ČlánkyCreepypasty

Kronika Parentie

Kronika Parentie

Nový příběh! příběh se odehrává před příběhy Nástup Temnoty a Projekt: Creepypasta
Pro úplné pochopení si doporučuji je přečíst.

Počátky

Malý blonďatý kluk utíkal lesem. Nedbal na větve, či kořeny, hlavně se snažil setřást své pronásledovatele. Vyhl se kudle, která proletěla těsně kolem něj. Nevěděl proč po něm jdou, nebo co chtějí, prostě utíkal, jak mu řekli rodiče. Běžel, dokud nezakopl a neskutálel se ze srázu dolů…

Probudil jsem se na zemi mimo postel. Zvedl jsem se a ustlal si. Dnes byl velký den. Dnes se spousta z nás stane dospělými. Právě v tento den se rozhodne, čím budeme. Takzvané Velké Zkoušky se odehrají před královským hradem, a pak nás pošlou do škol. V našem světě můžete být válečníkem, mágem, lovcem, obchodníkem, nebo řemeslníkem. V těchto profesích pak můžete vystoupat až na pozici učitele. Těším se až zjistím, čím se stanu!

Sešel jsem do přízemí útulného dřevěného domku. Dole už moje adoptivní matka připravovala snídani. Nepamatoval jsem si své rodiče, už odjakživa jsem žil s těmito lidmi. Byli na mě tak milí, jako kdybych byl jejich vlastní. Vychovali mě jak nejlépe uměli. A občas měli i chvíli klidu, jelikož jsem si hrál s jejich vlastní dcerou, Erwin.

Cesta na zkoušky

Erwin byla stejně stará jako já a měla opravdu ráda dobrodružství. Ráda se mnou chodila do lesa, ale já se tam nikdy necítil moc dobře. Kéž bych věděl proč. „Salazare!“ zaslechl jsem hlas z horního patra. Erwin přeskočila zábradlí schodů a přistála mně do náruče. „Já se tak těším!“ „To ti věřím, ségra, já se těším taky.“ usmál jsem se na ni. „Vy děti máte na mě až moc energie, hlavně si pamatujte, co jste se naučili.“ podívala se na nás máma.

Vzali jsme si jídlo a vydali se ven. Rheales, jedna z mála vesnic v našem spojenectví. Musíme do Ranrionu, hlavního města aliance. U školy kde jsme zatím studovali nás budou čekat vozy. Erwin mě táhla městem, ani na dnešních trzích se nechtěla zastavit. Snad se na ně dostanu po zkouškách, bývá tam spousta věcí, které se mi líbí. „Čím myslíš, že se staneš? zeptal jsem se Erwin. „No, doufám že nájemným bojovníkem. Víš, že mám ráda dobrodrůžo, ale zase nechci poslouchat nějakýho nabubřence, co na mě bude pokřikovat rozkazy.“ zamračila se.

Své dlouhé hnědé vlasy si hodila přes jedno rameno a začala si s nimi hrát. Otázku nazpět mi nepoložila. Nevadí, stejně nemám rozhodnuto čím chci být. Nevybral jsem si. Došli jsme ke škole a nasedli na povoz. Museli jsme počkat ještě na pár opozdilců, ale nakonec jsme vyrazili s předstihem. Cesta byla dlouhá, ale když jsme přijeli, moc škol tam ještě nebylo. Stánky byly postaveny na planině, za níž se tyčil hrad královské rodiny. My jsme začínali u stánku válečníků. Půjdeme popořadě podle abecedy. Takže já s Erwin jdeme úplně poslední.

Zkoušky

Stánek byl malý. Ale většina úkolů se odehrávala na planině za ním. Když jsem tam vešel, byl jsem tak nervózní. Nikdo nesmí říct, co se tam dělo, takže se ostatní nemohou připravit. Naproti mě stáli dva muži. Nabušení a zamračení. ,,Ty jsi poslední, že?“ podíval se na mě jeden z nich. Přikývl jsem. Druhý mě vyzval k tomu, abych ho následoval ven. ,,Tak pro začátek zvedni tohleto.“ ukázal na krabici vedle něj. Chytil jsem ji a pokusil se ji zvednout, ale nebylo to výš než 20 centimetrů.

,,Co v tom je?“ zeptal jsem se. ,,Kovadliny.“ pravil ten muž a zapsal si výsledky. ,,Tak, vem si ten meč a odzbroj mého kolegu.“ Sebral jsem dřevěný meč a postavil se naproti protivníkovi. Okamžitě zaútočil. Uskočil jsem stranou a zaútočil také, ale ten muž ho hned vykryl a ramenem mě vyvedl z rovnováhy. Dopadl jsem na zem a ke krku mi byla přitlačena dřevěná čepel. Muž s poznámkami se uchechtl a opět si něco zapsal. To už bylo všechno a já tak mohl odejít.

Přesunuli jsme se k dalšímu stanu, ke stanu obchodníků. Opět jsem musel čekat a jít dovnitř jako poslední. Uvnitř seděl jen jeden člověk za stolem. Před ním byly podivné kameny. Vyzval mě, abych se posadil a pokynul rukou na ty kameny. „Každý z nich je opravdu vzácný a má jinou hodnotu. tvým úkolem je seřadit je od nejdražšího po nejlevnější.“ řekl. Přeskupoval jsem kameny čistě náhodně. Na první pozice jsem dal ty, které se nejvíce blýskaly. Zčistajasna mě ten muž zastavil a požádal, abych opustil stan, že čas už vypršel.

Únavný den

Lehl jsem si vedle našeho povozu. Byl to dlouhý den. Tu se nade mě sklonil kamarád Lietton a zeptal se: „Tak jak sis to užil?“ „Hele, ušlo to.“ odpověděl jsem, „Čím vlastně chceš být?“ „Já?“ zarazil se Lietton, „Hele, přemýšlel jsem o obchodníkovi. Co ty?“ Posadil jsem. Já si vlastně nic nevybral. Pokrčil jsem proto rameny. Lietton se zasmál a nabídl mi, že si zajdeme pro něco k snědku. Nemohl jsem odolat. Uprostřed planiny stály řady stolů, na kterých byla spousta pokrmů, například metely. Červené plody poseté žlutými semínky. Byly ponořené do čokolády.

Byl to Liettonův oblíbený pokrm. Nebo taková triva. Modrá kulička, jejíž barva zůstává na jazyku, nebo na prstech, pokud je omylem rozmáčknete. Moje oblíbené jídlo byl kapor pečený na ohni a namáčený v medu. Jednoho jsem si vzal a pořádně se do něj zakousl. Poslední žáci škol dokončili testy a přišel čas jet domů. S Liettonem jsme si nabrali spoustu zákusků s sebou domů. Těšil jsem se jak se to nakonec vyvrbí. Nasedli jsme do vozu, a jeli zpět do Rheales. Cestou jsme s Erwin snědli minimálně polovinu mých zásob. Žrout ta Erwin, vážně. Po celém tom dni jsem udělal jen jednu věc. Šel jsem spát. Pokud se někam dostaneme, dopisy přijdou stejně až brzo ráno. Takže máme spousty času.

Jestě před tím jsem si vybavil nejdivnější zastávku ze všech. Stan kouzelníků. Uvnitř seděli jako obvykle vůdce bojových kouzelníků a Mistr školy. Před nimi byla průhledná koule, které jsem se měl dotknout. Po mém dotyku ale začala zářit a malý blesk udeřil Vůdce do hrudi, tudíž mě vykázal. Netuším co se stalo, ale byl jsem vyděšený.

Dopis

„Salazare, dělej pojď sem dolů!“ volala na mě Erwin z přízemí, „Dopisy jsou tu!“ Ještě v noční košili jsem seběhl dolů a vzal si dopis z rukou mého nevlastního otce. Měl úsměv na tváři. Dopis byl velice krásně zdobený, naproti tomu byl text v něm velmi krátký. Za to mnou ale otřásl pořádně.

Vážený Salazare Keai,
Jak jistě víte, zkoušky byly vytvořeny tak, aby bylo jasně zřetelné, do jaké sekce společnosti se hodíte nejvíce. Popravdě nám váš případ dal zabrat nejméně. Tímto se vám chci prvně omluvit za svůj výbuch u nás ve stanu a za druhé vás přivítat ve škole pro mágy. Instrukce jsou přiloženy na druhe straně tohoto dopisu.

Mistr školy – Binix Auer

Další Creepypasta: Jakoukoliv cestou půjdeš
Další část: Kronika Parentie 2

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se

Close
Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close