Představ si člověka, který ti v zimě pomůže odházet sníh před domem, v neděli vede kostelní radu a přes týden chodí od dveří ke dveřím a kontroluje, jestli máš trávník posekaný podle vyhlášky. Slušný, upjatý, možná až otravně puntičkářský úředník. Přesně takhle znali Dennise Radera lidé v Park City u kansaské Wichity. A přesně tenhle muž si přes třicet let říkal BTK a mezi rodinou i sousedy v klidu plánoval, jak někoho svázat, mučit a zabít.
Zkratka BTK je jeho vlastní. Znamená Bind, Torture, Kill, tedy svaž, muč, zabij. Rader ji vymyslel sám a poprvé ji poslal policii a novinám už v roce 1974. Jeho případ patří k nejmrazivějším v americké kriminalistice, a ne kvůli počtu obětí. Děsí hlavně tím, jak dokonale dokázal oddělit dvě verze sebe sama. A tím, jak banálně nakonec padl: prozradila ho obyčejná počítačová disketa.
Muž, kterého v Park City znal každý
Dennis Lynn Rader se narodil 9. března 1945 v Pittsburgu v Kansasu. Sloužil v armádě, v roce 1971 si vzal Paulu Dietzovou a měli spolu dvě děti, syna a dceru Kerri. Navenek vypadal jeho život jako z příručky o americké střední třídě. Mezi lety 1974 a 1988 pracoval pro firmu ADT, která instaluje domácí bezpečnostní systémy. Je v tom obludná ironie: muž, který lidem montoval alarmy proti vloupání, byl sám tím, koho se báli.
V roce 1991 nastoupil jako úředník pro dodržování předpisů v Park City. V praxi to znamenalo, že řešil černé stavby, vysokou trávu a hlavně zatoulané psy. Sousedé ho popisovali jako člověka posedlého pravidly, občas nepříjemného, ale v jádru neškodného byrokrata. K tomu vedl skautský oddíl a v lednu 2005, jen pár týdnů před svým pádem, ho zvolili předsedou rady kostela Christ Lutheran Church. Nikoho ani nenapadlo hledat masového vraha ve funkcionáři, který v neděli podává ruce a stará se o farní účty.
Historie kriminalistiky zná víc takových netvorů v obyčejném kabátě. Podobně nenápadně působil i sovětský Andrej Čikatilo, na papíře skromný učitel a stranický funkcionář, nebo tichý farmář Ed Gein, kterého celá vesnice měla za neškodného podivína. Rader do téhle galerie zapadá až příliš dobře. Právě jeho dokonalá průměrnost byla ten nejlepší úkryt.
Deset životů mezi lety 1974 a 1991
Rader zavraždil deset lidí, všechny v okolí Wichity. Začal 15. ledna 1974, a rovnou strašlivě. Vnikl do domu rodiny Oterových a systematicky zavraždil čtyři členy najednou: otce Josepha (38) a devítiletého Josepha mladšího udusil, matku Julii (33) uškrtil a jedenáctiletou Josephine oběsil ve sklepě. Že si za první cíl vybral i dvě děti, napovídalo, že tady nejde o loupež ani o vášeň, ale o něco chladně vykalkulovaného.
Ještě téhož roku, v dubnu 1974, zabil jednadvacetiletou Kathryn Bright. Pak přišly další ženy: Shirley Vian (1977), Nancy Fox (prosinec 1977), Marine Hedge (1985), Vicki Wegerle (1986) a nakonec dvaašedesátiletá Dolores Davis v lednu 1991. Rader si u obětí liboval v tom, co sám nazýval svými projekty. Fotografoval se v jejich věcech, bral si trofeje, dopředu si vyhlídal domy. Nešlo o afekt, šlo o rituál, na který se dlouho a chladnokrevně připravoval.
Mezi jednotlivými vraždami uměl zmizet do své civilní role na měsíce i roky. Střídal období, kdy o sobě dával vědět, s obdobími naprostého klidu, kdy si nikdo nespojoval usedlého tátu od vedle s netvorem, který terorizoval celý kraj.
Vrah, který si sám říkal o pozornost
To, co z BTK udělalo legendu i noční můru Wichity, nebyly jen vraždy. Byla to jeho touha po slávě. V říjnu 1974 schoval do knihy ve veřejné knihovně dopis, ve kterém se k vraždám Oterových přiznal a poprvé si dal jméno: „Kódová slova pro mě budou svaž je, muč je, zabij je, B.T.K.“ Sám sebe pojmenoval a sám sebe začal vydávat za hvězdu.
V prosinci 1977 zavolal na tísňovou linku a klidným hlasem policii nahlásil tělo Nancy Fox, jako by hlásil poruchu na vodovodu. Posílal básničky, dopisy do redakcí, vzkazy televizi KAKE. Vyčítal policii, že se mu nevěnuje dost, a dožadoval se, aby dostal v médiích jméno, stejně jako ho měli jiní slavní vrazi. Ta ješitnost ho spojuje s celou řadou pachatelů, kteří komunikovali se světem. O sto let dřív dráždil londýnskou policii posměšnými dopisy záhadný Jack Rozparovač. Rader byl jeho pozdním, americkým následovníkem, jen s telefonem a psacím strojem.
Pětadvacet let ticha
Na konci sedmdesátých let ale komunikace utichla. BTK jako by se rozplynul. Poslední vraždu spáchal v roce 1991, jenže policie tehdy netušila, že Dolores Davis má cokoli společného s vrahem z předchozí dekády. Případ pomalu vychladl. Léta plynula, Rader chodil do práce, vodil děti na kroužky, seděl v kostelní lavici. Pro veřejnost byl BTK dávno mrtvá historie, strašák z minulosti, možná už dávno po smrti nebo za mřížemi za něco jiného.
Přesně tohle mlčení dělá jeho příběh tak nepříjemným. Nezmizel, protože by přestal být tím, kým byl. Zmizel, protože ho jeho druhý život docela pohltil. Vrah se schoval sám do sebe a čekal. A po pětadvaceti letech se ozval, protože nedokázal snést, že by na něj svět měl zapomenout.
Disketa, která ho udala
V březnu 2004 dorazil do redakce listu Wichita Eagle dopis s fotografiemi a doklady od jedné z obětí. BTK byl zpátky. Zřejmě ho vyprovokovala kniha o jeho případu a blížící se výročí, každopádně se rozjel naplno. Během roku poslal několik balíčků a dopisů s hlavolamy, kresbami a upomínkovými předměty. Užíval si to. A právě ta arogance ho zničila.
Rader se totiž chtěl pochlubit svými texty na počítači, ale bál se, že by ho elektronická stopa mohla prozradit. V jednom vzkazu se proto policie zeptal, jestli se dá disketa vystopovat zpátky k němu. Vyšetřovatelé mu odpověděli přesně tak, jak potřebovali: přes drobný inzerát ho ujistili, že se bát nemusí, že to bude v pořádku. Rader jim naletěl. V únoru 2005 poslal do televize KSAS fialovou disketu.
Na disketě byl smazaný dokument z Wordu. A jako každý takový soubor si i tenhle nesl v metadatech drobečky o svém vzniku. Stálo tam, že ho naposledy upravoval někdo jménem „Dennis“, a byl v něm odkaz na Christ Lutheran Church. Vyšetřovatelům stačilo pár minut. Našli si církev, u ní předsedu rady jménem Dennis Rader a bylo hotovo. Podezření pak potvrdila DNA získaná z lékařského vzorku jeho dcery, která se shodovala se stopami z míst činu. Muž, který se roky vysmíval policii a považoval se za nepolapitelného, se prozradil kolonkou „autor“ v textovém editoru.
Konec dvojího života
Dennise Radera zatkli 25. února 2005 kousek od jeho domu v Park City. Obvinili ho z deseti vražd prvního stupně. U soudu pak předvedl něco, co novináře i pozůstalé přimrazilo: 27. června 2005 se přiznal a naprosto věcným, úředním tónem popsal jednotlivé vraždy do posledního detailu, jako by referoval o pracovních úkolech. Stejná chladná pečlivost, s jakou v Park City měřil trávníky, se objevila i při líčení toho, jak škrtil své oběti.
18. srpna 2005 dostal deset po sobě jdoucích doživotních trestů s minimální hranicí 175 let za mřížemi. Trestu smrti unikl jen díky tomu, že jeho vraždy spadaly do doby, kdy Kansas popravy neuplatňoval. Od té doby sedí ve věznici El Dorado v Kansasu, kvůli vlastní bezpečnosti oddělený od ostatních vězňů.
Na příběhu BTK nejvíc mrazí, že v něm nebyla žádná monstrózní maska. Byl to soused, úředník, kostelník a táta od rodiny. Jeho zrůdnost se schovávala za dokonalou průměrnost a prozradila ji nakonec ne genialita detektivů, ale jeho vlastní ješitnost a jeden nedomyšlený soubor. Dennis Rader chtěl zůstat v paměti jako nepolapitelný přízrak. Místo toho se zapsal do dějin jako muž, kterého chytila disketa.
Zdroje:
