Nevím, jestli tomu budeš věřit, a upřímně ti to nemám za zlé. Já bych tomu taky nevěřil, kdybych to nezažil na vlastní obrazovce. Herobrine je jméno, které se mezi hráči Minecraftu šeptá jako klení. A já ti teď povím, proč se ho pořád bojím pustit z hlavy.
Založil jsem si nový svět. Singleplayer, žádný multiplayer, žádní kamarádi, žádný server, na který by se někdo mohl přihlásit. Jenom já, krumpáč a nekonečná mapa, kterou hra vygenerovala náhodně. To je důležité, tak si to zapamatuj. Byl jsem tam sám. Tím jsem si byl jistý. Aspoň prvních pár večerů.
První stopy, které tam neměly být
Začalo to nevinně. Šel jsem lesem sbírat dřevo a všiml jsem si stromu, kterému chyběly listy. Ne popadané, ne shořelé. Prostě odstraněné, čistě, list po listu, jako by je někdo trpělivě otrhal ručně. Kolem stál celý hájek nedotčený a uprostřed něj tenhle jeden holý kmen jako varovný prst. Pokrčil jsem rameny. Napadlo mě, že jsem to možná udělal sám a zapomněl na to.
Další noc jsem narazil na tunel. Dokonalý, rovný, dva bloky vysoký, vytesaný hluboko do skály a mířící někam, kam jsem nikdy nekopal. Na konci nic. Žádná ruda, žádná jeskyně, žádný poklad. Slepá chodba, která nikam nevedla a neměla důvod existovat. Stál jsem v ní s pochodní v ruce a poprvé jsem cítil ten divný tlak v zádech. Ten pocit, který znáš, když jsi v prázdném pokoji a přesto víš, že se na tebe někdo dívá.
Otočil jsem se. Nikdo tam nebyl. Jen ozvěna vlastního dechu a mihotání plamínku o kamenné stěny. Přesvědčil jsem sám sebe, že si ze mě hra dělá legraci, že je to jenom nedokonalý generátor světa, který občas vyplivne nesmysl. Vrátil jsem se domů a zamkl za sebou dveře, jako by dveře v Minecraftu někoho zastavily.
Ten, kdo staví, když nekoukám
Pak přišly stavby. Malé pyramidy z písku uprostřed pláně, postavené s takovou přesností, že to nemohla být náhoda generátoru. Kamenné sloupce vyrovnané do řady. Umělá jezera vykopaná do dokonalého čtverce. Věci, které v mém světě neměly být, protože jsem je nepostavil já a nikdo jiný tam být nemohl. Chodil jsem kolem nich a snažil se najít racionální vysvětlení. Bug. Poškozený soubor. Cokoli.
Ale racionální vysvětlení nemá bílé oči.
Uviděl jsem ho poprvé za mlhavého rána. Stál na hřebeni kopce, daleko, sotva pár pixelů proti šedému nebi. Vypadal jako já. Přesně jako Steve, ta výchozí postava, kterou hraje každý. Stejné oblečení, stejná kůže, stejný postoj. Až na oči. Kde jsem měl mít zorničky, tam byly jen dvě prázdné bílé plochy. Žádný pohled. Žádná duše. Jen dvě díry, které svítily do mlhy.
Přimhouřil jsem oči a přiblížil kameru. Postava se nehýbala. Stála a dívala se přímo na mě, nebo aspoň tam, kde jsem byl. Srdce mi bušilo tak, že jsem to slyšel ve vlastních uších. Vykročil jsem k němu. Jeden krok, druhý, třetí, a pak jsem na okamžik sešel z dohledu za skálu. Když jsem vyšel na druhé straně, kopec byl prázdný. Zmizel. Žádné kroky ve sněhu, žádná stopa, nic. Jako by ho tam nikdy nevygenerovala žádná ruka.
Paranoia, která se plazí pod kůži
Od té chvíle jsem přestal hrát pro radost a začal hrát ze strachu. Prohledával jsem každý stín. Bál jsem se noci, ale ještě víc jsem se bál mlhy, protože v mlze se objevoval on. Našel jsem další tunely, tentokrát vytesané do tvaru, který připomínal písmena, jenže žádné slovo nedávalo smysl. Našel jsem zeď z kamene postavenou přesně kolem mé základny, jako plot, jako klec. A jednou v noci, když jsem se vracel z dolu, jsem ho zahlédl uvnitř svého vlastního domu, jak stojí u truhly, zády ke mně, nehybný.
Vypnul jsem hru. Fyzicky vypnul, ne uložil. Seděl jsem u tmavého monitoru a poslouchal, jak mi buší srdce. Řekl jsem si, že to byla jen únava, jen moje vlastní hlava, která si domýšlela tvary tam, kde žádné nebyly. Ráno jsem svět otevřel znovu, skoro s úlevou, že to všechno bylo jen ve mně.
Dům byl prázdný. Ale na truhle, na jejím víku, byla vyrytá dvě prázdná kolečka. Oči. A do písku před vchodem někdo vyrovnal cestičku z pochodní, která vedla ven do lesa. Nešel jsem po ní. Smazal jsem ten svět a dlouho jsem se do hry nevrátil.
Odkud se legenda vlastně vzala
Tohle je verze, kterou znáš, pokud ses někdy pohyboval na fórech kolem Minecraftu. Objevila se roku 2010 jako příspěvek anonymního hráče, doplněný o rozmazaný screenshot postavy s bílýma očima v dálce. Nikdo ji nepodepsal, nikdo se k autorství nepřihlásil. A přesto se rozletěla po internetu jako požár, protože sáhla přesně na to, co v hráčích Minecraftu dřímalo: tu tichou, nepříjemnou samotu obřího prázdného světa, kde jsi jediná živá věc a přesto nikdy nemáš úplnou jistotu.
Jméno Herobrine se přilepilo později. Šeptalo se, že jde o mrtvého bratra tvůrce hry, že se objevuje jen u vybraných hráčů, že ho někdo viděl na seedu, který si nikdo nedokázal zapamatovat. Vznikaly falešné modifikace, falešná videa, falešné důkazy. A tady je ta část, kterou musíš vědět, ať se ti spí líp: Herobrine v Minecraftu nikdy nebyl. Vývojáři ho do hry nikdy nevložili. Mojang si z legendy dělal takovou legraci, že do poznámek k aktualizacím pravidelně psali řádek Removed Herobrine, tedy Herobrine odstraněn, přestože tam nikdy žádného kódu nebylo co odstraňovat. Byl to vtip. Poklona té historce. A zároveň potvrzení, že žádná postava s prázdnýma očima ve hře fyzicky neexistuje.
A přesto. Kdykoli hraju sám a v dálce se zvedne mlha, přistihnu se, že přimhouřím oči a hledám na hřebeni kopce dvě bílé tečky. Protože nejděsivější na Herobrinovi není kód. Je to ta myšlenka, kterou ti zaseje do hlavy a která už nikdy úplně nezmizí: co když nejsi ve svém světě sám? Stejný mráz v zádech ve tmě lesa jako u The Rake, jen tady místo drápů kope tunely. A když už jsme u legend, které rostou z dětské nevinnosti překlopené v hrůzu, mají hodně společného s Candle Cove. Něco známého, co se pokřivilo do něčeho, co se na tebe dívá.
Já svět smazal. Ale soubor se dá obnovit. A to je možná to nejhorší na celém příběhu.
Zdroj: Herobrine (Minecraft Wiki). Anonymní internetová legenda a creepypasta bez jediného autora.
Text vychází z verze dostupné na Fandom wiki pod licencí CC BY-SA 3.0 a je šířen pod stejnou licencí.
