Projekt Icarus
Jestli tu byly s příchodem 21.století nějaké pochyby, tak s příchodem století 22. je vše reálné: technologickou civilizaci nešlo udržet. V roce 2130, kdy počet obyvatel téměř dosahoval 11 bilionů, se ze Země stalo peklo. Zásoby ropy byly kompletně vyčerpané a omezené zásoby uhlí byly zanechány hluboko pod zemí, jelikož bylo moc drahé je vytěžit. Zásoby uranu taktéž zmizely, a tak jsme se již nemohli spoléhat na sílu štěpení. Dny levných energií byly dávno minulostí.
Vyvinuté země používaly společnou ropu, zemní plyn a dehet, ale tyto zdroje měly otřesnou EROI, a proto byly drahé na zužitkování. Solární a (později) fůzní energie potřebovaly drahé technologické komponenty, a tak si je mohli dovolit pouze ti nejbohatší.
Jak ubíhaly dekády, stále více záleželo na vybudování a udržení energetické infrastruktury. Hospodářský růst upadal. Tyto světové úpadky poháněly ohromné dluhové krize, mezinárodní financování se bortilo. Svět byl ve víru chaosu.
Vyspělejší státy
alespoň udržely infrastrukturu na obživu obyvatel, přestože byly bombardovány hospodářským poklesem, nezaměstnaností a zahraničními válkami. V přeplněných městech Indie, Nigérie a Číny produkce a distribuce jídla, postavena na levné energii, zanikla. Změny klimatu přivedly sucha, které ještě více umocnily nedostatky jídla. Hladomor usmrtil bilion lidí.
Nicméně, jak narůstalo přelidnění, upadala industriální vyspělost ve většině státech. Pobřežní města byla zaplavena, nemoci usmrtily stovky miliónů lidí, uprchlické krize a masové migrace byly dalším hřebíkem do rakve, který na spousty zemí seslal anarchii a chaos. Spojené státy válčily se Severní konfederací v Arktidě o poslední zásoby minerálů a kovů, včetně Yttria, používané ve vysokoteplotních supervodičích.
I ten natolik šťastný na to, aby se narodil do bohaté rodiny ve Státech, mohl očekávat, buď život v rozsáhlých chudinských čtvrtích, nebo doživotní válčení v zámořských bojích. Vytvořili jsme vskutku úctyhodná technická vylepšení, ale ta byla přístupná jen té elitní menšině.
Projekt Icarus byl poslední nadějí lidstva,
ne k vymření, ale k pokračování pekelného přežívání. Někdy v letech 2090 objevili „stavy“ částic, které by mohly produkovat ohromné množství energie (třeba v urychlovačích částic). Bylo to celé postaveno na nejednotné generalizaci kvantové fyziky. Já jsem pouze technik, takže nerozumím všem detailům této teorie.
Tato skupina vědců zjistila, že částice měly vlastnost, krom hmotnosti a energie, které se říká „qáze“; ačkoliv částice, které vidíme kolem sebe mají qázi téměř nulovou, nenulová qáze muže narušit zachování energie. Zrychlením částic téměř na rychlost světla, bychom vynutili změnu v jejch qázi, vyprodukujíc qazony, které by narušili zachování energie.
Odejmutím těchto qazonů a jejich uzavřením ve speciálních „energetických celách“, bychom, v podstatě, mohli produkovat neomezené množství levné, čisté a obnovitelné energie. Prakticky bychom ve fyzice našli perpetum mobile.
Jakmile experimenty v Evropě prokázaly existenci qazonů,
shlukly se státy kolem tohoto nového objevu. Pamatuji si to nadšení ve vzduchu, když jsme si uvědomili, že bychom tak mohli uniknout Peklu na Zemi. Roku 2110 přispěly Spojené státy 350 biliony amerických dolarů k výzkumu, doufaje že se brzy vyrobí prototyp reaktoru. Postavili jsme kolosální urychlovače částic v poušti a předělali laboratoře, aby byly schopny vytvořit novou nanotechnologii potřenou k odejmutí qazonů.
Byl jsem jeden z deseti tisíců mužů, kteří pracovali na stavbě a údržbě 5000 Tera-elektron voltového (TeV) urychlovače v Nevadě. Vládní vědci, politici a firemní dodavatelé diskutovali přes holo-internetové konference o tom, jak Projekt Icarus zachrání lidstvo. Z počátku jsem byl i já chycen v oblaku nadšení.
Pak přišly žádosti o opatrnost, upozornění na nebezpečí. Skupinka fyziků a kosmologů přisla na to, že větší počet qazonů by mohl spustit „postupný kolaps časoprostoru kvůli falešnému vakuu.“ Nějak by počet qazonů ovlivnil prostor, který by se protuneloval do „jiných míst“, což by zapříčinilo rozpad molekulárních a atomických struktur. Tento prostor by dále rostl, zdvojnásobil by svou velikost každou minutu, dokud by konečně nepohltil obklopující krajinu jako Led typu 9 od Kurta Vonneguta.
Začínaje s minimálním objemem,
nová časoprostorová konfigurace by pohltila experimentátory, nevadskou poušť a nakonec celou planetu Zemi. Dohledal jsem si články těchto lidí, viděl jsem jak byly ty články zesměšňovány médii, dokud se z internetu záhadnou „nehodou“ neztratily. Cítil jsem strach vždycky, když jsem kontroloval koncentraci qazonů v elektromagnetických skladovacích nádobách a viděl, že hodnoty jsou vyšší než požadované hodnoty k narušení časoprostoru.
Domnívám se, že jsem tu anomálii v Severozápadním zařízení měl očekávat. Že jsem neměl být překvapen o dvacet minut později, když jsem viděl void obklopující jednu ze skladovacích nádrží. Nebo o deset minut dál, když jsem se připojil ke svým kolegům a prchal od sféry temnoty, jenž pohltila kontrolní středisko.
Lidstvo nemělo moc času na paniku, když vezmeme v potaz, že o pouhých deset minut na to byly celé západní Státy vyhlazeny. Většina lidí ani neslyšela tyto zprávy, když je prázdnota zkonzumovala rychlostí 60 000 mil za hodinu.
Projekt Icarus ale vlastně uspěl. Neměl zachránit lidstvo před vymřením, ale před pokračováním trýznivého žití. Bylo to humánní rozhodnutí. Když se na to podíváte, tak byl Projekt Icarus vlastně jen dobře naplánovanou sebevraždou.
Originál: Creepypasta.com
Další Creepypasta: Já Proxy
