Tohle nenapsal spisovatel ani novinář. Je to vzpomínka jednoho člověka, tak jak ji před lety hodil na internet. Čti to jako svědectví, ne jako povídku. A hlavně pomalu, protože usměvavý muž si dává na čas.
Stalo se to před pěti lety, když jsem bydlel v bytě uprostřed města. Odjakživa jsem noční tvor. Zatímco většina lidí kolem druhé ráno tvrdě spí, já ležím s otevřenýma očima a hlava mi jede na plné obrátky. Bydlel jsem tehdy se spolubydlícím a nechtěl jsem ho v tuhle dobu rušit svým rachtáním po bytě, tak jsem si zvykl chodit ven. Dlouhé noční procházky prázdnými ulicemi mě uklidňovaly. Město po půlnoci patřilo jenom mně, aspoň jsem si to myslel, než jsem potkal jeho.
Prázdná ulice patřila jenom mně
Tu noc bylo asi půl druhé. Vzduch byl chladný a nehybný, jako když se všechno kolem zatajilo dech. Šel jsem svou obvyklou trasou, ruce v kapsách, a poslouchal jen vlastní kroky, jak se odrážejí od domů. Žádná auta, žádní lidé, jen oranžové kaluže pod lampami a mezi nimi tma. Miloval jsem přesně tohle. Ten pocit, že jsem ve městě úplně sám.
Odbočil jsem do vedlejší ulice, kudy jsem chodil snad stokrát. A tam, na jejím druhém konci, jsem ho poprvé zahlédl. Nějakou postavu. Nejdřív jsem si toho skoro nevšiml, prostě další noční chodec, řekl jsem si. Jenže čím dýl jsem se na něj díval, tím víc mi něco nesedělo. Ten člověk se nepohyboval, jak by měl.
Muž, který se pohyboval špatně
Byl vysoký a hubený, skoro protáhlý, oblečený do starého ošoupaného obleku, který na něm visel jako na věšáku. Ale nešlo o oblečení. Šlo o to, jak se hýbal. Netancoval, ale ani obyčejně nešel. Klouzal ulicí v jakémsi divném poskakování, kroutil se, natáčel ramena, dělal drobné taneční krůčky, jako by slyšel hudbu, kterou jsem já slyšet nemohl. Vypadalo to graciézně a zároveň úplně špatně, jako když se loutka snaží napodobit tanečníka a nikdo jí neřekl, jak se lidské tělo doopravdy hýbe.
Zpomalil jsem. Srdce mi trošku poskočilo, ale ještě jsem si namlouval, že je to nějaký opilec, co se vrací z baru. Pak zvedl hlavu a podíval se přímo na mě. A já uviděl ten úsměv.
Ten úsměv
Usmíval se tak široce, že to snad ani nešlo. Koutky úst vytažené někam k uším, zuby vyceněné, obličej roztažený do grotesky, jaká se nakreslí leda v kresleném filmu. Nebyl to úsměv radosti. Nebyl v tom žádný cit, žádné teplo, vůbec nic lidského. Byla to jen ta maska, přilepená k tváři jako něco, co si nasadil a zapomněl sundat. A ten výraz se neměnil. Ani na chvíli.
Došlo mi jedno. Nevypadal opile. Vypadal naprosto a dokonale šílený. A věř mi, potkat něco takového uprostřed noci v prázdné ulici je hodně, hodně ošklivý pocit. Přesně v tu chvíli jsem věděl, že se musím dostat pryč.
Přešel jsem na druhou stranu, a on taky
Snažil jsem se zachovat klid. Sklopil jsem oči, přešel na druhou stranu ulice a zrychlil krok. Jen se od něj dostat co nejdál, říkal jsem si, nedělat nic, co by ho vyprovokovalo. Chvíli jsem se neodvažoval otočit. Když jsem konečně sebral odvahu a mrkl přes rameno, málem se mi podlomily nohy.
Přecházel za mnou. Ale ne normálně. Šel po špičkách, přehnaně, teatrálně, jako zloděj z němé grotesky, který se plíží za obětí. Kolena zvedal vysoko, ruce roztažené do stran pro rovnováhu, a celou tu dobu se šklebil, pořád stejně, pořád tím nemožným úsměvem namířeným na mě. Napodoboval mě. Bavil se. A pomalu se přibližoval.
Chvíle úlevy, která nebyla
Dostal se ke mně blíž, než jsem chtěl připustit, na pár kroků, možná ještě míň. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká chlad, který neměl s počasím nic společného. A pak, úplně bez varování, se zastavil. Otočil se na patě a vykročil opačným směrem, pryč ode mě, dál do tmy.
Na zlomek vteřiny se mi ulevilo. Vydechl jsem, řekl si, že je konec, že si našel jinou zábavu. Ta úleva netrvala ani tři vteřiny. Muž se prudce zastavil, otočil se zpátky ke mně, a rozběhl se. Vyrazil přímo na mě, rychleji, než by měl kdokoli s takovým tělem dokázat běžet, a přitom se pořád šklebil, ten úsměv se ani na milimetr nezměnil.
Útěk
Rozběhl jsem se. Nikdy v životě předtím ani potom jsem neběžel tak zoufale. Neohlížel jsem se, jen jsem hnal nohy k jasně osvětlené hlavní třídě, k lampám, k autům, k čemukoli živému. Slyšel jsem za sebou kroky, nepravidelné, poskakující, a hrůzou jsem se ani nemohl pořádně nadechnout. Když jsem konečně vyběhl na širokou ulici plnou světla, riskl jsem jediný pohled dozadu.
Stál na hranici tmy, tam, kde končilo světlo lamp. Dál se neodvážil. A i z té dálky jsem viděl, že se pořád usmívá. Nedostal jsem ze sebe ani hlásku. Došel jsem domů, zamkl za sebou dveře, sedl si na zem v předsíni a dlouho jenom zíral do zdi.
Od té noci jsem už nikdy nešel na noční procházku. Vzdal jsem se něčeho, co jsem měl roky rád, protože ten obličej ve mně zůstal a nedá se ho zbavit. Nešlo o to, že by mě chtěl okrást nebo ublížit mi, aspoň si to myslím. Šlo o něco horšího. O tu bezdůvodnost. O to, že tam venku ve tmě je něco, co nemá žádný důvod, žádnou logiku, a přesto si vybralo zrovna mě. A pořád se u toho usmívá.
Usměvavý muž (v originále „The Smiling Man“) je moderní creepypasta klasika. Autorem je L.S. Riley (pod přezdívkou blue_tidal), který příběh původně zveřejnil jako osobní svědectví v roce 2012 na Redditu ve vlákně r/LetsNotMeet. Volně přeloženo a zpracováno. Zdroj: The Smiling Man (Creepypasta Wiki).
