The Pastel Man / Pastelový Muž

The Pastel Man / Pastelový Muž

Považuj tohle za varování. Pokud se ti kdy stane, že se ocitneš v zoufalé situaci, tak jak se to stalo i mně tolik let zpátky, řekni ne Pastelovému muži. Nezáleží na tom, jak moc toho člověka, kterému se dušuje, že pomůže, miluješ. To, co za to chce, ti za to nestojí. Říkám ti to v naději, že neuděláš stejnou chybu jako já té chladné zimní noci v obývacím pokoji, když jsem klečel vedle umírajícího těla mého otce.

Roku 1997 jsem se poprvé setkal s tou kreaturou a neuplyne den, kdy by mi její tvář neplnila myšlenky. Tehdy jsem byl teenager, ale ten večer se mi do paměti vryl jako chvíle, kdy jsem ztratil veškerou svou dětskou nevinnost – ztratil jsem ji všechnu necitelné, pekelné příšeře se světle modrou kůží.

I přes to, že se to odehrálo před mnoha lety, mám ono osudné setkání živě v paměti. Mohl bych ti popsat, co jsme já a otec měli na sobě, co jsme si objednali za pizzu a dokonce i skóre fotbalového zápasu, který běžel v televizi. Už se blížil poločas a otcova slova se změnila v nesouvislé brblání, což mi připadalo divné, vzhledem k tomu, že cucal jednu flašku piva od začátku zápasu.

Ještě divnější

viděl jsem ho vychlemtat celý six-pack sám a ani se pořádně neopil, takže jsem nechápal, jak by ho jedna flaška tak lehce položila. Když půlka jeho těla znehybněla a svezla se z gauče na zem, došlo mi, že na vině alkohol není. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku, ale nerozuměl jsem, co říká. Ze stolku jsem popadl mobil a vytočil 911.

„911, jak vám mohu pomoci?“
„Myslím, že můj otec má zástavu srdce.“ něco, co mi myslí proběhlo jen vteřiny před tím, než operátor zvedl hovor.
„Dobře, vaši sdresu máme. Sanitka je na cestě. Brzy by k vám měla dorazit. Je při vědomí?“

„Ano. Ano je, ale nerozumím tomu, co říká.“ Z úst mého otce vycházelo nesmyslné mrmlání. Měl jsem strach. On byl vše, co mi zbylo. Má matka zemřela, když jsem byl malé dítě, takže jsem ji nikdy nepoznal, ale můj otec tu pro mě vždycky byl – vydal za oba rodiče. Pokud bych ztratil i jeho, zůstal bych pak sám.

„To je u zástav běžné. Je dobře, že je vzhůru“

Zbytek jsem neslyšel, protože v ten moment jsem upustil telefon. Připadal jsem si jako ve filmu, kdy se všechno jakoby zastaví a ztlumí. Fotbal v televizi, operátor, dávající mi instrukce přes telefon, i hlas mého otce, brblajícího v agónii na koberci, se stal pouhou kulisou – mizící, jak jsem přestával vnímat své okolí.

Všechna má pozornost se soustředila na jedinou věc. Na tu hroznou příšernost stojící v kuchyni, která pozorovala mě a mého umírajícího otce s nechutným úsměvem na zkřivené tváři. Její hlava se skoro třela o dvou metrový strop, jak s sebou nadšením cloumala ze strany na stranu – jako rozpustilé dítě poslední den školy sedící netrpělivě v lavici a čekajíc na poslední zvonění školního roku, které konečně oznámí začátek letních prázdnin.

Pastelově modrá kůže pokrývala stvůru od hlavy až po paty, hrůzná, zkroucená chodidla vypadala jako počasím sešlá kůže, kterou někdo nechal moc dlouho na slunci. Z vyhublého, podlouhlého těla visela obyčejná, hnědá brašna s černými stehy. S nadšeným výrazem si to lehce pohladilo popruh vaku jedním z dlouhých prstů.

Nejdříve jsem si myslel, že jsem zešílel z pohledu na mého otce

majícího zástavu srdce, ale když se k nám ta věc přiloudala blíž, došlo mi, že to halucinace není. Sklonilo to hlavu pod stropním svítidlem v obýváku a jednu nohu přehodilo přes gauč. I když ta monstrózní ohavnost chodila vzpřímeně na nohách, teď se zrovna skrčila na všechny čtyři a vypadala, jako divoká šelma sledující svou oběť.

Měl jsem být posraný až za ušima, ale ten nesnesitelný křenivý úsměv na té ošklivé tváři ve mně vyvolal spíš vztek než strach. Připadalo mi, že se z utrpení mého otce těší. Připlížilo se to ještě blíž a já chytl otce za ruku v jakémsi velmi zoufalém pokusu ho ochránit. Příšera se zastavila centimetry od mé tváře a pak se zaměřila na otce.

„Můžu mu pomoct, pokud bys chtěl?“ byl jsem zaskočen. Byl jsem připravený, že mi to vytrhne kus masa z krku svými zuby nebo že mě šlehne přes obličej jedním ze svých hnusných, černých nehtů, ale že na mě promluví, to jsem doopravdy nečekal.

„Umírá, ale můžu ho zachránit. Jestli chceš?“

Seděl jsem tam – pusa otevřená, hlava mého otce v náručí – a zíral do dvou růžových, vyvalených očí, které zabíraly více než třetinu obličeje té špinavé věci. Vzpomínám si, jak mi ty oči připomínaly velikonoční vajíčka – bizarní přirovnání, které se v dané situaci ani nehodilo.

Znovu se to postavilo na nohy a připomnělo mi, jak neuvěřitelná obluda to je. Řeklo mi to své jméno, jež zde nebudu vypisovat, protože mi to taky vysvětlilo, že vyslovení jeho jména, je jeden z nejlepších způsobů, jak ho přivolat. Pro účely mého příběhu jsem se rozhodl ho prostě pojmenovat Pastelový Muž – mám k tomu důvody a tím jsou pigmentace jeho kůže a světle růžové oči.

To a taky to hloupé jméno mi trochu pomohlo se ho nebát. Bohužel jen trochu. Konečně jsem se vzpamatoval z šoku, dost na to, abych ze sebe vysoukal pár slov, „Jak to myslíš, že bys ho mohl zachránit?“
„Mou prací je uzavírání dohod, mladý muži.“ jeho hlas zněl překvapivě andělsky – jako chorál tisíce hlasů. Pokud by jeden zavřel oči, když na ně příšera mluvila, mohl by si myslet, že poslouchají anděla a ne obludu s pokrouceným úsměvem v jejich obývacím pokoji.

I přes to mě jeho sladký hlas znervóznil ještě více

Bylo nesprávné, že tak krásný hlas patřil tak nechutné věci. Pastelový Muž si poklepal na tašku. „Jsem schopen zachránit život tvého otce, ale musíš se mnou uzavřít dohodu.“
„Jakou dohodou?“

„Všechno se děje z důvodu, i smrt.“ jeho zlomyslný úšklebek se ještě prohloubil, jakoby se zrovna dostal k pointě vtipu. „Je pravda, že mohu zachránit život tvého otce, ale někdo jiný musí zemřít namísto něho. Jeden musí zemřít, aby druhý mohl žít. To je ta dohoda.“ zaťal jsem pěsti. „Ne, ty ne, jaký by to mělo smysl? Ne, dávám ti možnost vybrat člověka, který dnes zemře místo tvého otce.“

To, co jsem slyšel, mě zaskočilo. „Ty jsi smrt?“
Pastelový Muž zaklonil hlavu a zavyl. Až o něco později mi došlo, že takhle se ta zpropadená věc smála.
„Ne, nejsem Smrt, i když nejsi první člověk, který se mě na to zeptal. Nejsem ani Ďábel a ani pro něj nepracuji. Řekněme, že jsem nezávislý obchodník, dobře?“ z dvou dírek v obličeji, které tam zely namísto nosu, vyfrkl vzduch, očividně spokojený se svým vysvětlením.

„Můžu vybrat kohokoli?“

„No, ne kohokoli. To by nebyla žádná zábava, viď?“ zahleděl jsem se na řadu žraločích zubů, lehce vykukujících z jeho pusy, jak se chystal promluvit. „Náhrada za tvého otce, musí být někdo jiný z tvého života.“
„Nejsem vrah.“ zašeptal jsem. Slova z mých úst málem nevyšla. Sklopil jsem zrak na svého otce. Ztratil vědomí a jeho kůže pomalu bledla. „A nemyslím si, že bych kdy byl schopný někoho zabít.“

„Nikoho zabíjet nemusíš, mladý muži.“ mazaná kreatura se svými vybranými slovy blížila k poslední metě. „Jediné, co musíš udělat je říct mi koho chceš mrtvého a já zařídím zbytek. Určitě tady musí být někdo, kdo by ti nevadil mrtvý. Učitel? Ex-přítelkyně? Nebo třeba rival ze školy?“

Někdo tu byl. Už mnohokrát jsem o tom fantazíroval, ale ani v mých nejdivočejších snech bych se neodhodlal něco provést. Všichni mají v životě někoho toxického. Někoho, kdo mění raní vstávání v peklo a já rozhodně nebyl vyjímkou. „Walter Flannigan,“ zahuhňal jsem.
„Kdo?“

„Walter Flannigan. Je to kluk ze školy a udělal mi tohle.“

nadzvedl jsem tričko, abych ukázal modřinu na hrudi, kterou mi Walter udělil během jedné z jeho nechvalných „zodolňovacích schůzek“ v šatně, jen pár dnů zpátky. Bil a strkal mě do skříněk už od prváku. Vedení s tím nic nedělá, protože je to nejlepší fotbalista školy. Je pětihvězdičkový rekrut a příští rok má namířeno na dobrou vejšku. Dokonce i ESPN o něm mluvila.“

„Ahh,“ Pastelový Muž se sám pro sebe zasmál. Nějak se mu podařilo ještě více rozšířit už tak obrovské oči a pak se znovu sehl, aby mi byl tváří v tvář. „Co je na tom srandy, být králem, když nemáš koho trýznit, eh?“
„Ale já už nechci být týrán, takže jdi a zabij ho než si to rozmyslím!“

Pastelový Muž vystřelil jeho masivní ruku a obkroutil své dlouhé prsty okolo mého obličeje. Úšklebek, který se vyjímal na jeho tváři od chvíle, kdy jsem ho spatřil, se vypařil, místo toho se mračil. „TY MI NEBUDEŠ ŘÍKAT, CO MÁM DĚLAT! JE TI TO JASNÉ?!“ opatrně jsem přikývl.

Držel mě silně

Došlo mi, že pokud by chtěl, mohl by mi lehce zlomit krk nebo rozdrtit lebku jako vejce. „Dobře, protože to není tak jednoduché, mladý muži. Existují určité kroky, které jeden musí podstoupit.“
„Kroky?“

„Ano,“ hravý úsměv se znovu navrátil na obličej Pastelového Muže. „Budeš muset být přítomen, když tenhle Walter Flannigan zemře. Popravdě mě budeš muset přivolat jinak nebudu moct splnit svou část dohody. Zastihni toho hocha o samotě a vyslov mé jméno. Máš čas do východu slunce, jinak porušíš naši domluvu. Dohodnuto?“

Znovu jsem přikývl a monstrum pustilo mou hlavu a chytlo se mé ruky. Jeho obrovské dlaně obemkly mou a potřásl jí, zpečeťujíc naši úmluvu. „Výtečně. Teď je naše dohoda úplná, mladý muži.“

Zaujatě jsem pozoroval, jak Pastelový Muž zalovil v tašce. Mezi svými ohavnými prsty držel zvláštního brouka, velkého asi tak jako čtvrťák. Brouk začal třepotat křídly v pokusu odletět pryč, ale nemohl se vymanit ze sevření Pastelového Muže.

Jeho druhou rukou otevřel otci pusu

„Co to děláš?“ zeptal jsem se, ale Pastelový Muž neodpověděl. Potom násilně vecpal brouka do otcovy pusy, tlačíc ho hluboko do jeho krku svými špinavými prsty.
Pastelový Muž se znovu postavil. „Tak, dokonáno. Tvůj otec se brzy uzdraví. Teď jsi na řadě ty. Pamatuj si, chlapec zemře do východu slunce, pokud ne, dohoda se ruší.“

Otočil se ke mně zády a začal se plížit pryč.
„A co když si to rozmyslím?“
Kreatura se zastavila uprostřed kroku a otočila se. Její úsměv se změnil v nebezpečný úšklebek. Cítil jsem se ještě víc ohrožený, než když mi pevně svírala obličej. „Zdraví tvého otce už bylo zajištěno, takže někdo musí nastoupit na jeho místo. Jeden musí zemřít, aby druhý mohl žít. Tak zní dohoda.

Pokud se ti nepodaří naplnit tvou část dohody, tak ten jeden budeš ty. Věř mi, když to říkám, mladý muži. Jakmile bude naše dohoda porušena, nebude třeba mě přivolat. Přijdu si pro tebe. To ti slibuju. A když se tak stane, budeš si přát, abys mě nikdy nepotkal.“ s tímto to pokračovalo do kuchyně a ven zadními dveřmi.

Snažil jsem se ho chytit, ale než jsem se dostal do zahrady, byl už pryč

Zrovna v tu chvíli jsem si všiml světel sanitky, jak zastavila na ulici před naším domem. Začal jsem mávat na záchranáře a zavedl je k mému otci. Najít Waltera nebylo nijak těžké. Věděl jsem přesně, kde bude, ale úplně jsem zapomněl na čas, když jsem čekal na zprávu o stavu mého otce od doktora v nemocnici.

Musel jsem si pospíšit k domu Eddieho Gillena. Eddieho rodiče odjeli z města a Eddie celý týden mluvil o tom, jaký mejdan plánoval.
O Walterovi jsem věděl dvě věci:
1) Eddie byl jeho nejlepší kámoš.
2) Nikdy mu neunikla žádná party.

Bylo už něco po 3:30 ráno, když jsem zaparkoval u Eddieho. Zaparkoval jsem trochu dál od jeho domu, kdyby mě někdo poznal. Jelikož jsem se sekl v nemocnici, obával jsem se, že jsem Waltera prošvihl. Moje obavy se projevily jako zbytečné, když jsem uviděl jeho pick-upa zaparkovaného v příjezdové cestě. Přes mysl mi přeběhla další myšlenka.

Co když se Walter opil a omdlel?

Snažil jsem se přijít s nápadem, jak se dostat dovnitř a odchytnout Waltera o samotě na tak dlouho, jak jen to bude možné, aby Pastelový Muž mohl udělat cokoli, co má v plánu. Naštěstí pro mě netrvalo dlouho a Walter vyklopýtal z předních dveří Eddieho domu a vlezl si do auta. Oddechl jsem si úlevou. Rázem jsem měl o jeden potenciální problém méně.

Vyjel a já za ním, udržujíc si dostatečný odstup, abych ho neodradil. Byl opilý. I přes velkou mezeru mezi námi jsem mohl vidět, jak jeho auto lehce vyjíždí a zpátky vjíždí mezi lajny. Hlas Pastelového Muže, jako z jiného světa, mi v hlavě pořád dokola opakoval jedno a totéž, jako seknutá andělská deska.
„Do východu slunce zemře a ty se budeš dívat…“

Přemýšlel jsem, jestli mám tu kuráž znovu přivolat tu bestii. Vidět ji jednou za večer se mi zdálo traumatuizující dost. Dokázal bych se znovu podívat do její strašné tváře? A Walter? I když to byl naprostý hajzl, nezasloužil si zemřít a rozhodně ne rukama té věci. Zabije to tebe, pokud to nenecháš zabít ho.

Pamatuj si, děláš to pro otce

Nevěděl jsem, jestli to, co mi tu větu šeptalo do ucha, byl anděl nebo ďábel na mém rameni. Vyhlédl jsem z okýnka auta. Jako stužka na obzoru se v dálce objevil pruh růžovějícího světla – první známky slunečního svitu na temné noční obloze. Za pár hodin přijde ráno a už bude pozdě na vykonání mé části dohody. S Pastelovým Mužem bych se setkal znovu tak či tak.

Walter žil v předhůří hned za městem, tedy tam, kde bydleli ti bohatší lidé. Byl jsem u něho jen jednou a to kvůli školnímu projektu – projektu, na kterém jsem pracoval jen já a on slízl všechnu smetánku. Přijeli jsme k části cesty, které vedla k jeho domu skrze zalesněnou plochu. Věděl jsem, že se v blízkosti nenacházely žádné domy a rozhodl se, že čin vykonám tady.

Zrychlil jsem, dokud jsem nebyl skoro přilepený na zadku jeho auta a začal blikat dálkovými světly a troubit. Dokonce jsem byl připravený do něho narazit, abych ho přinutil se zastavit, ale ani to jsem nemusel. Musel panikařit. Jeho auto sebou začalo cukat až nakonec prudce sjelo z cesty, bokem lehce odřelo kus stromu a zastavilo se.

Zastavil jsem kousek za ním a zaváhal

Vzpomínka na úšklebek příšery mi probleskla hlavou a já se oklepal. Vystoupil jsem z auta, ale nechal ho nastarované se zapnutými světly. „Hej Waltře!“ zavolal jsem. Walterovy otevřel dveře auta a vyskočil z něho. „Přizdisráč Sean?“ Byl zmatený, ale doopravdy naštvaný.

Přizdisráč Sean je přezdívka, kterou mi tak milerád dal druhý týden ve škole. Za méně než měsíc mi tak už říkala celá třída. „Myslíš, že to bylo vtipný? Já tě tak zřídím ty zkurvysyne!“

Namířil si to ke mně se zaťatými pěstmi. Mou myslí znovu křižovaly váhavé myšlenky o tom, jestli jsem byl schopný stisknout spoušť. Vlna viny zachvátila mé tělo. Walterův život skončí a já budu na vině. Před očima se mi míhaly vzpomínky: všechny poškolní výprasky, které jsem si prožil z rukou Waltera, pokroucený úsměv Pastelového Muže, výraz mého otce, jak sebou šil a křičel na podlaze obývacího pokoje. A nakonec andělsky znějící slova vycházející z úst té odporné příšery.

Jeden musí zemřít, aby druhý mohl žít

Walter se přibližoval. Teď nebo nikdy. Musel jsem se rozhodnout, jestli bestii přivolám teď, než se mi mé rozhodnutí vymstí. Zakřičel jsem jméno Pastelového Muže v náhlém návalu emocí mířených přímo na fotbalovou jedničku naší školy.

Walter se na chvíli zastavil a zmateně si mě prohlížel, pak se vzpamatoval a znovu se vydal ke mně – Pastelový Muž nikde k nalezení. Už podruhé v tu noc jsem přemýšlel, jestli jsem se nezbláznil. Že by se snad všechno stalo jen v mé hlavě? Co bylo skutečné? Byl můj otec vůbec nemocný?

Opět jsem zopakoval bestiino jméno ve snaze ji vyvolat bez toho, aniž bych nějak zbrzdil Waltera. Prudce mě strčil na kapotu mého auta, chytil mě za límec a otočil si mě. Walter se už už připravoval, že mě udeří. Ucukl jsem a zvedl ruce, abych se aspoň trochu chránil před úderem, který nikdy nepřišel. Až když jsem otevřel oči, došlo mi, že doopravdy nešílím.

Walterova tvář byla bílá jako stěna

Jeho pusa doširoka otevřená, stejně jako má, když jsem poprvé spatřil Pastelového Muže. Pootočil jsem hlavou a uviděl to nezaměnitelné, dlouhé, hubené tělo jak se vylouplo ze stínů a přesunulo se před světla auta. Zkřivený úsměv stále na jeho obličeji, ale já věděl, že hned za tou úzkou linkou jeho rtů jsou řady zubů ostrých jako dýky, schopných hravě oddělit maso od kostí.

Já ani Walter jsme nepromluvili. Měl jsem asi takový strach jako on, myslím. Žaludek se mi stáhl úzkostí, jak se Pastelový Muž pomalu plížil blíž. Nepodíval jsem se do Walterovy tváře. Jak bych mohl? Měl zemřít rukama té hrozivé příšery a byla to moje chyba. Nemusel jsem ji přivolávat. Nemusel jsem si s ní potřást ruku.
„Je mi to líto.“ bylo mi to líto. Stále je.

Nemohl jsem spustit oči z Pastelového Muže, ale myslím, že jsem více nechtěl pohlédnout do Walterovy tváře a rozhodl se raději zírat na stvoření z nočních můr. Walter nic neříkal. Přední světla zasvítila na obličej kreatury a my na ni měli čistý výhled. Velké růžové oči Pastelového Muže se zdály světélkovat ve světlech lamp.

Walter mě pustil a rozeběhl se ke svému autu

ale ta pekelná bestie se za ním pustila s neuvěřitelnou dávkou rychlosti a vytrvalosti, jakou bych od ní nečekal. Jeho křik se nesetkal s ničím jiným než s apatií ze strany bestie, která zajela svými ohavnými, černými prsty do Walterova břicha. Nechtěl jsem se dívat, ale Pastelový Muž se ujistil, že si pamatuji naši dohodu.

„MUSÍŠ SE DÍVAT, MLADÝ MUŽI! NEZAPOMÍNEJ, ŽE MÁME DOHODU!“

Přinutil jsem se dívat se na ten masakr. Jeho úlisný úsměv se změnil v cosi zkaženého. Vypadal, jako by z týrání Waltera získával nějaké zvrácené sexuální uspokojení. Zabořil své kostnaté prsty ještě hlouběji do Walterova žaludku. Škubnutím ta zvrácená bytost vyrvala Walterovy orgány a táhla je po zemi, směrem kě mně, funěla a vypadala spokojená sama se sebou.

„Je po všem?“ nejsem si jistý, jestli jsem se jí tehdy na té prázdné ulici ptal, nebo jí prosil.

Pastelový Muž s vřískotem zaklonil hlavu

„Po všem? Zrovna začínáme.“ vrátil se zpátky k Walterovi, který se z posledních sil plazil po zemi směrem k jeho autu s vnitřnostmi zpola venku. Pastelový Muž ho odřízl a jednou rukou lehce zdvihl z asfaltu za hlavu. Chvíli si s ním pohrával, nutil ho se dívat do jeho hnusného obličeje.

Volnou rukou zalovil v brašně a vytáhl dalšího brouka, tentokrát mnohem většího. Byl jiný, než ten, kterého můj otec nevědomky spolkl, jak ve velikosti, tak ve vzhledu. Jestli se ten brouk, kterého nacpala ta věc do krku mého otce, velikostně podobal čtvrťáku, tak tenhle musel být asi tak velký, jako golfový míček. Byl slizký – hlenitá vrstva na těle brouka se zaleskla ve světle mého auta. Pastelový Muž ho podržel před Walterovým obličejem.

„Teď buď hodný kluk a otevři pusu.“
Walter zařval. Bestie toho využila. Strčila mu slimáka hluboko do krku. Díval jsem se, jak se Walter dusil na červovi, který si to zatím lezl hlouběji do těla. Za chvíli začal modrat. Mohl jsem s jistotou říct, že se takhle udusí a i když jsem ho chtěl zachránit, nebylo nic co bych mohl udělat.

O minutu později pustil Pastelový Muž jeho neživé tělo na zem

Chvíli si ta jatka se zájmem prohlížel, jakoby to bylo umělecké dílo v galerii. Pak se otočil a zamířil zpět do stínů, beze slova mizejíc ve tmě. Stál jsem tam uprostřed cesty a žaludek mi dělal kotrmelce, jak se mi v hlavě přehrávalo posledních pár minut. Nevím, co jsem vůbec čekal, když se dohoda naplní.

Žádná exploze, žádná udivující světelná show, jak by Walterova duše byla zavlečena do pekla nebo vznesena do nebe- jen mrtvé tělo na cestě. Mrtvý chlapec a jeho vrah. Pastelový Muž byl zbraň, ale to já vystřelil. V jistém slova smyslu, tu noc na silnici zůstala mrtvá těla dvě.

Věděl jsem, že nemám času nazbyt. Každou chvíli by mohlo přijet auto a kdokoli, kdo ho řídil, by mě spatřil stát uprostřed jatek. Přiběhl jsem do auta a rychle to obrátil směr město. Smrt připsali řízení pod vlivem alkoholu, i přes to se objevovaly podezřívavé názory ohledně jeho záhadného skonu.

Pitva neprokázala přítomnost toho slizkého chrobáka, kterého Pastelový Muž nacpal do Waltera

Město bylo devastováno. Vzpomínám si, jak všichni zapalovali svíčky na jeho památku. Pár větších novin se o Walterově smrti zmínilo, hlavně kvůli jeho fotbalovém talentu. Můj otec se zcela zotavil a po pár dnech ho pustili z nemocnice. Já odmaturoval a potkal lásku mého života hned první semestr na univerzitě.

Jmenovala se Diana a byla to ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděl. Vzali jsme se krátce po vysoké, usadili se a brzy se nám narodil úžasný chlapeček Mathew. Nicméně jsem nikdy nezapomněl roli, jakou jsem sehrál ve smrti Waltera. Vina mě od té noci sžírala každičký den. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, na tu osudnou noc jsem nemohl zapomenout. Pastelový Muž to nedovolil.

Asi mě viděl jako lehkou kořist, protože se ke mně vracel, znovu a znovu, pokaždé, když byl můj blízký na pokraji smrti, nabízejíc mi tu samou dohodu, kterou jsem s ním uzavřel onen osudný večer. I když za mnou stále chodil, krvežíznivý jako předtím, vzpomínka na Walterovu příšernou smrt nikdy neopustila mou mysl a dávala mi sílu říct ne jeho návrhům.

I roky později, o večeru, kdy mi umíral otec na nemocničním lůžku

jsem byl schopný odmítnout Pastelového Muže. Až do mého posledního dechu mě bude pokoušet Pastelový Muž, byl jsem proklet. Pokušení, kterému jsem dlouhá léta odolával, až do večera, kdy se mi život znovu začal rozpadat před očima a kreatura využila mé slabé chvilky.

Diana a Mathew se vraceli z letiště z návštěvy příbuzných. Mě dusila práce a musel jsem zůstat celou noc vzhůru, jen abych včas dokončil jeden projekt a tak si má žena radši zavolala taxi, než abych je vyzvedl. Pomalu už odbíjela půlnoc a já seděl sám v kanceláři, když mi zavolali z policie. Řekli mi, že se opilý řidič srazil s taxíkem, ve kterém jela má rodina.

Má žena a taxikář zemřeli při nárazu a můj syn byl v kritickém stavu. Seděl jsem u stolu, neschopen formulovat jakoukoli racionální myšlenku, jakoukoli normálně znějící větu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už v kanceláři nejsem sám. Opřený o stůl mého šéfa stál Pastelový Muž, znepokojivý úsměv rozlívající se přes jeho ohavnou, vrásčitou tvář. Nemusel nic říkat. Věřím, že to věděl.

„Můžeš je zachránit?“

„Ano i ne.“
„Jak to myslíš?! Řekni mi to!“
Viděl jsem, jak jeho úšklebek mizí a poznal jsem, že není spokojený s mým tónem. Vzpomínky na jeho pevné uchopení mé hlavy z posledně zaplavily mou mysl. Zřejmě si uvědomil, že už mu vyhrožovat nebudu, takže namísto, aby se na mě vrhl jako minule, se rozhodl vysvětlit svou kryptickou odpověď.

„Nemohu nikoho zachránit ze spárů smrti, mohu je pouze zachránit před tím, než si je smrt odvede. Tvá žena je mrtvá. Teď se s tím smiř. Ovšem život tvého syna ještě zachránit dokážu. Za určitou cenu přirozeně.“

V hlavě mi šrotovalo. Nemohl jsem přijít na jediného člověka, který si zasloužil zemřít rukama té bledě modré příšernosti. Ani někdo jako Walter si nezasloužil tak ohavný osud, jakého se mu dostalo kvůli mému neuváženému rozhodnutí. Ale můj syn byl jediný, kdo mi teď zůstal a ani on si nezasloužil zemřít. Aspoň ne proto, že si někdo vlezl za volant opilý.

Andělský hlas Pastelového Muže opět naplnil místnost

Připadalo mi, že ho slyším ze všech stran. „Ten opilý řidič, který naboural do taxíku s tvou ženou a dítětem je stále naživu a ve stejné nemocnici jako tvůj syn. Proč ne on?“
Poprvé od chvíle, kdy se objevil v kanceláři, jsem se podíval do jeho růžových očí. „Řekl jsi, že to musí být někdo, koho znám.“

„Musí to být někdo, kdo přímo ovlivnil tvůj život. Ve chvíli, kdy naboural taxík s tvou rodinou se stal kandidátem.“ Pastelový Muž spokojeně vyfrkl dírami v obličeji.
„Dobře. Uděláme to,“ řekl jsem a potřásl si s jeho obrovskou rukou na znamení, že naše dohoda je zpečetěna. S tím mi dal Pastelový Muž instrukce.

Po vstupu do nemocnice mě lékaři uvědomili o stavu mého syna. „Děláme co můžeme, je to bojovník,“ říkali s určitou dávkou optimismu, ale já jim viděl na očích, že nečekají, že přežije noc. Zavedli mě do jeho pokoje a nechali mě tam s ním osamotě. Pastelový Muž už tam stál, usmívajíc se na jeho polámané tělo.

Rychle jsem zavřel dveře a kývl na obludu

Vyhublou rukou zašátral v tašce a vytáhl stejného brouka, jakého nacpal otci do krku. Otevřel jsem Mattovu pusu a obluda mu dvěma černými prsty vecpala do krku slimáka. „Uzdraví se. Teď je řada na tobě.“ Pastelový Muž odkráčel za nemocniční záclonu v pokoji. Ani jsem nemusel zjišťovat, jestli zmizel. Pokud se v nemocnici znovu objeví, bude to proto, že vyslovím jeho jméno.

Když jsem na dohodu Pastelového Muže přistoupil, řekl mi, ve kterém pokoji řidič leží. Jeho zranění nebyla tak závažná jako zranění mého syna, a tak ho vzali do jiného nemocničního křídla. Jak jsem se k jeho pokoji blížil, cítil jsem jak mi srdce zběsile buší. S každým krokem bušilo silněji.

Přelila se přese mě už dobře známá vlna viny, jakou jsem cítil tehdy, když jsem stál nad Walterovým mrtvým tělem. Měl jsem vzít život dalšího člověka. Kdo jsem, abych rozhodoval o tom, kdo má žít a kdo ne? Cítil jsem se tak strašně a ohyzdně, jak vypadal Pastelový Muž. Možná jsem neměl špičaté zuby nebo vrásčitou modrou kůži, ale věděl jsem, že jestli splním svou část úmluvy, tak jsem stejná příšera jako on.

Opatrně a co nejtiššeji jsem překročil práh dveří a doufal, že si mě nikdo nevšiml

Jak jsem se podíval na obličej řidiče, ležícího v bezvědomí, ihned mě přepadla úzkost. Byl to kluk, ne starší než Walter v tu noc kdy jsem já a Pastelový Muž uhasili jeho plamínek života před tím, než se stačil pořádně rozhořet. Walter se mohl stát kýmkoli jiným když by dospěl, někým doopravdy dobrým, ale nikdy nedostal šanci.

Tenhle řidič byl jen hloupý teenager, který udělal chybu, chybu, kterou už nikdy nedostane šanci odčinit. V chlapcově obličeji jsem spatřil Waltera a pocit úzkosti se znásobil. Pokusil jsem se zvolat jméno Pastelového Muže, ale nezvládl jsem to. Možná mi to nedovolil ten malý andílek na mém rameni. Neponesu odpovědnost za smrt dalšího mladého chlapce. Už ne. Odmítal jsem zmáčknout spoušť.

Vyšel jsem z jeho pokoje a neohlédl se. Zbytek večera jsem strávil vedle svého syna. Mou pozornost upoutaly až první sluneční paprsky, kradoucí se do Mathewova pokoje. Vyhlédl jsem z okna a poprvé od Walterovy smrti se zadíval na východ slunce. Byl překrásný. Růžová stuha na horizontu se vylévala na nebe a vytvářela oslnivý fialový odstín.

Měl jsem svou vlastní světelnou show a byla nádherná

Porušil jsem mou dohodu s Pastelovým Mužem a můj osud teď leží v jeho hnusných rukách. V rukách, kterými se mi s největší pravděpodobností zaryje do břicha. Na druhou stranu, můj syn se uzdraví. Bude to mít těžké, vyrůstat bez rodičů, ale vždy si byl blízký se svou tetou. Manželčina sestra byla úžasná žena s milující rodinou.

Byla jeho kmotrou a v den jeho narozená nám slíbila, že tu pro něj vždy bude. Její manžel si taky vede dobře a nikdy neměli problém s penězi. Moje a Dianino životní pojištění společně s penězi, které jsme odkládali pro Mathewa na vysokou zajistí, že by se neměly naskytnout žádné finanční potíže dokud se o něj budou starat.

Je jen otázka času, než si pro mě přijde Pastelový Muž. Přijal jsem svou smrt, ale nemám strach. V jistém směru už se nemůžu dočkat. Jakoby ten chlapec, který ve mě zemřel tu strašnou noc dostal další šanci. Když zemřu, všechna vina a nenávist vůči sobě samému zemře se mnou – smete se a má duše pak může přejít na jiné místo existence, čistá a nevinná.

Tak jak tomu bylo předtím, než jsem kdy potkal tu obludu.
Jeden musí zemřít, aby druhý mohl žít.
Tak, jak řekl Pastelový Muž.

Originální Creepypasta (EN): The Pastel Man
Další Creepypasta: Opuštěno Disneym – Abandoned by Disney (1/3)