Tohle není návod. Ať už na Půlnoční hru narazíš kdekoli, vždycky je to zabalené stejně: jako pravidla staré hry, s tou tichou, klidnou pobídkou, ať si to jednou v noci zkusíš. Neber to jako pobídku. Ber to jako legendu, kterou si o půlnoci šeptají lidé, co jí napůl věří. A pak radši zhasni, zavři dveře a jdi spát.
Půlnoční hra prý pochází ze starého pohanského rituálu. Trestního rituálu. Něčeho, čím se odsouzenému nedávala smrt rychle, ale nechával se napospas bytosti, která si pro něj přišla sama. Té bytosti se dnes říká Půlnoční muž. Nikdo neví, jak vypadá, protože každý, kdo ho zahlédl zblízka, ho popsal jinak. A většina z těch, co ho zahlédli úplně zblízka, už nic nepopsala vůbec.
Pravidla jsou jednoduchá na to, jak je celé to čekání zlé. Přečti si je. Nezkoušej je.
Co budeš potřebovat
Všechno se odehrává přesně o půlnoci, ani o minutu dřív. Potřebuješ svíčku. Sirky, ne zapalovač, tohle si žádá skutečný plamen. Hrst soli. List papíru. A kapku vlastní krve.
Na papír napíšeš celé své jméno, jméno i příjmení, a kápneš na něj kapku své krve. Jestli hru hrajete víc lidí, každý napíše svoje jméno a každý kápne svou vlastní krev na svůj řádek. Papír si zapamatuje, kdo jsi. Půlnoční muž pak přesně ví, koho v tom domě hledat.
A poslední věc, ta nejdůležitější příprava vůbec: zhasneš. Všechna světla v celém domě. Žádná lampička, žádná kontrolka, žádný telefon. Jenom ta jedna svíčka, kterou budeš držet v ruce. Od téhle chvíle je tvoje jediné světlo na světě přesně tak velké jako její plamínek.
Přivolání: dvacet dva úderů
Papír se svým jménem a svou krví postavíš ke dveřím. Tradice říká, že to mají být nejsevernější dveře v domě, jako by na tom směru záleželo, jako by odtamtud něco přicházelo. Zapálíš svíčku a postavíš se před ně.
Pak začneš klepat. Dvacet dva úderů. Ne dvacet, ne třiadvacet, přesně dvacet dva. A ten poslední, dvaadvacátý, musí dopadnout přesně ve chvíli, kdy hodiny ukazují 00:00. Musíš si to načasovat tak, aby ti půlnoc padla na poslední úder. Když se netrefíš, nic se neděje. Nic. A o to hůř, protože to znamená, že to musíš zkusit znovu.
Když se trefíš, otevřeš dveře. Sfoukneš svíčku. A hned ji zase zavřeš. V té krátké chvíli, kdy jsou dveře otevřené a plamen zhasnutý, do domu vejde Půlnoční muž. Neuvidíš ho. Neuslyšíš ho. Ale od téhle vteřiny už nejsi doma sám.
Znovu zapálíš svíčku. Rychle. A začíná to, kvůli čemu se téhle hře říká hra: musíš přežít do 3:33 ráno.
Pravidla, dokud neodbije 3:33
Od půlnoci do 3:33 platí jediná věc. Nesmíš zůstat ve tmě. Musíš mít pořád zapálenou svíčku a musíš se Půlnočnímu muži vyhýbat. Chodíš tmavým domem, přecházíš z místnosti do místnosti, a on jde za tebou. Pořád. Nespěchá, protože ví, že času má dost a ty ho nemáš kam utéct.
Poznáš, že je blízko. Vzduch kolem tebe najednou zmrzne, jako bys prošel skrz studené místo, které tam před chvílí nebylo. Uslyšíš svoje jméno, tiše, ze směru, kde nikdo není. Uvidíš věci, které tam nejsou, nebo lidi, kteří tam nemají co dělat. A hlavně, tvoje svíčka najednou zhasne. To on. Snaží se ti zhasnout plamen, protože tma je jeho.
Když ti svíčka zhasne, máš deset sekund. Deset sekund na to, aby ses ji pokusil znovu zapálit. Když se ti to povede, jsi zpátky ve hře. Když ne, nastupuje jediná pojistka, kterou máš: musíš se okamžitě obklopit kruhem soli. Sedneš si a nasypeš kolem sebe uzavřený kruh, do kterého Půlnoční muž nemůže. V tom kruhu počkáš. Ale jestli nestihneš ani ten kruh soli, tak už ti nepomůže nic.
Co se stane, když prohraješ, ti nikdo přesně neřekne. Legenda je v tomhle bodě vždycky zticha. A ticho je v hororu to nejhorší, co ti může nabídnout, protože si tam dosadíš vlastní nejhorší představu.
Zkusil jsem to. Jednou.
Nebudu ti tvrdit, že tomu věřím. Ale řeknu ti, jak to bylo, a ty si to přeber sám.
Bylo mi devatenáct a byl jsem sám doma přes víkend. Napsal jsem si jméno, píchl se do prstu, zhasl. Odklepal jsem těch dvacet dva úderů a na poslední mi na displeji telefonu naskočila nula nula. Otevřel jsem dveře, sfoukl svíčku, zavřel. Cítil jsem se přitom jako idiot. Zapálil jsem znovu a čekal, kdy se nic nestane.
První hodinu se opravdu nedělo nic. Chodil jsem po bytě, plamínek se klidně houpal, slyšel jsem jen vlastní kroky. Kolem druhé se to změnilo. Prošel jsem chodbou a bylo tam zima. Ne průvan, opravdová zima, jako když otevřeš mrazák. O pár kroků dál už zase teplo. A pak jsem uslyšel, jak mě někdo tichoučce oslovil jménem. Ze zavřeného pokoje, kde nikdo nebyl.
Svíčka mi zhasla třikrát. Dvakrát jsem ji stihl. Napotřetí, někdy kolem třetí ráno, mi plamen zhasl a sirka nechytla. Ani napodruhé. V té tmě jsem cítil, že přede mnou něco stojí, docela blízko, a dívá se na mě dolů. Vysoké to bylo. Sáhl jsem po sáčku se solí a se strachem, jaký jsem předtím nezažil, jsem kolem sebe vysypal křivý, roztřesený kruh. A v něm jsem seděl a nedýchal.
Svíčka chytla až ve 3:33. Sama, jako by ji někdo pustil. A ta zima a to něco byly pryč. Byl jsem zpátky v obyčejném, tmavém bytě, sám, se sirkami rozsypanými po zemi. Od té doby jsem to nikdy neopakoval a ty, prosím tě, taky ne.
Odkud se Půlnoční hra vzala a proč tak straší
Půlnoční hra je moderní internetová legenda. Objevila se v roce 2011 na anonymním fóru 4chan a odtud se rozlezla po celém webu, přesně jako spousta dalších rituálních creepypast, které si komunita vymyslela a pak je vyprávěla dál, dokud jim začala napůl věřit. Ten „starý pohanský rituál“ na začátku je součást té hry, ne doložený fakt. Žádný takový trest nikdy neexistoval. Je to fikce.
A přesto funguje líp než většina strašidelných povídek. Protože ti nedává hotové monstrum, kterému se můžeš zasmát, ale dává ti návod. Přesná čísla, přesné časy, přesné kroky. Tím z tebe udělá spoluhráče, ne diváka, a ty už během čtení počítáš, jestli bys to náhodou nezvládl. Stejně chytře pracuje se strachem The Rake, který se taky zrodil kolektivně na fóru, nebo Usměvavý muž, kde je nejděsivější právě to, že se ti dívá přímo do očí. Jestli tě podobné mrazivé kousky baví, najdeš jich celou hromadu v naší sekci creepypast.
Nejlepší na Půlnoční hře je, že ti nikdy neřekne, co se stane, když prohraješ. Nechá to na tobě. A dnes v noci, až budou hodiny odbíjet dvanáct, si možná vzpomeneš, kolik úderů to vlastně bylo. A jestli náhodou nebylo těch posledních dvacet dva.
Originál: The Midnight Game (Creepypasta Wiki), anonymní autor. Tento text je českým zpracováním, šířeným v duchu CC BY-SA.
