Nikdy jsem nevěřil na příšery. Do té noci. Kdybys mi před rokem řekl, že existuje něco jako Eyeless Jack, zasmál bych se ti do obličeje a poslal tě zpátky k tvým hororovým fórům. Dneska spím při rozsvícené lampě, dveře zamčené na dva západy, a stejně mám pocit, že to nestačí. Poslouchej mě pozorně, protože tohle není povídka, kterou sis pustil pro zábavu. Tohle se mi opravdu stalo.
Začalo to úplně obyčejně. Šel jsem spát kolem půlnoci, unavený po dlouhém dni, hlava plná ničeho. Bydlím sám v malém bytě na kraji města, žádní sousedé za zdí, žádný pes, který by štěkal. Ticho, jaké mám normálně rád. Té noci mě ale to ticho probudilo. Ne zvuk, rozumíš. Právě to ticho. Bylo příliš husté, příliš pozorné, jako by celý pokoj zadržel dech a čekal, co udělám.
Něco v pokoji nebylo v pořádku
Ležel jsem na zádech a zíral do stropu. Srdce mi tlouklo rychleji, než by mělo, a já nechápal proč. Znáš ten pocit, kdy tělo ví dřív než rozum? Naskočila mi husí kůže od krku až k patám. Něco mi šeptalo, ať se nehýbu, ať ani nedýchám, ať předstírám, že spím. Instinkt starý jako lidstvo samo, ten, co našim předkům v jeskyních zachraňoval život.
Nedokázal jsem odolat. Pomalu, po milimetrech, jsem otočil hlavu ke dveřím pokoje. A tam, ve tmě u skříně, kde měla být jen prázdná stěna, stálo něco vysokého. Postava v černé mikině s kapucí přetaženou přes hlavu. Nehybná. Skloněná mírně dopředu, jako by si mě prohlížela. Chtěl jsem si namluvit, že je to jen kabát na věšáku, hra stínů, zbytek snu. Jenže kabáty nedýchají. A tahle věc dýchala. Slyšel jsem to, tichý, vlhký zvuk, který se nesl potmě přímo ke mně.
Maska bez očí
Zůstal jsem ležet jako přimražený a modlil se, ať to zmizí. Místo toho se to pohnulo. Postava zvedla hlavu a světlo pouliční lampy, které pronikalo škvírou v závěsu, jí dopadlo na obličej. Nebyl to obličej. Byla to maska, bledě modrošedá, hladká jako porcelán, stažená v místě, kde měly být oči, do dvou hlubokých prázdných důlků. Žádné bělmo, žádné panenky. Jen dvě černé jámy, ze kterých vytékala tmavá, hustá tekutina a stékala po masce jako slzy z dehtu. Kapala na koberec. Kap. Kap. Kap.
V tu chvíli jsem pochopil, na co se dívám. Byl to on. Ten, o kterém si na internetu vyprávějí, že vlézá lidem do ložnic, když spí. Ten, který nekrade peníze ani cennosti. Krade něco mnohem osobnějšího. Chtěl jsem křičet, ale z hrdla mi nevyšel jediný zvuk. Chtěl jsem utéct, ale nohy mě neposlouchaly. Zůstal jsem ležet, bezmocný, zatímco se ta věc beze slova narovnala a udělala první krok k mé posteli.
Tma, která spolkla čas
Nevím, co se stalo potom. Vážně nevím. Pamatuji si, jak se ke mně sklání, jak cítím na tváři jeho dech, čpavý a chladný jako z lednice plné masa. Pamatuji si lesk něčeho kovového v jeho ruce. A pak nic. Černo. Ne spánek, spíš díra v čase, do které někdo vyřízl kus mého života a zahodil ho.
Probudilo mě až ranní světlo a bolest. Taková, jakou jsem nikdy předtím necítil. Palčivá, hluboká, uhnízděná někde v boku, pod žebry. Ležel jsem na prostěradle, které už dávno nebylo bílé. Bylo prosáklé krví, zaschlou do hnědočervených map. Můj bok. Když jsem si sáhl pod tričko, prsty mi zajely do čerstvě sešité rány. Někdo mě rozřízl, vytáhl něco ven a zase mě zašil. Úhledně, skoro chirurgicky. Jako by věděl přesně, co dělá.
Několik dní jsem se pak přehraboval ve své vlastní paměti jako v cizí zásuvce. Snažil jsem se vytáhnout aspoň střípek toho, co se dělo v té černé díře. Marně. Jediné, co se vracelo, byl ten zvuk kapající tekutiny a chladný dech na tváři. Ptal jsem se sám sebe, jak se vůbec dostal dovnitř. Okna byla zavřená, dveře zamčené. Ráno stále zamčené, klíč v zámku z vnitřní strany, přesně tam, kam jsem ho večer položil. Nic nebylo vypáčené, nic rozbité. Jako by prošel zdí. Nebo jako by tam byl celou dobu se mnou a jen čekal, až usnu.
Diagnóza, které nikdo nevěří
Doktoři na pohotovosti kroutili hlavou. Rána byla ošetřená odborně, prý až nezvykle čistě. Na snímcích chyběla levá ledvina. Vyňatá, ne poškozená. Ptali se mě, jestli jsem nepodstoupil operaci v zahraničí, jestli si nepamatuji nějaký zákrok. Když jsem jim vyprávěl o postavě s modrou maskou bez očí, přestali se ptát a začali si vyměňovat ty pohledy, které znáš. Poslali za mnou psychiatra. Nikdo mi nevěřil.
Doma jsem si otevřel notebook a hledal. Trvalo mi to hodiny, než jsem narazil na jeho jméno. Eyeless Jack. V creepypasta lore je to démonická nebo lidská bytost, o jejímž původu koluje víc verzí. Podle jedné byl kdysi obyčejný člověk, kterého ovládl temný démon a proměnil ho v to, čím je teď. Podle jiné je to sám démon, který si na sebe vzal lidskou podobu. Vždycky ale nosí černou mikinu s kapucí a modrošedou masku s prázdnými očními důlky, ze kterých kape černá tekutina. A vždycky sbírá orgány svých obětí, nejčastěji ledviny, které údajně pojídá. Většina lidí, ke kterým v noci přijde, se už neprobudí. Já jsem měl smůlu, nebo štěstí. Přežil jsem, abych mohl vyprávět.
Proč o tom píšu
Píšu tohle proto, abys věděl, že takové věci nejsou jen slova na obrazovce. Znám lidi, co se smějí příběhům jako The Rake, protože jsou přece jen vymyšlené, nebo ty, co si pouští staré záhady typu Candle Cove pro příjemné mrazení v zádech. Já jsem býval jeden z nich. Dneska vím, že mezi tím, co si vyprávíme pro strach, a tím, co na nás v noci opravdu čeká, je hranice mnohem tenčí, než bychom si přáli.
Od té noci nespím pořádně. Jizva v boku se zahojila, ale ten pocit ne. Každou noc, když zhasnu, čekám, jestli se ticho zase nezahustí. Jestli u skříně zase nestane ta vysoká postava se skloněnou hlavou a nezvedne ke mně tvář bez očí. Protože jednu ledvinu mi vzal. A já mám neodbytný pocit, že se pro tu druhou jednou vrátí.
Tak si dnes večer pořádně zamkni. Zkontroluj okna. A jestli tě uprostřed noci probudí ticho, které je až moc pozorné, nehýbej se. Nedívej se ke dveřím. Možná, jen možná, pak ráno vstaneš celý.
Zdroj: Eyeless Jack (Creepypasta Wiki).
Tento text je zpracováním díla licencovaného pod CC BY-SA 3.0 a je rovněž šířen pod CC BY-SA 3.0.
