Existují hry, které se nehrají pro zábavu. Nemají výhru, nemají skóre, a když je odehraješ špatně, nikdo ti nepogratuluje ani tě neutěší. Jednou z nich je Výtahová hra. Rituál, o kterém se šeptá na asijských fórech už od začátku desátých let, a který slibuje něco, co by si rozumný člověk neměl přát: dveře do jiného světa.
Nepotřebuješ svíčku, sůl ani zrcadlo. Potřebuješ jen prázdný výtah, budovu s deseti patry a odvahu, kterou nemáš. Pravidla jsou prostá. Právě proto jsou nebezpečná. Když si je přečteš, budeš mít pocit, že bys to hravě zvládl. A přesně to je ta past.
Pravidla, o kterých legenda tvrdí, že fungují
Nejdřív jedno tvrdé varování, protože bez něj to nedává smysl vyprávět. Tohle je legenda, ne návod. Hraješ ji jen v hlavě, jako když si čteš příběh, po kterém se ti nechce zhasnout. A teď ta pravidla, přesně jak kolují.
Musíš být sám. Úplně sám, jinak to prý nefunguje, a hlavně nechceš, aby ten druhý viděl, co uvidíš ty. Budova musí mít aspoň deset pater. Nejlíp pozdě v noci, kdy je výtah tvůj a jenom tvůj. Nastup v prvním patře a od téhle chvíle už nevystoupíš, ať se děje cokoli.
Pak mačkáš patra v přesném pořadí a mezi každým z nich necháš výtah dojet tam, kam ho posíláš. Sekvence zní: čtyři, dva, šest, dva, deset, pět. Vyjeď do čtvrtého. Sjeď do druhého. Nahoru do šestého, zase dolů do druhého, pak až nahoru do desátého a odtud do pátého. Když se ti během téhle jízdy někde otevřou dveře, nevystupuj. Jen se dívej do prázdné chodby a čekej, až se zase zavřou.
Žena, která nastoupí v pátém patře
V pátém patře se prý stane to hlavní. Dveře se otevřou a do výtahu vstoupí mladá žena. Bude vypadat úplně obyčejně. Možná unaveně, možná smutně. A tady přichází pravidlo, na kterém všechno stojí: nemluv na ni. Nedívej se na ni. Neoslovuj ji, neusmívej se, nezdrav. Chovej se, jako by tam vůbec nebyla.
Protože ona tam vlastně není. Legenda je v tomhle bodě nesmlouvavá. Není to člověk. Vypadá jako člověk, dýchá jako člověk, možná se na tebe i podívá, ale to, co nastoupilo do výtahu, není nikdo, koho bys chtěl znát. Nebylo by to poprvé, co v městské legendě nosí bytost lidskou tvář jen jako masku. Kdo četl o Usměvavém muži, ví, jak snadno se dá oko napálit.
Teď zmáčkni jedničku. Chceš dolů, do přízemí, ven z téhle šílenosti. Jenže jestli výtah místo toho zamíří nahoru, do desátého patra, je to znamení. Znamení, že hra běží. Že ses dostal tam, kam jsi neměl.
Dveře do jiného světa
Když se dveře nakonec otevřou a za nimi není hotelová chodba ani parkoviště, ale tma, poznáš to okamžitě. Prázdné, cizí místo. Žádní lidé, žádný zvuk. Jen kdesi daleko jediné rudé světlo, které někdo popisuje jako svítící kříž, jiný jako osamělou lampu. To je ten jiný svět. Přesně to, co ti hra slíbila.
A přesně to, co teď musíš odmítnout. Ne, nevystupuj. Ať to venku vypadá jakkoli klidně, ať tě to táhne z kabiny sebevíc, zůstaň, kde jsi. Ti, co v téhle chvíli vykročili, se podle vyprávění nikdy nevrátili. Prázdná zákoutí bez lidí mají v sobě něco z toho samého mrazu jako Backrooms. Vypadají povědomě. A přesto v nich nemáš co pohledávat.
Cesta zpátky
Návrat je stejný rituál, jen naruby. Zůstaneš ve výtahu a projedeš sekvenci pozpátku, dokud tě nedoveze zpět do prvního patra. Pět, deset, dva, šest, dva, čtyři, a pak nahoru nebo dolů, jak ti to legenda velí, až se svět za dveřmi zase zabydlí normálními věcmi. Prach na parapetu. Blikající zářivka. Tvoje vlastní odražená tvář v leštěném kovu.
Vyprávění se ale shodují na tom, co se může pokazit. Když na tu ženu promluvíš, prý se ohlédne, a to už neuvidíš člověka. Když vystoupíš v cizím světě, ztratíš se v něm. A i když se vrátíš, nemáš jistotu, že ses vrátil na správné místo. Někdo popisuje, že přízemí vypadalo skoro stejně, jen to světlo bylo o odstín jiné a lidé se na něj usmívali o vteřinu dýl, než měli.
Prý se to jednomu stalo
Jako u každé pořádné legendy koluje i tady historka, kterou nikdo neověří a každý vypráví trochu jinak.
Kámoš od kámoše to prý zkusil v jednom starém hotelu na okraji města. Do pátého patra všechno sedělo, přesně jak to četl. Pak se otevřely dveře a nastoupila. Mladá, bledá, dívala se do zdi. Držel se pravidel, ani nedutal, jen zíral na svoje boty a modlil se, aby už to skončilo. Zmáčkl jedničku. Výtah se rozjel nahoru. A on říká, že v tu chvíli slyšel, jak vedle něj někdo velmi tiše vyslovil jeho jméno. Nikdy neprozradil, jestli se otočil. Jenom od té doby nejezdí výtahem sám.
Odkud to je a proč to pořád děsí
Výtahová hra vyplula na povrch kolem roku 2010 na korejských a japonských internetových fórech, odkud se rozlezla do zbytku světa. Nemá jednoho autora ani původní podepsanou povídku. Je to spíš návod, který si lidé předávají dál a přikrášlují, tak jak to městské legendy dělají odjakživa. Patří do stejné rodiny jako rituální creepypasty typu Půlnoční hra, kde se s pravidly taky nežertuje. Náladou souzní s fascinací liminálními prostory, těmi prázdnými, povědomými a přitom nesprávnými místy, která dnes nejvíc ztělesňují Backrooms.
Proč to děsí? Protože výtah znáš. Jezdíš jím každý den, ani si ho nevšímáš. Je to nejobyčejnější krabice na světě. A tahle legenda z něj udělá práh mezi dvěma světy, kde jediná chyba, jediný pohled navíc, znamená, že se možná nevrátíš. Neděsí tě monstrum. Děsí tě myšlenka, že hranice mezi tvým světem a tím druhým je mnohem tenčí, než sis myslel.
Elisa Lam: případ, kterým legenda ožila
Nedá se o Výtahové hře psát a vyhnout se jménu Elisa Lam. V roce 2013 tahle jednadvacetiletá studentka z Vancouveru zmizela během pobytu v losangeleském hotelu Cecil. Poslední, co po ní zůstalo, byl bezpečnostní záznam z hotelového výtahu. Vidíš na něm, jak mačká víc tlačítek najednou, vykukuje na chodbu, jako by se před někým schovávala, a gestikuluje do prázdna. Dveře se nezavírají. Jsou to necelé dvě minuty, ze kterých mrazí dodnes.
Její tělo se o pár týdnů později našlo v nádrži na vodu na střeše hotelu. Internet si dal dvě a dvě dohromady: podivné chování ve výtahu, rituál s výtahem, jiný svět. Muselo to přece souviset. Jenže tady je potřeba být poctivý a uctivý zároveň. Koroner uzavřel případ jako nešťastné utonutí, ke kterému podle zprávy přispěla její bipolární porucha, na niž zřejmě přestala brát léky. Žádná hra, žádný jiný svět. Jen tragédie mladého člověka, kterého nemoc dovedla na místo, odkud nebylo návratu.
Spojení Elisy Lam s Výtahovou hrou je internetová spekulace, ne prokázaný fakt. Zapadá do legendy tak dokonale, až je těžké odolat. Ale skutečná dívka si zaslouží, abychom její smrt nechali být tím, čím byla. Legendu si můžeš vyprávět dál. Elisu Lam do ní radši netahej.
A jestli máš rád městské legendy a rituály, po kterých se špatně usíná, najdeš jich celou sbírku v naší rubrice creepypast. Jen než příště nastoupíš do výtahu sám, radši nemačkej čtyři, dva, šest.
Výtahová hra je rozšířená městská legenda (rituální creepypasta) korejsko-japonského původu bez jediného autora. Tento text je jejím původním českým zpracováním; zdroje a další čtení níže.
Zdroje:
