domu Lydie. Bála jsem se, co by mohl udělat, když se tam dostane a ještě víc se bojím toho, co bych udělala já. Běžela jsem za ním. Když jsem se přiblížila na dohled k domu, můj žaludek klesl. Ryanovo auto stálo před domem.

Nemyslím, že jsem  někdy v životě běžela tak rychle. Předběhla jsem Nathana, který měl oproti mně velký náskok a do domu. Chtěla jsem zavolat na Ryana, vidět, jestli je v pořádku, ale moje střevo mi říkalo, abych zůstala potichu. Obývák a kuchyň byly temné a tiché. Zastavila jsem dech a uslyšela tlumený zvuk, vycházející z druhého patra. Pak jsem málem vylétla z kůže, když Nathan objevil za mnou. Přiložila jsem si prst na rty a ukázala nahoru.

Plížili jsme se po schodech, ucukávajíc při každém malém zavrzání, které by nás mohlo prozradit.

Zapálené svíčky kapaly na police a podlahu a vrhaly dlouhé, zlověstné stíny. Hluk, který jsem mohla slyšet, vzrostl a uvědomila jsem si, že někdo zpíval chraplavým hlasem. Když jsme Nathan a já vyšli poslední schod, viděla jsem, že dveře do mého přiděleného pokoje byly otevřené. Potlačila jsem křik, když jsem uviděla, co bylo uvnitř.

Ryan byl přivázán k židli, jeho tvář byla zkrvavená jakoby byl napaden. Lydia stála u něj, s otevřenou knihou v ruce. Posunula jsem se blíž a viděla, že komoda byla otevřená. Uvnitř jsem uviděla více knih, spolu s něcím co vypadalo jako podivné, usušené rostliny a kameny či kosti různého tvaru. Na zemi kolem Ryanovy židle bylo něco nakresleno. Vypadalo to jako stejný, který byl na mém náhrdelníku, ale mohl se lišit.

Dřív, než jsme se Nathan nebo já mohli pohnout, Lydie se otočila.

Její obličej byl pokrytý nějakým bílým prachem; Byl rozprášen po jejím obličeji a vlasech. Bordel z kostí a zubů a —byly to vlasy?— byly navlečené kolem jejího krku a visely na její hrudi. Nemohla jsem říct, jestli byla pod tou košilí oblečená. Když nás uviděla vypustila hrdelní křik a vyskočila vpřed.

Nathan zmrzl, jak se Lydia přiblížila. Pouze jsem pohledem zachytila jeho tvář a viděla vyděšený úšklebek. Na co jsem se ale zaměřila, byla ložnice: neměla jsem tušení, co Lydie provedla Ryanovi, ale jestli už přeměnila  další pokoj ve smrtící past, jednou ty dveře zavřu a už Ryan znovu neuvidím. Už bych si ho nepamatovala. Když Lydie vyběhla z místnosti, uhnula jsem do strany běžela k Ryanovi. Zvenčí pokoje jsem slyšela Nathanův křik, pak série bušení a nakonec bouchnutí. Pak ticho. Úplné ticho.

Zatahala jsem za provazy kolem Ryana a začal se hýbat.

Každé dvě vteřiny jsem se ohlédla ke dveřím, do temnoty. Byla jsem vyděšená. Byl Nathan v pořádku? Kde byla Lydie? Provazy byly téměř pryč, když jsem se znovu ohlédla a uviděla figuru stojící ve dveřích.

Byla to Lydie, její obličej stále křídově bílý a její oči hořely. “Ty nevděčná děvko,”vztekala se, koukajíc na mě. Jedním krokem přešla pokoj a s nadlidskou silou, popadla Ryana a bez námahy ho hodila ven z pokoje. Potom zarazila její pěst tvrdě do mého břicha a já padla k zemi, úplně bez dechu. Řekla jsem si, že nemám na sobě náhrdelník. Nejsem v bezpečí. Moje vidění vybledlo, když jsem ji sledovala, jak odchází z místnosti a zavřela dveře.

Byla jsem ztracená.

Ale uběhly vteřiny můj zrak se vrátil. Jen jsem ranou omdlela. Vzhlédla jsem a viděla Ryana, jeho ruka  vražená mezi stěnu a dveře, zabraňující je zavřít. Dveře se třásly, jako by to něco na druhé straně naráželo obrovskou silou. Třesoucí se, jsem se postavila na nohy a běžela k mému příteli, zastavila jsem, abych chytila svůj náhrdelník, který stále spočíval na prádelníku. Pro ochranu. Shromáždila jsem všechnu sílu co jsem měla, vrazila jsem proti dveřím. Rozrazily se, osvobodily tak Ryana a poslaly Lydii vzduchem přes chodbu. Okamžitě se rozběhla přímo k nám. V procesu pumpujícího adrenalin, jsem se podepřela a v poslední vteřinu ustoupila stranou, chytajíc Ryana. Lydie vpadla do pokoje.

Bez meškání Ryan zabouchl dveře. A pak: ticho. Čekali jsme, popadajíc dech a koukajíc na sebe navzájem. Pak jsem se podívala dolů. Naše ruce byly sepnuté, klouby bílé stiskem. Spojené mezi naše dlaně byl můj náhrdelník. S pocitem statečnosti jsem otevřela dveře. Byl prázdný. Nezmizela jenom Lydie, ale také její cetky a knihy kouzel. Můj mobil ležel na posteli.

Ryan ho zvedl a otočil se ke mně,

“S tímhle mi zavolala. Řekla, že viděla, že jsi zmizela a myslím že si myslela, že jsi se mnou utekla, ‘Odnesu všechno, co miluje, dokud nezůstanu já.’ Přijel jsem se ujistit, že jsi v pořádku.” Zavrtěla jsem hlavou a objala jsem ho. Najednou jsem se cítila jakoby, co jsem chtěla udělat, bylo jít spát. Potom, co jsme našli Nathana pod schody, jsme otřesení ale v pořádku odjeli zpátky do motelu.

Už je to nějaká doba a Ryan a já jsme o incidentu moc nemluvili. Jeho ruka je pořád ošklivě pohmožděná v místě, kde se přitiskly dveře, ale to se uzdraví. Vlastně nejsem tak rozrušená celou událostí, jak bych měla být, všechno to prostě vypadá jako špatný sen. Ale je tu jedna věc, která mě trápí.

Když jsme se vrátili do hotelu, v našem pokoji byla extra dětský postýlka. Ryan a já jsme si nepamatovali, že bychom žádali o postýlku a manažer motelu řekl, že se omlouvá, musel myslet, že jsme byly tři. Pak jsem našla nějaké košilky s mým oblečením, košilky které jsem si nepamatovala že bych kupovala. Nakonec, když jsme opouštěli motel, našla jsem v autě napůl prázdnou krabičku cigaret.

Nekouřím a jsem si jistá, že ani Ryan ne. Tam v Lydiině domě, Ryan tam byl nějakou dobu, než jsme Nathan a já dorazili. Byla jsem schopná ho zachránit před zmizením, ale přemýšlím— byl tam někdo další, koho jsem nezachránila?

ZDROJ: Creepypasta.fandom.com
DALŠÍ CREEPYPASTA: TOP 5 metod popravy

Mike-K

Zdravím vás přátelé. Má přezdívku Mike K. A píšu gore horory. Jsem ročník 02. Baví mě kreslení/malování a hraní na klavír. Zajímá mě historie 20. století a záhady. Píšu příběhy o zabíjení, protože mi to jde a dávám do toho své myšlenky a úvahy.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!