Projdeš dveřmi, které tam před chvílí ještě nebyly, a najednou stojíš na měkkém koberci s ornamentem, jaký si pamatuješ jen z černobílých filmů. Nad hlavou se ti houpe křišťálový lustr. Kolem se do dálky táhne hotelová chodba, jedny dveře za druhými, tmavé dřevo, mosazná čísla, tapety, které kdysi bývaly zlaté. Vypadá to jako vstupní hala prvotřídního hotelu z časů, kdy se ještě tancovalo do rána. Až na jeden detail. Ta chodba nikde nekončí. Tohle je Backrooms Level 5, mezi tuláky známý jako Terror Hotel, česky Hotel hrůzy. A jméno si vysloužil poctivě.
Je to jedna z těch úrovní, u kterých se nikdy nedozvíš, jestli sis vytáhl výherní los, nebo rozsudek. Někdo tady stráví klidnou noc v čisté posteli, nají se, napije a druhý den vyjde ven bez jediného škrábance. Jiný se sem vydá a už se o něm nikdy neuslyší. A nejhorší na tom je, že podle všeho jde pořád o to samé místo.
Grandhotel, který zapomněl přestat
Level 5 se objevuje jako obrovský hotelový komplex postavený ve stylu dvacátých a třicátých let minulého století. Nábytek vypadá jako z roku 1925: masivní křesla potažená sametem, psací stoly s mosazným kováním, těžké závěsy, porcelán s tenkým zlatým proužkem. Všechno je to elegantní, drahé a zároveň nenápadně zašlé, jako by tu poslední host zaplatil účet před sto lety a od té doby sem nikdo nesáhl prachovkou. Do fenoménu Backrooms tahle úroveň patří k těm, které nedělají hrůzu špínou, ale opuštěným přepychem.
A rozsah je nepředstavitelný. Nekonečné chodby lemované pokoji. Recepce s mramorovým pultem a řadou zvonků, na které nikdo nezazvoní. Plesové sály s parketem, na kterém se odráží světlo lustrů. Restaurace s prostřenými stoly, u nichž stojí židle odsunuté, jako by hosté právě vstali. Salónky, schodiště, výtahy s harmonikovou mříží. A pořád dál a dál, patro nad patrem, křídlo za křídlem, bez náznaku, že by ten hotel měl někde svoji poslední stěnu.
Ticho, ve kterém nevíš, jestli jsi sám
První hodiny v Terror Hotelu jsou zvláštně klidné. Koberec tlumí každý tvůj krok. Světlo lustrů je teplé, skoro útulné. Můžeš otevřít kterýkoli pokoj, natáhnout se na povlečení, které vonělo naposledy za první republiky, a poprvé od chvíle, co jsi zabloudil do Backrooms, si připadat skoro jako doma. A právě v tom klidu se rodí ta pravá hrůza téhle úrovně. Protože ty nevíš, jestli jsi v hotelu sám, nebo ne.
A nevědí to ani ostatní. Kánon Level 5 je totiž rozpolcený a obě verze si tvrdošíjně odporují. Jedna část záznamů líčí Terror Hotel jako doslova zamořený predátory. Hlavními chodbami se prý prohánějí Usměváci, ti neviditelní tvorové, po kterých zbyde jen zubatý úsměv visící ve tmě. Mají tu být smečky Ohařů, které tě uštvou během několika minut. Smrtihlavové můry velikosti talíře. Zloději kůže, kteří na sebe vezmou tvář někoho, koho jsi znal, a čekají, až se přiblížíš. O těchhle a dalších entitách Backrooms se v souvislosti s Hotelem hrůzy mluví tak samozřejmě, že si mnozí tuláci raději troufnou jen na vedlejší chodby a hlavní sály obcházejí obloukem.
Jenže pak je tu druhá verze. Ta oficiální. Uznávaní průzkumníci a lidé z výsp, které v Level 5 fungují, tvrdí něco úplně jiného: že tu žádné entity nejsou. Že za celé měsíce strávené v hotelu nikdo nepotkal jediného Usměváka ani Ohaře. Že dřívější historky o smečkách monster v plesových sálech jsou buď halucinace vyčerpaných a vyděšených lidí, nebo prachsprosté lži, které někdo pustil do světa, aby si z hotelu udělal soukromé loviště bez konkurence. Podle téhle verze je Terror Hotel jen prázdná, tichá, obrovská budova. Nádherná a naprosto neškodná.
Prázdný luxus, nebo plný predátorů
Vyber si. Nebo spíš: nevybírej, protože nemáš podle čeho. To je totiž jádro celé téhle úrovně a její nejostřejší nůž. Ty se nikdy nedozvíš, ve které verzi hotelu ses ocitl ty. Jestli je ta chodba přede tebou opravdu prázdná, nebo jestli na jejím konci, hned za ohybem, stojí něco, co má tvůj úsměv okoukaný a jenom čeká, až uděláš první neopatrný krok.
A tahle nejistota tě sežere dřív než jakékoli monstrum. Když víš, že tě něco loví, aspoň se máš čeho bát a víš, co dělat. Když víš, že jsi v bezpečí, můžeš vydechnout. Ale v Terror Hotelu nevíš ani jedno. Každé zavrznutí parket může být jenom stará budova, co pracuje, nebo taky kroky. Každý stín v zrcadle na konci sálu může být tvůj vlastní odraz, nebo něco, co odraz nemá. Po pár dnech v tom tichu si začneš namlouvat obojí zároveň a přesně tehdy se z krásného hotelu stává past na rozum. Řekl bych, že tenhle level nezabíjí drápem. Zabíjí čekáním.
Jak přežít bloudění
Dobrá zpráva, pokud se sem dostaneš, zní, že Level 5 patří k obyvatelnějším úrovním Backrooms. Dá se tu přežít dlouho, možná déle než skoro kdekoli jinde. V restauracích a hotelových kuchyních se dá najít jídlo. Potrubím hotelu protéká Almond Water, ta mandlová voda, která je v Backrooms jednou z mála jistot, po níž se dá pít, aniž bys přišel o rozum. Pokoje slouží jako úkryt: dají se zamknout, dá se v nich spát, dá se za jejich dveřmi na chvíli schovat před tím, co možná, nebo taky ne, obchází venku.
Takže tvým nepřítelem tady není hlad ani žízeň. Tvým nepřítelem je bloudění a samota. Hotel je tak obrovský, že se v něm ztratíš během jediného odpoledne, a jakmile jednou ztratíš směr, chodby se ti začnou slévat do jedné nekonečné smyčky stejných dveří a stejných lustrů. Pár rad, které ti tuláci předávají dál:
- Značkuj si cestu. Cokoli, čím se poznáš zpátky. Otevřené dveře, převrácená židle, kus roztrhaného povlečení na klice. Bez orientačních bodů se v Terror Hotelu ztratíš definitivně.
- Drž se okrajů, ne hlavních sálů. I kdyby byla verze s entitami jen pověra, na hlavních chodbách tě je líp vidět a hůř se tam schováš. Vedlejší chodby a servisní schodiště jsou tišší.
- Nezabydluj se. Ten pocit, že tu je klid a máš čas, je zrádný. Čím déle zůstaneš, tím víc ti izolace hlodá v hlavě a tím spíš uvěříš, že za dalším rohem opravdu někdo je.
- Hledej východy. Do Level 5 se často přichází ze sousedních úrovní, třeba výtahy a dveřmi z Level 4. A stejně tak z něj vede řada východů dál. Hotel není konečná stanice, jen se tak tváří.
Nádhera, která tě nechce pustit
Terror Hotel je učebnicová ukázka toho, proč jsou Backrooms tak silné. Nepotřebuje žmoulanou žlutou kancelář ani vlhký sklep. Vezme něco, co v tobě normálně budí pocit luxusu a bezpečí, elegantní hotel, ve kterém by ses rád ubytoval, a natáhne to do nekonečna. Sundá z toho hosty, personál, hudbu i čas a nechá jen tu skořápku někdejšího přepychu, ve které se rozléhá tvůj vlastní dech.
A pak k tomu přidá tu nejhorší přísadu: pochybnost. Možná jsi v nejbezpečnějším místě celého bludiště. Možná stojíš uprostřed lovného revíru a jenom jsi zatím neměl tu smůlu potkat majitele. Hotel ti to neřekne. Bude se na tebe usmívat svými lustry a čistými ubrusy tak dlouho, dokud sám neuvěříš, že tu chceš zůstat. Jestli se sem dostaneš, najdi si jídlo, napij se mandlové vody, přespi jednu noc, když musíš. A pak jdi. Dokud si ještě pamatuješ, že tenhle hotel nikdy nebyl postavený pro tebe.
Originál: Level 5: „Terror Hotel“ (Backrooms Wiki)
Tento text je zpracováním díla licencovaného pod CC BY-SA 3.0 a je rovněž šířen pod CC BY-SA 3.0.
