Existují creepypasty, které tě vyděsí obludou ve tmě. A pak je tu Dogscape, který ti vezme to nejlaskavější zvíře, jaké známe, a udělá z něj celý svět. Doslova celý. Tohle není příběh o jednom psovi, který se zbláznil. Tohle je záznam o planetě, kde se veškerá hmota, země, stromy, domy i tvoje vlastní zahrada, proměnila v živé psí maso a srst.
Poprvé se to objevilo jako anonymní vlákno na paranormálním fóru. Někdo tam napsal krátkou zprávu: žiju ve světě, který je celý ze psů. Čekal by člověk, že se mu ostatní vysmějí. Místo toho se začali vyptávat. A čím dál to vlákno šlo, tím míň to znělo jako vtip. Tady je ten rozhovor, přeložený a poskládaný tak, jak probíhal.
Svět, který celý dýchá
„Nevím, jak jinak to popsat,“ začal ten člověk. „Kam až dohlédnu, není nic než pes. Tráva je srst. Když se do ní zaboříš prsty, je teplá a lehce se hýbe. Kopce jsou hřbety obrovských zvířat sražených do sebe. Stromy jsou sloupy propletených těl, ze kterých čouhají tlapy, a ony se pomalu pohybují, jako by chtěly něco chytit. Nikde není hlína. Nikde není kámen. Jen kůže, chlupy, čenichy a oči.“
Někdo se zeptal na to nejděsivější možné: jsou ti psi živí? „Ano,“ odepsal. „Všichni. Dýchají. Slyším je. Je to nekonečné, tiché sténání, které nikdy nepřestane. V noci je to nejhorší, protože nemáš co jiného poslouchat. Když si lehnu, cítím pod sebou, jak se ta zem nadechuje a vydechuje. A občas, když je ticho úplně dokonalé, některý z těch psů blízko mě zakňučí. Jako by věděl, že tam jsem.“
Jak hluboko ta hrůza sahá
Ptali se ho, jestli se dá kopat. Jestli je pod tou vrstvou psů někde normální země, do které by se dalo schovat. „Zkoušel jsem to,“ napsal. „Kopeš do masa a ono krvácí, ale rána se ti pod rukama zavře dřív, než stačíš prohrábnout hlouběji. Šel jsem do hloubky snad dvou metrů a pořád to byli jen další a další psi, namačkaní na sebe, propletení, srostlí. Nikdo neví, jak hluboko to jde. Možná je z toho celá planeta. Možná stojím na kouli živého psího masa velké jako Země.“
To je ta myšlenka, kvůli které se ti Dogscape zaboří pod kůži. Nejde o jednu příšeru, kterou bys mohl přeběhnout, jako když se před tebou z lesa vynoří vyhublá bílá stvůra z příběhu o bytosti Rake. Tady není kam utéct, protože útěk sám je z masa. Podlaha je pes. Cesta je pes. Obzor je pes.
Čím se živí ten, kdo přežil
Logická otázka každého, kdo tohle čte: co tam jíš? Odpověď byla ta nejhorší možná. „Jím psy,“ napsal. „Není tu nic jiného. Uříznu kus masa, sním ho syrový, protože oheň tu nemáš z čeho udělat, a ta rána se za pár hodin zacelí. Krmí tě to samo. Svět, po kterém chodíš, je zároveň tvoje jídlo. Zvykneš si. To je na tom to nejstrašnější, že si na chuť teplého psího masa zvykneš a přestaneš u toho brečet.“
Voda? „Občas prší. Nastavím pusu a piju. Někdy najdeš místo, kde se mezi těly drží kaluž. Nechceš vědět, čím ta tekutina je.“ Na otázku, jak dlouho už tam takhle žije, odpověděl vyhýbavě. Prý ztratil pojem o čase. Slunce nad Dogscape vychází a zapadá dál, obloha je normální, jen to pod ní není. Počítá dny podle toho, kolikrát usnul. Přestal počítat u čísla, které nechtěl napsat.
Věci, které se po Dogscape pohybují
Ne všichni psi jsou přirostlí k zemi. „Jsou tu volní,“ varoval. „Říkám jim smečka. Vypadají skoro normálně, běhají po povrchu, nejsou srostlí. A loví. Když tě zvětří, ženou se za tebou a nejde je setřást, protože zem pod nimi je z jejich vlastního druhu a ta jim pomáhá. Tráva se natahuje, tlapy tě chytají za kotníky. Když tě smečka dostane, nesežerou tě. To by bylo milosrdné. Zatáhnou tě do masy a nechají tě, aby sis přirostl.“
A pak jsou tu větší věci. „Občas se přes obzor převalí něco obrovského. Hora složená ze psů, která se hýbe. Behemoth. Válí se krajinou hrozně pomalu a všechno, přes co přejede, do sebe pohltí. Neschovává se, nemá tě proč lovit. Prostě jde a přibírá. Slyšíš ho dřív, než ho uvidíš. To sténání zesílí do řevu tisíce hrdel najednou.“
Tohle je bod, kdy Dogscape přestává být jen bizarní obraz a stává se z něj skutečný horor přežití. Není to tak vzdálené atmosféře, v jaké se ztrácí vypravěč Teda jeskyňáře: sám, v prostoru, který je vůči tobě aktivně nepřátelský, a s každou hodinou ubývá důvodů věřit, že se odtud dostaneš ven.
Jak to prý začalo
Nejvíc lidí ve vlákně chtělo vědět jedno: jak? Jak se z normálního světa stane tohle? „Nepamatuju si přesně den,“ psal. „Nebyl žádný výbuch, žádná zpráva v televizi. Prostě to začalo po okrajích. Nejdřív pes sousedů srostl s plotem. Pak byl plot celý ze psů. Pak zahrada. Lidi si mysleli, že je to nákaza, utíkali, ale utíkat po zemi, která se pod tebou mění ve psy, dlouho nevydrží. Do týdne bylo z města tohle. Z celé země. Možná ze všeho.“
Jestli je na tomhle něco pravdy, nikdo neví. Klasické creepypasty z anonymních fór nemají autora, kterého by sis mohl vygooglit, ani datum, ke kterému bys je připnul. Nejsou to reportáže. Jsou to noční můry, které někdo hodil na internet a ony tam zůstaly žít vlastním životem, přeposílané dál, dokud si je nepřečteš i ty.
Proč se odtud nedá odejít
Otázka, na kterou každý čekal, přišla nakonec. Dá se z Dogscape utéct? „Ne,“ odepsal. „Zkusil jsem všechno. Utíkat nemá kam vést, protože kamkoli dojdeš, je zas jen další pes. A umřít, to je ta past. Když tě smečka zatáhne do masy nebo tě převálcuje Behemoth, nezemřeš. Přirosteš. Staneš se součástí Dogscape a zůstaneš při vědomí. Cítíš každou tlamu kolem sebe. Dýcháš spolu s tou zemí. A pak jsi jedním z těch sténajících hlasů, které nová oběť slyší v noci, když si někde poblíž lehne do srsti.“
To je pravý horor Dogscape a důvod, proč se drží mezi klasikami už roky. Nenabízí ti smrt jako vysvobození. Nabízí ti věčnost jako kus krajiny. Ať už to čtenáře děsí víc než maskovaná stvůra, co ti krade orgány ve spánku jako Eyeless Jack, nebo míň, jedno mají společné: berou ti pocit, že když bude nejhůř, prostě to skončí.
Vlákno pak utichlo. Poslední zpráva od toho člověka byla krátká. Napsal, že se mu poslední dobou hůř píše, protože prsty na pravé ruce mu přestávají poslouchat. A že když se na ně teď dívá, není si úplně jistý, jestli ještě patří jemu. Pak už nenapsal nic.
Proč Dogscape děsí víc, než by měl
Na papíře je to skoro absurdní. Svět ze psů? Zní to jako sen po těžké večeři. Jenže právě v tom je ta finta. Pes je pro nás symbol domova, věrnosti, bezpečí. Je to zvíře, které si pouštíme do postele. Dogscape vezme přesně tohle, to nejhřejivější, co k němému tvorovi cítíme, a rozprostře to do nekonečné, trpící, věčně dýchající pláně, po které jsi odsouzený chodit sám. Nezneužije tvůj strach z monster. Zneužije tvoji lásku.
A to je přesně ten typ nápadu, který mohl vzniknout jen na anonymním fóru uprostřed noci, kde nikdo nikoho nezná a nejlepší příběhy se rodí z jediné, dokonale nemocné myšlenky. Dogscape je jednou z nich. Až příště pohladíš svého psa, možná ti na zlomek vteřiny probleskne hlavou, jaké by to bylo, kdyby jich bylo víc. Kdyby byli všude. Kdyby byli vším.
Originál: The Dogscape (Creepypasta Wiki), anonymní klasika z fóra /x/.
Tento text je zpracováním díla licencovaného pod CC BY-SA 3.0. Původní autor je anonymní. Překlad je rovněž šířen pod CC BY-SA 3.0.
