Příběhy na (ne)dobrou noc
Sladké sny
„Už nemůžu. Jen vlečeš mého kamaráda za nos. Myslíš si, že nevím, že si se vyspala s polovinou jeho kamarádů? Myslíš si, že nevím, jak jsi ho všude pomlouvala?! Nedal si říct, nedal. Až moc tě miluje. Udělá cokoliv abys byla spokojená. Chudák si neuvědomuje pravdu. Tobias nemohl udělat nic, avšak já mu pomůžu. Nevím jak ty, ale já si myslím, že ti ta červená sluší. Krev prýštící se z tvých ran byla dostatečná. Ani nevíš jak pěkná teď jsi. Vypadáš skutečněji než kdy jindy. Ale nikdy jsi nebyla. Musím odejít. Byla to legrace, škoda, že už si to nezopakujeme. Sladké sny!“
Pohlédl jsem na holčičku spící v posteli. Dal jsem jí pusu na čelo a přihrnul ji peřinu k bradě. Už zase se odkopala. Zvedl jsem se a vyšel z místnosti zavřeje dveře. Sešel jsem schody dolů a otevřel dveře do ložnice. Žena tam ležela v posteli. Přisedl jsem si k ní a zhluboka jí políbil. Spala tvrdě. Vzal jsem polštář vedle ní a položil jí ho zlehka na obličej. „Ty si ho nezasloužíš!“ sykl jsem. „Sladké sny, Lucy…“
Nouze
„Hlad. Svíjím se bolestí a v břiše mi kručí. Stál si při mě vždycky a všude. Musel jsem se najíst.“ pravila shrbená postava, zatímco se cpala masem a popíjela vodu. Tukové šťávy se lily po bradě toho podivného muže. Vyhublá postava, jednoduše kost a kůže, vybledlá, oči nepřirozeně velké. Dlouhé štíhlé prsty se třásly, jak trhaly syrové maso na kousíčky. Zuby lámal kosti, jako kdyby nic neměly vydržet. Když bylo veškeré maso tatam, opřel se ten muž o blízký strom. „Je mi to líto, ale nebylo navybranou, kámo.“ řekl, když se mu z očí lily proudy slz. Jednotlivé kapky dopadaly na jeho potrhané oblečení a tvořily ornamenty.
Holýma rukama začal kopat hrob. Kopal tři hodiny, než mohl zbytky vložit do jámy. Zasypal kostru hlínou a z klacíků vytvořil provizorní kříž. Klekl si a začal se modlit. Modlil se za klidný posmrtný život, za odpuštění od Boha všemohoucího, modlil se za sílu pokračovat ve svém životě. A modlil se, aby jeho pes našel nového pána…
Red Room
Asi každý už někdy slyšel o Deep nebo Dark Webu. Musí tedy už i znát pojem Red Room. Někteří na to nevěří, jiní se smějí. Neměli by…
Víte, v této části internetu se pohybuji už dost dlouho. Z počátku jsem se jen tak toulal, pak jsem si ale vytvořil jednu takovou milou stránku. Ale, dělám si prdel, provozuji jeden z hodně sledovaných Red Roomů. Ano je to tak, můžete mě označovat za vraha, ale mé oběti vybírají mí sledovatelé, takže je to sporné téma. Na mé „práci“ mě baví dvě věci. Peníze a komentáře. Některé jsou obzvláště libové.
Moje pracovna se nachází ve sklepě našeho starého rodinného domu s velkým pozemkem. Je daleko za městem, tudíž stranou od čmuchalů. Ve sklepě mám spoustu vybavení. Stoly a židle s pouty, skříně s noži, skalpely, kleštěmi a lékařskými lžicemi. Měl jsem dokonce i španělskou botu! Jsem si jist, že už vám připadám jako magor, ale mě to nezajímá. Jo ještě tu mám poličku s trofejemi, například uřezané prsty. Nejvíc pyšný jsem ale na hlavu jedné z obětí. No, už jsem toho, myslím, řekl dost. Tak přejdeme k hlavní části večera.
Masakr
K židli jsem připoutal svou oběť s pytlem na hlavě. Přešel jsem k počítači, kabelem ho propojil s kamerou a zapnul stream. Nebojte, už dávno jsem měl na sobě masku. Jakmile se připojili první sledující, zachraptěl jsem: „Zdravím všechny návštěvníky. Je tu Pátek, což znamená, že máme, jako vždy další oběť! Strhl jsem oběti pytel z hlavy a dal jí facku, aby se probrala. Jakmile se vzpamatovala, začala horlivě brečet. „Takže mi pište, co s ní mám udělat, znáte to. Nejhorší vyhrává.“ zachraptěl jsem ke kameře. Pozorně jsem sledoval komentáře, až mě jeden zaujal.
Usekej jí prsty těma svejma voblíbenejma nůžkama!
Pod maskou jsem se pousmál. „Takže dnes začneme usekáním prstů!“ Přešel jsem s židli a vytáhl zpoza ní gigantické nůžky. Byly dlouhé téměř jako má ruka. přešel jsem k dívce a hrubě jí trhl s rukou, hledíc na její gelové nehty. „O můj bože, máš užasnou manikúru.“ řekl jsem, „Ale myslím, že by to chtělo zlepšit!“ Její křik se rozšířil zvukotěsným sklepem, jak její prst dopadl v kapkách krve na podlahu…
Vem nohy na ramena!
Běžel jsem. Mé nohy dopadaly na prašnou cestu v lese. Neodvažoval jsem se ohlédnout za sebe. Nechtěl jsem vidět, co za mnou běželo. Jelikož jsem nedával pozor na cestu, zakopl jsem a spadl do keře. Trny se mi zařízly do nohy a já sykl. Opatrně jsem se začal vymotávat, přitom jsem mžoural do tmy. Nikde nic, ticho po pěšině.
Stočil jsem se do klubíčka zády ke stromu a v hlavě si přehrával události posledních hodin. Byl to obyčejný výlet na chatu. Jezdili jsme na ní každý rok, tak proč se všechno posralo tak náhle? Přijel jsem sem s nadšením, že si odpočinu od ruchu velkoměsta a že nasaji do plic čerstvý vzduch. Místo toho nás ale čekala pohroma. Bylo to tak nečekané, že jsem málem zemřel taky. Musím běžet dál a sehnat pomoc.
Zase po roce jsme přijeli na chatu. Miloval jsem to tam. Tu vůni lesa a smrkového dřeva. Letos jsme se tu sešli všichni! A náhle, když jde strýc Jack pro víno do sklepa, vyhrnou se vlci? Kde se tam vzali? Kdo je tam dal? Vyběhl jsem z chaty a utíkal. No, a teď jdu nočním lesem a snažím se neumrznout. Šel jsem asi další hodinu když se mi do cesty postavili další z vlků, bylo jich tolik. Hleděl jsem do jejich hladových očí a pomalu si uvědomoval, že mají rysy členů mé rodiny…
Další Creepypasta: Coulrofobie
