Aileen Wuornos je jméno, které v příbězích o sériových vrazích působí trochu cize. Skoro každý slavný „řezník“ z posledních dekád byl muž, a tady najednou stojí žena, prostitutka od floridských dálnic, která mezi lety 1989 a 1990 zastřelila sedm mužů. Právě ta výjimečnost z ní udělala legendu, kterou dodnes připomínají filmy i dokumenty. Jenže pod povrchem té „ženy netvora“, jak jí říkal bulvár, se skrývá mnohem nepříjemnější příběh. Příběh o tom, co dokáže s člověkem udělat dětství složené z násilí, chudoby a opuštění, a kde přesně leží hranice mezi obětí a pachatelem.
Dětství, které se nikomu nepřeje
Narodila se 29. února 1956 v městečku Rochester v americkém Michiganu. Start do života měla zkažený dřív, než ho vůbec stihla pochopit. Otce Lea Pittmana nikdy nepoznala, seděl za znásilnění dítěte a v roce 1969 se ve vězení oběsil. Matka ji i s bratrem odložila k prarodičům, když byli ještě malí. Ti si oba vnuky v roce 1960 formálně osvojili, jenže domov, do kterého se dostala, nebyl žádným záchranným kruhem.
Podle jejího vlastního líčení i podle pozdějších svědectví bylo v tom domě násilí na denním pořádku. Dědeček byl alkoholik, bil ji a měla ho obviňovat i ze sexuálního zneužívání. V jedenácti letech prý začala výměnou za cigarety a drobnosti nabízet své tělo. Ve čtrnácti otěhotněla po znásilnění a dítě, které v roce 1971 porodila, musela dát pryč. V patnácti ji dědeček vyhodil z domu. Od té chvíle žila po lesích, ve stanu, a živila se prostitucí u silnic. Nic z toho není omluva pro to, co přišlo později. Ale bez toho kontextu se ten příběh nedá pochopit.
Tyria Moore a jediná láska
V roce 1986 potkala Aileen Wuornos v jednom baru v Daytona Beach ženu jménem Tyria Moore. Zamilovala se do ní tak, jak se možná nikdy do nikoho nezamilovala. Začaly spolu žít, stěhovaly se z motelu do motelu a Aileen je obě živila tím jediným, co uměla: sháněla peníze u chlapů na parkovištích a odpočívadlech. Vztah to byl bouřlivý, chudý a nejistý, ale pro Wuornos to nejspíš bylo poprvé, co měla vedle sebe někoho, kdo k ní patřil. A právě strach z toho, že o Tyrii i o ten stín domova přijde, hrál v celém příběhu tichou, ale zásadní roli.
Sedm mužů u floridských dálnic
První tělo se našlo na sklonku roku 1989. Richard Mallory, jednapadesátiletý majitel opravny elektroniky, naposledy někoho spatřil 30. listopadu 1989. Jeho tělo objevili až v prosinci, prostřelené. Během následujících měsíců přibývali další. David Spears, dělník ze stavby. Charles Carskaddon, příležitostný pracovník od rodea, který zmizel na konci května 1990. Peter Siems, pětašedesátiletý bývalý námořník, jehož ostatky se nikdy nenašly, jen jeho auto. Troy Burress, řidič rozvážející uzeniny, který se v létě 1990 nevrátil z trasy. Charles Humphreys, bývalý major letectva. A nakonec Walter Antonio, jehož polonahé tělo leželo v odlehlém koutu Dixie County v listopadu 1990.
Sedm mužů, sedm stejných rukopisů. Všechny zastřelila z bezprostřední blízkosti, většinou několika ranami z malorážky. Všechny okradla, o hotovost, o auta, o věci, které pak zastavovala v zastavárnách. Aileen Wuornos od začátku tvrdila jedno a totéž: byli to zákazníci, kteří ji chtěli znásilnit nebo zabít, a ona jen bránila svůj život. U prvního z nich, u Malloryho, ta obhajoba nezněla tak nemožně, jak se u soudu tvrdilo. Později ale sama tuhle verzi zpochybnila a připustila, že šlo hlavně o peníze a o to nenechat za sebou svědky. Kde v tom všem leží pravda, ví dnes už jen mrtví.
Nabourané auto, které ji prozradilo
Zlom nepřinesl žádný geniální detektivní tah, ale obyčejná nehoda. Čtvrtého července 1990 Wuornos a Moore havarovaly s autem zavražděného Petera Siemse a před svědky od vraku utekly. Jejich popisy se dostaly do médií a spustily pátrání po dvou ženách. Vyšetřovatelé mezitím dohledali věci obětí v zastavárnách, a na jedné zastavárenské stvrzence našli otisk prstu. Ten otisk se shodoval s otiskem nalezeným v Siemsově autě. Kruh se uzavřel.
Devátého ledna 1991 policie Aileen Wuornos zatkla v motorkářském baru The Last Resort ve Volusia County, formálně kvůli staršímu zatykači za nošení zbraně. Tyria Moore mezitím odjela za rodinou do Pensylvánie a policie ji přesvědčila ke spolupráci. Výměnou za imunitu telefonovala s Aileen z odposlouchávaného aparátu a tlačila na ni, ať se přizná, ať ji „nenechá v tom“. Šestnáctého ledna 1991 se Wuornos přiznala k vraždám. Žena, kterou milovala nejvíc na světě, byla tím posledním kamínkem, který ji poslal do cely smrti.
Soud, který znal svůj rozsudek předem
V lednu 1992 stanula Aileen Wuornos před soudem za vraždu Richarda Malloryho. Psychiatři popsali hraniční a antisociální poruchu osobnosti. Zvlášť sporné bylo jedno rozhodnutí soudce: odmítl připustit důkaz, že Mallory byl kdysi v Marylandu odsouzený za pokus o znásilnění. Právě to přitom mohlo podepřít její tvrzení o sebeobraně, aspoň u prvního činu. Porota ji 27. ledna 1992 uznala vinnou a o pár dní později padl trest smrti. V dalších řízeních se doznala nebo nekladla odpor u dalších případů a nasbírala celkem šest rozsudků smrti. Za Siemse ji nikdy neobžalovali, jeho tělo se nenašlo.
Otázka příčetnosti nad celým procesem visela od začátku. Byla Aileen Wuornos vypočítavá vražedkyně, nebo hluboce poškozený člověk, kterého systém nejdřív zlomil a pak odsoudil? Po deseti letech na cele smrti se nakonec sama vzdala odvolání. Chtěla to mít za sebou. Prohlásila, že by to udělala znovu, a mluvila o věcech, které nezněly jako řeč příčetné mysli. Řada lidí, včetně dokumentaristy Nicka Broomfielda, pochybovala, jestli byla vůbec ve stavu, kdy je možné někoho popravit.
Konec u Raifordu
Devátého října 2002 byla Aileen Wuornos popravena smrtící injekcí ve floridské státní věznici v Raifordu. Poslední jídlo odmítla, vystačila si s šálkem kávy. Její poslední slova byla útržkovitá, zmatená, zmínila i návrat „jako ve filmu“. Zemřela krátce před desátou dopoledne. Bylo jí šestačtyřicet.
Její příběh žije dál hlavně díky filmu Monster z roku 2003, ve kterém ji ztvárnila Charlize Theron a za tenhle výkon získala Oscara. Dva dokumenty jí věnoval už zmíněný Nick Broomfield a k jejímu odkazu se pravidelně vracejí další tvůrci. Právě proto patří vedle případů jako Belle Gunness mezi ty vzácné ženy v temné galerii amerických sériových vrahů. Jenže na rozdíl od chladné podnikatelky se smrtí je Aileen Wuornos případ, u kterého i po letech nevíš, jestli máš cítit hrůzu, nebo lítost. Nejspíš obojí najednou. A možná právě to je na jejím příběhu to nejmrazivější.
Zdroje:
