Přítel
Znáte to. Děcko je na škole považováno za to divné, takže když jej někdo během Vánoc nabodne na stožár se školní vlajkou, všem je to tak nějak ukradený.
Policie, která nemůže najít stopy vedoucí k vrahovi případ uzavírá a odkládá jako jeden z nevyřešených případů. Škola sice na počest studenta udělá memoriál, kde je o něm pár věcí řečeno, ale ani to nezmění pohled ostatních studentů na mrtvého neznámého.
Proč bych se stresoval s něčím, co mi bylo už tak jedno? Jednoduchá a velmi arogantní otázka. Ale právě ona je tím co mě na této podivuhodné události zaráželo.
Adrien Bollen byl nikdo. Byli jsme ze stejné třídy a věděl jsem o něm jen to, že byl nadmíru inteligentní kluk. V jakémkoliv testu dosáhl plného počtu bodů, byl první kdo testy a projekty odevzdával. Ale s nikým se nebavil. Seděl vždy sám, pracoval sám, chodil divně oblečený. Mohlo se vám zdát, že se všechny snaží od sebe odpudit, což se mu bohužel zjevně dařilo.
Do teď ale stejně nechápu, proč by ho někdo zabil když se s ním nikdo nebavil. Nikomu nic neudělal! S nikým nic neměl. Napadala mě žárlivost na úspěchy, ale naše střední škola je plná chytrých puberťáků. Teda, já k nim moc nepatřim, jsem rád že procházím s trojkama, ale víte jak to myslim. Žárlivost tedy na naší škole moc nepřichází v úvahu.
Nedalo mi to
a rozhodl jsem se zajít k němu domů. Policie to tam prohledala, ale chtěl přišlo mi to správné i kvůli jeho rodičům. Jistě by o něm rádi slyšeli něco dobrého. A tak jsem si od zástupkyně nechal říct jeho adresu (musel jsem jí přesvědčovat hodně dlouho) a zaklepal jeho rodičům na dveře.
Otevřel mi muž, na němž bylo vidět, že už několik nocí nespal. Z poza něj, kdesi z domu, se ozýval ženský pláč. Zřejmě Adrienova máma. Vysvětlil jsem, že jdu od Adriena ze školy a že bych si s nimi ráda popovídal. Adrienův otec mě ochotně pustil dál i když jsem tušil, že mu další člověk, co chce vyjádřit soustrast, musí lézt krkem.
Zavedl mě do obyváku kde už seděla jeho manželka. Oči měla stále rudé od pláče, ale už neplakala. Byla v klidu. Posadil jsem se do křesla ke kterému pan Bollen pokynul rukou. Pan Bollen vzal svoji manželku kolem ramen a koukl se mi do očí.
„Rozumím, že vám moje návštěva asi není moc příjemná.“
řekl jsem klidným hlasem, „Adrien byl nejlepší z naší třídy. Byl fakt třída a i když moc nemluvil jsem rád, že můžu říct, že to byl můj přítel.“ Oba rodiče se na sebe zmateně podívali. Asi jim policie řekla, že kamarády neměl.
„Protože jsem ho vždycky podporoval, přijde mi nefér, že policie uzavřela případ, takže jsem se chtěl podívat k němu do pokoje. Přeci jen jsme oba puberťáci, takže si občas v pokojích něco schováme.“ pokračoval jsem k věci. Výraz paní Bollenové se rázem změnil lehce v nenávistný. Manžel si toho všiml a tak se omluvili a odtáhl svou ženu do jiného pokoje.
Mohl jsem slyšet, že mě chtěla paní Bollenová vyhodit. Ale otec Adriena se bránil. Byl jsem prý jediný kamarád jejich syna a bylo ode mě velmi milé, že se to snažím vyřešit. Paní Bollenová nakonec souhlasila, a tak se Adrienovi rodiče vrátili zpět do obyváku a vzali mě do jeho pokoje.
Bylo k nevíře jak uklizený byl.
Všechno měl perfektně srovnané, nenašel jsem jediné smítko prachu. Z úcty jsem každou vytaženou věc znovu perfektně uklidil. Nikde ale nebylo nic. Musel jsem přemýšlet jako on, což bylo očekávatelně těžké. Ale nakonec jsem vlastně náhodou našel Adrienovu skrýš. Byla za mříží ventilace. Vytáhl jsem odtamtud krabici.
Každý z naší třídy byl zaznamenán v jeho spisu. Koníčky, klady/zápory osobnosti, cíle. Věděl o nás všechno. Chyběla jen jedno složka. A to byla složka našeho třídního učitele. Když jsem o tom řekl panu a paní Bollenovým, ihned kontaktovali policii. Nemohu uvěřit, že byla policie tak k ničemu a nenašla to.
Policie naopak nebyla ráda, že Adrien všechny takhle špehoval. Ale s tím už se nedalo nic dělat. Jednotka poté zašla k panu učiteli domů. On byl pryč, ale v jeho bytě se složka nalezla. Ukázalo se, že to byl přes 8 let uprchlý sériový vrah. A teď byl zase na útěku.
* * *
Doufám, že tohle čteš Adriene. I když jsem tě vůbec neznal, dokončil jsem, co jsi začal. Můžeš odpočívat v pokoji…
Další creepypasta: Vražda která mi zachránila život
