Vypadneš z bludiště žlutých chodeb, projdeš zdí, která tam ještě před vteřinou nebyla, a najednou stojíš po kotníky ve vlažné vodě. Kolem tebe se do nekonečna táhnou bílé kachličky, strop se ztrácí kdesi vysoko nad hlavou a hladina má barvu, jakou znáš jenom z reklam na dovolenou u moře. Tohle jsou Backrooms Poolrooms, úroveň, o které ti každý řekne, že je bezpečná, a přitom se z ní lidem svírá žaludek víc než z pater plných příšer. Protože tady je krásně. A je tu ticho. A přesně to ticho je celé špatně.
Kam ses to vlastně dostal
Poolrooms jsou jedna z nejikoničtějších úrovní celého fenoménu Backrooms. Zatímco klasické Level 0 je vlhká žlutá kancelář bez konce, tady se všechno obrací naruby. Zmizely koberce, zmizel pach plísně, zmizelo bzučení zářivek. Místo toho se rozprostírá nekonečný komplex propojených bazénů, mělkých lázní a chodeb, kterými se line čirá tyrkysová voda. Někde ti sahá sotva po kotníky, jinde se otevírá do temných hlubokých jam, do kterých vedou schody mizející pod hladinu.
Architektura nedává smysl, a přitom vypadá dokonale. Obří sloupy nesou stropy, které by klidně unesly i bez nich. Chodby zatáčejí do dalších sálů, ty do dalších, a nikde ani náznak, že by to někdy mělo skončit. Kdo se sem dostane, popisuje pocit, jako by vešel do lázní, které někdo postavil pro obry a pak je nechal navždycky prázdné. Nikde nikdo. Jen voda, kachličky a světlo.
Bílé kachličky a světlo odnikud
První, co tě praští do očí, je čistota. Kachličky jsou dokonale bílé, hladké, chladné na dotek, a co je nejzvláštnější, naprosto neposkvrněné. Žádná plíseň ve spárách, žádný vodní kámen, žádná prasklina. Přeživší se shodují, že jsou skoro nezničitelné, jako by je čas obcházel obloukem. Když po nich přejedeš rukou, cítíš každou spáru, a stejně máš pocit, že se díváš na něco, co tu bylo odjakživa a bude tu i dlouho po tobě.
A pak je tu světlo. Sluneční, teplé, měkké, přesně takové, jaké dopadá na hladinu bazénu za letního odpoledne. Jenže tady žádné okno není. Nikde. Světlo prostě je, dopadá na vodu pod nemožnými úhly, láme se v hladině a rozehrává po stropě tancující síť odlesků. Racionálně víš, že to nemá odkud přicházet. A přesto celý prostor koupe v tom nejpříjemnějším přísvitu, jaký si dokážeš představit. Je to nádhera. A je to první věc, ze které začneš mít husí kůži.
Ticho, které tam nemá být
Poolrooms mají jeden detail, který tě rozhodí dřív než cokoli jiného. Zvuk se tu chová špatně. Čekáš, že se v obrovském vykachličkovaném sále každý zvuk rozlehne mohutnou ozvěnou, jako v plaveckém bazéně. Ono se to ale neděje. Zvukové vlny se neodrážejí tak, jak by měly. Když promluvíš nahlas, tvůj hlas zní tlumeně, jako by ti někdo přehodil přes hlavu deku. Slova se rozplynou dřív, než dolétnou ke stěně.
Zůstane jen jeden zvuk, kterého se nezbavíš: tichý, nepřetržitý šplouchot vody. Hladina se totiž nikdy úplně neuklidní. Pořád se po ní honí drobné vlnky, i když se nic nehýbe, i když stojíš bez pohnutí a zadržuješ dech. Někteří badatelé to vysvětlují tím, že je celá úroveň tak nepředstavitelně obrovská, že si generuje vlastní příliv a odliv, vlastní pohyb, jaký normálně dělá jen moře. Ať je to jak chce, výsledek je tentýž. Nikdy nejsi v úplném tichu a nikdy nejsi v hluku. Jsi v něčem mezi tím, a ten stav ti pomalu leze na nervy.
Voda, která tě chce uklidnit
Voda v Poolrooms je vlažná, čirá a podle všeho úplně nezávadná. Dokonce se traduje, že je v ní rozpuštěná epsomská sůl a další látky, které mají na tělo uklidňující účinek, podobně jako v lázních nebo ve flotačním tanku. Jen do ní vlezeš, cítíš, jak z tebe opadá napětí. Svaly povolí, dech se zpomalí, myšlenky změknou. Je to příjemné. Až moc příjemné.
A právě v tom je ta zrada. Poolrooms nejsou nebezpečné tím, že by tě něco honilo. Jsou nebezpečné tím, jak dokonale tě umí ukolébat. Sedneš si na okraj mělké lázně, namočíš nohy, opřeš se o studenou kachličku a řekneš si, že si na chvilku odpočineš. Že máš přece čas. Že tady se ti nemůže nic stát. A ono se ti opravdu nic nestane. Jenom hodiny splynou v jednu dlouhou vlažnou chvíli a ty zjistíš, že už nevíš, jak dlouho tu vlastně sedíš. A hlavně nemáš nejmenší chuť vstát a jít dál. To je ta past. Ne dráp, ne tesák. Klid.
Ani noha, ani stín
Poolrooms patří mezi úrovně, které se řadí do nejbezpečnější kategorie. Nejsou tu žádné entity Backrooms, žádná monstra číhající pod hladinou, nic, co by se za tebou plížilo tmou. A přesně tohle spoustu lidí děsí ze všeho nejvíc. Protože ono to zní jako výhra, dokud si neuvědomíš, co ta prázdnota znamená.
Jsi úplně sám. V komplexu tak obrovském, že by se do něj vešla města, nepotkáš živou duši. Žádný jiný tulák, žádná stopa, že tu před tebou někdo byl. Voda, kterou nikdo nerozvířil. Kachličky, na které nikdo nesáhl. Světlo, které nikdo nerozsvítil. Když jinde v Backrooms toužíš po tom, aby konečně zmizely ty kroky, co se ti ozývají za zády, tady po pár hodinách zjistíš, že bys za jeden jediný cizí krok dal cokoli. Protože ticho a prázdno umí být horší strašidlo než jakákoli příšera. Kdo si prošel drsnějšími patry jako Level 1, kde už člověk poprvé není sám, ti potvrdí, že samota v Poolrooms je svým způsobem ještě těžší.
Proč se z Poolrooms stala ikona
Málokterá úroveň Backrooms se rozšířila po internetu tak rychle jako Poolrooms. Můžou za to obrázky. Ty prázdné vykachličkované sály zalité modrozeleným světlem se staly jednou z nejsdílenějších představ celého fenoménu a spousta lidí se s Backrooms poprvé potkala právě přes snímek bazénu, u kterého nikdo nestojí. Je v tom kus nostalgie po místech, která jako by každý odněkud znal: krytý bazén na sídlišti, prázdný aquapark ve všední ráno, hotelové wellness dávno po zavíračce. Poolrooms tuhle mlhavou vzpomínku vezmou a natáhnou ji donekonečna, až z útulného místa zbyde jen jeho prázdná skořápka.
A přesně tady je síla celé úrovně. Nepotřebuje zrůdu, nepotřebuje krev, nepotřebuje laciné leknutí. Stačí jí vzít něco, co v tobě normálně vyvolává příjemný pocit bezpečí, a ukázat ti to úplně opuštěné a nekonečné. Mozek to okamžitě vyhodnotí jako něco, co je zásadně špatně, i když nedokáže říct proč. To je liminální horor v nejčistší podobě, a Poolrooms jsou jeho učebnicová ukázka.
Krása jako nejlepší převlek hrůzy
Kdybych měl Poolrooms popsat jednou větou, řekl bych, že je to nejkrásnější místo, ze kterého budeš chtít utéct. Ten kontrast je celé jádro věci. Není to špinavá kobka ani temný sklep. Je to zalité, čisté, tiché a na první pohled dokonalé místo, kde není vůbec nic, co by ti mohlo ublížit. A přesto v tobě po chvíli roste pocit, který nejde ničím zahnat. Že tady prostě nemáš být. Že tahle dokonalost není pro lidi. Že tě to sladké světlo a vlažná voda mají udržet na místě, dokud na sebe úplně nezapomeneš.
Přesně tohle dělá z Poolrooms jednu z nejsilnějších liminálních představ, jaké fenomén Backrooms zplodil. Liminální prostor je místo přechodu, mezizastávka, která má smysl jen tehdy, když jí procházíš, ne když v ní zůstaneš. Prázdná čekárna, noční parkoviště, chodba hotelu ve tři ráno. Poolrooms jsou tohle povýšené na nekonečno. Bazén bez plavců, lázně bez hostů, ráj, ze kterého odešli všichni bohové a nechali rozsvíceno.
Vylez z vody, oklepej si nohy a jdi dál, dokud ještě chceš. Protože Poolrooms ti nikdy neublíží. Jen tě pomalu, laskavě a s úsměvem přesvědčí, že nikam nemusíš. A to je na celé té tyrkysové kráse to nejděsivější.
Zpracováno podle úrovně Poolrooms z Backrooms Wiki.
Tento text je zpracováním díla licencovaného pod CC BY-SA 3.0 a je rovněž šířen pod CC BY-SA 3.0.
