Existují creepypasty, u kterých tě děsí monstrum. A pak jsou takové, u kterých tě děsí, jak snadno se z obyčejného kluka může stát něco, před čím bys utíkal. Ticci Toby patří do té druhé skupiny. Není to démon, co se vydrápal z pekla, ani prokletí ze staré videokazety. Je to člověk. Přesněji řečeno, býval to člověk. A možná právě proto na něm mrazí ze všeho nejvíc.
Když ho dneska potkáš v obrázcích a povídkách, vidíš postavu v roušce přes ústa, s oranžovými brýlemi a dvěma sekerami u pasu. Škube sebou, cuká rameny, natáčí hlavu do úhlů, ze kterých ti přeběhne mráz po zádech. Vypadá jako někdo, komu vlastní tělo přestalo poslouchat hlavu. A přesně tak to celé začalo. Pojď, povím ti, odkud se Toby vzal a proč se z tichého kluka stal jeden z nejvěrnějších služebníků muže bez tváře.
Kluk, který necítil bolest
Toby Rogers byl obyčejný teenager z obyčejného města. Až na dvě věci, se kterými se narodil a které mu z dětství udělaly peklo. Tou první byl Touretteův syndrom. Tělo se mu bez varování škubalo, ramena mu poskakovala, z úst mu občas vylétl zvuk nebo slovo, které vůbec nechtěl říct. Nedokázal to zastavit o nic víc, než ty dokážeš zastavit vlastní kýchnutí. Cukání ho neopouštělo ve škole, doma, ve spánku. Prostě bylo jeho součástí.
Tou druhou byla vzácná porucha, kvůli které necítil fyzickou bolest. Vůbec žádnou. Řízneš se, spálíš, zlomíš si prst, a mozek ti okamžitě pošle jasnou, palčivou zprávu: dost, přestaň, tohle ubližuje. Toby tuhle zprávu nikdy nedostal. Mohl si prokousnout tvář zevnitř nebo si rozdrásat kůži do krve a ani o tom nevěděl. Znělo by to skoro jako superschopnost, kdyby bolest nebyla ten nejstarší strážce, kterého v sobě máme. Bez ní si tělo tiše ničí samo sebe a nedá o tom vědět.
Ve škole z něj ta kombinace udělala dokonalý terč. Děti umí být upřímné až kruté a Tobyho tiky byly ideální munice. Napodobovali ho, chechtali se mu, strkali do něj po chodbách. On se skoro nebránil, spíš se stahoval do sebe, hlouběji a hlouběji, do místa, kam za ním nikdo nechodil. Skoro nikdo.
Lyra, jediný pevný bod
Tím jediným člověkem byla jeho starší sestra Lyra. Chytřejší, silnější, ta, co se za něj postavila, když se nikdo jiný neodvážil. Nedívala se na jeho škubání jako na něco divného nebo trapného. Byl to prostě její bratr, se vším všudy. Když se celý svět venku smál, Lyra byla to jediné místo, kde Toby mohl být jen kluk, ne diagnóza a ne terč. Kolik toho člověk unese, hodně záleží na tom, jestli má aspoň jednoho takového člověka. Toby ho měl.
A pak přišla noc, která všechno zlomila. Autonehoda. V nejčastější verzi příběhu za ni mohl opilý řidič, který vjel do protisměru. Lyra seděla v tom autě. Toby ji přežil. Ona ne. Ze dne na den zmizel jediný člověk, který ho držel nad hladinou. A Toby zůstal sám v domě, kde na něj čekal jeho otec.
Po pohřbu se Tobyho svět začal drolit rychleji, než ho stihl kdokoli zachytit. Přestal chodit do školy, skoro přestal spát a mluvit. Trávil celé hodiny zíráním z okna do lesa, jako by tam na něco čekal. Nebo jako by na něco čekalo to venku na něj. Diagnózy, se kterými se narodil a se kterými se naučil žít, se pod tíhou žalu proměnily v něco temnějšího. A on byl v tom tichém domě se vším úplně sám.
Muž bez tváře v koutě pokoje
O Tobyho otci mluví příběh spíš mezi řádky, ale to, co naznačuje, bohatě stačí. Alkohol, rány, dům, ve kterém se místo vzduchu dýchá strach. Kluk, který neuměl cítit bolest v těle, tak den co den dostával dávku té druhé bolesti. Té, co se necítí v kůži, ale někde hluboko uvnitř, a která se tiše hromadí, dokud nádoba nepřeteče.
Právě v tomhle stavu se to začalo. Nejdřív jen pocit, že ho někdo pozoruje. Pak postava na kraji lesa za oknem. Vysoká, nepřirozeně vytáhlá a hubená, v tmavém obleku, s hlavou hladkou a bílou, bez očí, bez úst, bez jediného rysu. Toby ji viděl ve dne i v noci, u školy i doma na zahradě. Nikdo jiný ji nikdy neviděl. Doktor by řekl, že to byl rozpad mysli po ztrátě sestry, nevyspání, trauma, které nemá kam odtéct. Jenže ta věc byla každý den o krok blíž. A trpělivě čekala.
Co se stalo té úplně poslední noci, se v jednotlivých verzích trochu liší, ale jádro zůstává pořád stejné. Něco v Tobym s konečnou platností prasklo. Roky posměchu, ztráta Lyry, otcovy rány, tichý muž bez tváře stojící v koutě pokoje. To všechno se slilo do jediného okamžiku, po kterém už žádná cesta zpátky nebyla. Dům té noci lehl popelem. Otec z něj nevyšel. A Toby zmizel v lese, za tou vysokou postavou, která na něj celou dobu čekala.
Proxy se dvěma sekerami
To, co z lesa nakonec vyšlo, už nebyl ten stažený kluk z chodby. Toby se stal jedním z takzvaných proxy, sluhů toho, čemu internet přezdívá Slender Man. A ne ledajakým. Patří k těm nejvěrnějším a nejnebezpečnějším, protože nemá co ztratit a necítí bolest, kterou by mu někdo mohl vrátit. Kus po kuse z něj vysoký pán bez tváře udělal nástroj, který se neptá a neváhá.
Jeho tiky ale nikam nezmizely. Pořád sebou cuká, pořád natáčí hlavu do nepřirozených úhlů, pořád škube rameny, i když má v ruce sekeru. Přes ústa nosí zdravotnickou roušku, protože jazyk a tváře si kvůli té poruše dávno rozkousal do masa. Oči schovává za oranžovými brýlemi. A u pasu má dvě sekery, se kterými zachází s klidem někoho, kdo se dávno přestal ptát, jestli je to správné. Ptát se přestal někdy uprostřed toho hořícího domu.
Právě od těch věčných tiků má i svou přezdívku. Nikdo neřeší, kým dřív býval, málokdo si vzpomene na jeho příjmení. Zůstalo jen to škubání a dvě sekery. Z Tobyho Rogerse se stal Ticci Toby, jméno, které si mezi fanoušky hororu předávají dál jako varování i jako legendu zároveň. A jako u každé pořádné creepypasty se pod tou legendou pořád skrývá jednoduchá, o to nepříjemnější otázka: co by se stalo s tebou, kdyby ti svět vzal všechno naráz.
Proč Ticci Toby pořád mrazí
Ticci Toby vznikl jako fanouškovská postava, výtvor jednoho autora, jenže se z něj během pár let stala jedna z nejznámějších tváří celé té temné party, do které patří třeba Eyeless Jack nebo tvorové číhající v hloubi lesů jako The Rake. Zapadá do stejného světa, kde se hranice mezi člověkem a monstrem stírá tak pomalu, že si toho oběť všimne, až když je dávno pozdě. Podobně jako u Herobrina je jeho síla v tom, že působí jako někdo, koho jsi teoreticky mohl potkat. Soused, spolužák, kluk z konce ulice.
Nejsilnější na celém příběhu totiž není ta rouška ani sekery. Je to ta cesta. Toby se nenarodil jako zlo. Byl to kluk, kterému svět bral jednu jistotu za druhou, až mu nezůstalo vůbec nic, čeho by se mohl chytit. A někde ve tmě na něj celou dobu čekal někdo, kdo mu nabídl to poslední, co mu ještě zbývalo: konec bolesti, kterou stejně nikdy neuměl cítit v těle, jen v duši. Proto Ticci Toby děsí. Ne proto, že je to monstrum. Ale proto, že ti tiše připomíná, jak tenká je čára mezi obětí a katem, a jak málo stačí, aby se člověk ocitl na její špatné straně.
Až půjdeš příště večer kolem lesa a zaslechneš z houští nepravidelné, škubavé kroky, možná to bude jen vítr v korunách. Možná zvěř. Ale jestli k tomu zvuku patří i tiché, pravidelné cvakání, jako když někdo bezděky cvaká zuby, radši nezpomaluj a nedívej se za sebe.
Originál: Ticci Toby (Creepypasta Wiki). Autor postavy: Kastoway.
Tento text je zpracováním díla licencovaného pod CC BY-SA 3.0. Původní autor: Kastoway. Český text je rovněž šířen pod CC BY-SA 3.0.
