Smile / Úsměv
Creepypasta
Nenávidím svůj život. Právě jsem si udělal kamarády na téhle pitomé škole a nyní se musím stěhovat kvůli tátově stupidní práci. Stěhujeme se na druhou část země. Jen si přeji, abychom ve městě zůstali déle, než pár měsíců, ale ne. Každé nové zaměstnání bylo lepší a lepší, tudíž jsme se dost stěhovali.
Dělal jsem výzkum o novém městě, do kterého jsme se stěhovali. Pouze řeknu, že je o tom místě dost krásných článků. Mnoho z nich je o tom, jak děti zešílely, sem tam pár vražd. Nic mě už nešokuje, když uvažuji o některých místech, kde jsem byl.
Když jsme dorazili, vystoupím z U-Haul kamionu a podíval se na dům, který spíše vypadal jak nějaké panské sídlo. ,,Opravdu? Je takhle obrovský dům nutný pro vaše ‘potřebné kancelářské prostory‘?‘‘ Řeknu sarkastickým tonem dívajíc se na mrtvou trávu, která je kolem domu. ,,Jordane, pozor na svůj tón!“ Prskla na mě má matka. ,,Právě prochází svými roky puberty.“ Řekne můj otec chichotajíc se.
,,To je jedno. Neměl by být tak nezdvořilý.“
Řekne matka, zatímco vcházím do domu a nesu si své věci. Rozhlédnu se po temném domě a na tapetu, která se odlepovala. Stále tu zbylo pár obrazů staré rodiny, která zde žila předtím, než odešli. Moji rodiče vchází do domu hned po mně a nesou nějaké věci, zatím co na ně vrhnu pochybný pohled.
,,Víte, co se stalo rodině, co tu byla? V roce 1950 – něco?“ Zeptám se. ,,Víme, ale nemůže to probrat u večeře? Měli bychom si prvně většinu našich věcí převzít.“ Řekne otec a já souhlasím. Jdu nahoru, vyberu malý čtvercový pokoj a položím své krabice na zem.
Rozhlédnu se po prázdné místnosti a založím ruce do mikiny. Podél jedné stěny se nacházejí tři okna. Dvě čtvercová a jedno oválové. Na stěně naproti jsou dvoje dveře od skříně, které vypadají, že se po doteku změní v prach. Vedle nich se nachází malá postel a mnoho místa na stěně.
Otevřu krabici s plakáty skupin a podívám se nahoru
Kluk, který mohl vypadat okolo sedmnácti nebo osmnácti, stojí přede mnou. Má tmavé vlasy, modré oči a ošklivou modrou košili s černým sakem. Také měl roztrhané džíny a hnědé boty. ,,O-oh. Nevěděl jsem, že tu někdo je..“ Řekl jsem opatrně a postavím se. Kluk se pouze na mě díval. Neřekl ani slovo a ani se nepohnul. Jen se na mě díval.
,,Budeš mluvit nebo..?“ Řekl jsem a trochu si ho prohlížel. Vypadal jako normální puberťák. Tedy až na to nepřirozeně vyzáblé tělo, bledou kůži a dolní části obličeje, kterou měl zakrytý maskou. ,,Dobře .. No, myslím že je čas, abys už odešel.“ Řeknu, zatímco se nakláním pro další krabici a dávám ji na postel.
Když se narovnám, zjistím, že jsem jediná osoba v místnosti. Všechno je normální, až na ty bahnivé otisky bot v místech, kde ten kluk stál. ,,To je .. zvláštní ..“ Podívám se po podlaze, abych zjistil, zda zde nenechal něco dalšího, ale už tu žádné šlápoty nebyly. Podívám se na postel a zahlédnu něco bílého, co vyčnívá z pod podložky. Přijdu k posteli, vytáhnu papír a obrátím ho tak, abych viděl fotografii.
Fotka rodiny. Byla tam matka, otec, dva synové a dcera.
Skoro okamžitě poznávám jednoho z těch synů. Byl to ten kluk, co byl v mém pokoji. Znovu otočím fotografii a podívám se na datum. ,,18. Července 1952 ..“ Čtu nahlas a podívám se kolem sebe.
To .. to je nemožné. Vím, co se přihodilo této rodině. Byli zavražděni. Chtěl jsem to říct svým rodičům, ale samozřejmě ‘počká to do večeře‘. Vím, že to bylo jedno z dětí, které zavraždilo rodinu, ale .. nemohu si vzpomenout, které z nich .. Joseph, myslím.
To je vše, co si pamatuji z mého pátrání o této rodině. Zbývající krabice dám na postel a otevřu je. Otevřu opatrně šatní dveře a vidím, že zde je ještě několik kusů starého oblečení od staré rodiny. Horní polovina masky, nějaké bundy, knoflíky a pár párů bot. Pověsím si oblečení na věšáky a nechám je tam.
Některé věci, které v mém pokoji nemají místo, dám do police v horní části skříně. Rozhodli jsme se, že zajdeme do nedaleké japonské restaurace. Když si objednám nějaké teriyaki kuře a smaženou rýži, má matka začne mluvit o něčem zajímavém.
,,Jordane, víme, že nás za to budeš nenávidět.“
Začne, když se na ni podívám. ,,Ta rodina, která zde byla před námi.. byli zavražděni..“,,Oh. Už to vlastně vím.“ Řeknu a vrátím se k pojídání mého kuřete. ,,Co? Omluv mě, ale nepamatuji si, že-“ Načne můj otec, ale vzpomene si na mou posedlost ohledně historie. ,,Ty sis udělal průzkum že?“ řekne s pohledem dole. ,,Samozřejmě! Přeci nepojedu do nového domu bez jakéhokoliv varování z mého průzkumu.“ Řeknu a jím více kuřete s rýží.
,,Věděli jste, že jeden z těch synů byl přesvědčený o tom, že je telekinetik?“ řeknu s tichým chichotáním. Moji rodiče si nemohou pomoct a také se trochu zasmějí. Po večeři jdeme do svých pokojů spát. Po několika hrozných nočních můrách plné rychlých a blikajících věcí, jsem vyskočil probuzený kolem druhé hodiny ráno. Podívám se kolem po místnosti a protřu si oči. Zahlédnu u svých nohou panenku, která je na zádí postele.
,,Co to kurva..?“
Řeknu si tiše pro sebe, nechci vzbudit rodiče. Pomalu se posadím a nakloním k ní. Vidím, jak mě ty korálové oči.. sledují. Vezmu ji, naposledy ji prohlédnu a hodím pod postel. Když se chystám posadit na postel, kluk z dřívějška stojí přímo přede mnou. Jeho obličej je kousek od toho mého. Vyjeknu a uskočím dozadu.
Po minutě… ,,Počkej.. ty jsi..?“ Zeptám se šeptem. ,,Moje jméno .. je Joseph ..“ Slyšel jsem zvuk za mnou. Byl tlumený a pomalý v tónině, děsivý ve všem. ,,Ty jsi ten..“ ,,Ano, jsem..“ řekne, přičemž se mu ústa vůbec nepohnou. Začnu se klepat. Měl by být mrtvý. Tohle se neděje. ,,Oh, jsem vlastně mrtvý. Ale neměj obavy. Můžeš se k nám přidat.“ Řekne. Sundá si masku a tak odhalí hrozný úsměv.
Je rozevřený od ucha k uchu a drží pomocí stehů. Otevře svá ústa a ukáže tak celý svůj úsměv, během toho roztrhne pár stehů. Černá hustá krev začne vytékat z ran v lícech a drží své ruce ve vzduchu. ,,Budeš potřebovat nějaké .. vylepšení.“ Řekne s ďábelským úsměvem. Začnu couvat, ale praštím se o čelo postele. Rozevře své prsty a má puse se otevře.
Můj křik se ozve, jakmile se moje ústa více rozervou.
Když toho bylo příliš, můj otec vyrazil dveře. ,,Kdo k čertu jsi?!“ Zařve otec. Sebere brokovnici a hned vypálí. Kulky se zaryjou do kreatury nade mnou a kapky černé krve na mě dopadly. Kreatura zatla více pěst a má ústa se mnohem více rozevřela. Otec přiběhl k nám a pažbou brokovnice praštil tu kreaturu do hlavy. Upadlo to stranou a zaskučelo v bolestech.
,,Jordane, vypadni odtud! Běž ke své matce!“ Křikne můj otec. Neváhá ani chvíli a vyběhnu do jejich ložnice. Chytnu matku za ruku a schováme se ve skříni za nějaké kusy oblečení. Mohu vidět svou matku a kliku dveří, které patří ložnici. Jsme úplně tiše a teplá krev z líc mi kape na triko. Černá krev toho.. té věci je stále na mě. Zaslechneme ještě tři výstřely a hlasité zadunění.
Za pár sekund démon vejde do ložnice a drží otcovu ruku. Upustí mrtvého otce na zem, načež si otře zkrvavené ruce do džínů. Podívám se na svou matku, která brečí do svého trika. Dám si prst na rty a tak naznačím, že má být tiše. Zavzlyká a zakrývá si pusu rukou. Joseph, jak se tak nazýval, se znovu usmál. Míří přímo ke skříní, kterou následně otevře. Společně s matkou zadržíme dech.
,,Vy lidé jste tak hloupí.“
Pozvedne svou ruku, pohne prstem a má matka vyletí ze skříně. Prakticky teď levituje uprostřed místnosti. Stvoření s rukou udělá pár krouživých pohybů, což způsobí, že nohy mé matky se zkroutí dozadu. Vydá ze sebe křik, po kterém mi ztuhla krev. Zacpu si uši a brečím.
Tohle nemůže být reálné.. Tohle je nemožně! Matčino tělo dopadne na podlahu a Joseph jí položí jednu nohu na hruď. Její křik začínal utichat a vidím, jak jí zmizel z očí život. ,,Dva dole, jeden zbývá.“ Řekl se svým tichým, démonickým hlasem. Vydá hlasitý křik. Začal si sešívat svá ústa. Vezmu tedy mobil.
,,Zdravím, tady je 911. Jaká je vaše situace?“ zeptá se mě dispečer. ,,P-pomozte mi. Někdo.. Někdo je v mém domě.“ Řeknu šeptem. Kouknu se na Josepha, jak dokončuje své zašívaní. ,,Dobrá, nyní zjistíme vaši adresu a policie by tam mohla být do pěti min-“ baterie telefonu selhala. ,,Sakra!“ Křiknu šeptem. Jsem v háji. Určitě mě viděl. Jeho modré oči mě skenovaly skrz dveře.
Mohu vidět jeho nitě, které lemují jeho psychotický úsměv, z kterého mi je zle.
Dále zahlédnu jakousi temnou energii kolem jeho ruk, když se na mě podívá. Nevím, jak dlouho ještě zůstanu naživu. Policie by tu měla být do pěti minut, ale určitě vím, že mě zabije dříve, než tu budou. Zadržuji slzy, když vidím ležet svou matku na zemi a její zlomené nohy, které jsou v nepřirozeném úhlu. Pozvedne svou ruku a má matka odletí pryč, ven z domu.
,,Mami!“ zakřičím, ale hned potom si zakryji ústa. Podívá se na skříň a vydá se k ní. ,,Vím, že jsi tady, ty malej spratku!“ Řekne, jakmile otevře dveře. Zakřičel jsem na někoho, na cokoliv, aby mi přišel na pomoc, ale všichni jsou mrtví. Chytne mě pevně za ruku a vytáhne ven.
Moje hlava narazí do okna a skleněná tabule se roztříští. Jde ke mně, jeho hnědé zablácené boty nechávají na podlaze otisky. Svou ruku dal do vzduchu, zatnul v pěst a poslední věc, co zaslechnu, je křupnutí mého krku. Vše pak zčernalo.
Další Creepypasta: The Last Emergency Call I Took
Original (EN): Smile
