Kontrola – Youtuberka Aida
Byly to už asi tři nebo čtyři roky, co jsem ji poprvé spatřil. Byla krásná, chytrá a vtipná, vždy věděla, co říct, měla nadhled a kdykoliv jsem ji spatřil a uslyšel její hlas, ten temný svět zmizel a rozplynul se v prázdnotě. Byly tu jen její modré oči a zářivý úsměv. Tak moc jsem ji miloval. A vůbec mi nevadilo, že jsem ji vídal jen ve videích na Youtube.
Říkala si Aida a nebyla jako ostatní holčičí vlogerky. Neměla stupidní make-up tutoriály, mluvila o svém životě, o problémech ve světě a mezi lidmi. Byla tak chytrá a věděla tolik věcí. Proseděl jsem dlouhé večery nad jejími videi a jen naslouchal jejímu hlasu.
Všiml jsem si, kolikrát se zmiňovala o tom, jak ji lidé opustili, protože podle nich byla divná šprtka, co se straní lidí. Bylo mi jí příšerně líto. Kdyby věděli, jaká doopravdy je, prosili by ji, aby se na ně alespoň podívala. Smutné bylo, že mezi ně spadali i její rodiče.
Ale takový svět prostě nebyl. Utahovali si z ní a nadávali jí, jen protože byla trochu jiná. Postupem času jsem si všímal zklamání v jejích očích. Toho smutku v jejím vždy veselém hlase.
Později jsem si všiml i těch jizev.
Měla je po celém těle. A pak i ty modřiny, o kterých jsem si původně myslel, že jsou cucfleky. Na některých místech byla zaschlá krev a hnisající rána. Její oči potemněly. Viděl jsem, jak se smutek uvnitř nich změnil na strach. A ten na trauma. Její hlas jí věčně poskakoval a úsměv byl tak hraný, že mě bolelo se na to dívat. Něco bylo hodně špatně. A lidé, kteří ji sledovali, si toho všimli také.
„Všimli jste si těch jizev?“
„Jep, a co ty modřiny?“
„Viděli jste, jak se jí klepaly ruce?“
Měli jsme o ní všichni strach
Všechny komentáře, ve kterých se jí ptali na to, co se jí děje, ignorovala. V každém videu se méně a méně podobala sama sobě. Aida často v minulosti dělala vlogy venku na zahradě nebo v lese, ale od té doby, co se objevily ty modřiny, nic takového nenatočila.
Byla vždy ve svém pokoji, na posteli, upínajíc oči někam za kameru. Vypadlo to zvláštně. Jakoby se vůbec nesoustředila na to, co říká. Jakoby to jen z něčeho tupě četla. Po pár týdnech konečně udělala živý stream, kde povídala něco o tom, jak se lidé nestarají o životní prostředí.
Nevnímal jsem její slova
Pozoroval jsem její okolí a snažil se zjistit, jestli na záznamu není něco podezřelého. Také jsem si všímal komentářů lidí, kteří vysílání sledovali. Všichni vypadali tak vyděšeně. A nebylo se čemu divit, všichni viděli, jak se třásla. Vypadala vychrtle jako anorektička.
„Jestli si v nebezpečí, hraj si se svými vlasy.“
napsala jakási dívka v chatu a zraky skoro sta tisíc lidí se upřely na její obličej. Jen dál povídala, bůhví o čem a měla na tváři ten umělý úsměv, který nám pár posledních týdnů ukazovala. A pak si začala na prst natáčet pramen vlasů.
Chat začal šílet
Všichni začali psát podobné věci, věděli, že to všechno četla, viděli, jak očima přejíždí po pravé straně mobilu a pozorně to pročítá. A tímhle streamem to teprve začalo.
Dalších několik dnů jsem já a dalších několik tisíc lidí sledovali každé její video, zkoumali každou nesrovnalost, každé podezření. Třeba odraz na zrcadle, kde byly vidět mříže na jejích oknech. Nebo dvojitý zámek na dveřích. Jejího pokoje.
Jizvy, škrábance a modřiny se jen zvětšovaly
Přišly první spekulace o tom, že ji někdo drží násilím. S každým videem se tyto úvahy potvrzovaly. Lidé si všímali Aidiných otlačenin na zápěstí, které vypadaly jako od pout nebo provazu. Jednoho dne se dokonce objevila s natrženým rtem. Přestala odpovídat na komentáře a napsala zprávu jen jednou.
„Jsem v pořádku.“
Když jí lidé říkali, že za ní zajedou, aby zkontrolovali, jestli je v pořádku. Její třesoucí se ruce poupravily pozici kamery a v rohu místnosti byly vidět provazy. V jejích očích jakoby byla vepsána zpráva, kterou nám chtěla předat.
„Pomozte mi.“
Neuplynul ani týden a já seděl v autobuse
Čím blíže jsem byl k jejímu městu, tím nervóznější jsem byl. Jen několik kilometrů mě dělilo od dívky, do které jsem byl bláznivě zamilován a ona to ani nevěděla. Strach z toho, že ji zklamu byl větší než z toho, co mě v jejím domě čeká.
Nechtěl jsem nad tím ani přemýšlet, i když jsem vzal v potaz možnost toho, že ji doopravdy někdo drží v zajetí. Měla hodně ctitelů, údajně i chodili za ní domů a prosili ji, aby s nimi šla alespoň na kafe. Nevím přesně, jak dopadli, ale nikdy jsem neviděl, že by se o tom, že někoho má, zmínila.
Často prý byli až psychopatičtí a jezdili za ní z druhé strany země, i když opakovaně říkala, ať za ní nikdo nejezdí. A teď jsem mezi tyhle lidi patřil i já. Nebylo to zrovna povzbuzující. Autobus sebou trhl a zastavil na opuštěné zastávce, která byla ani ne o ulici dál než Aidy dům.
Po dlouhé cestě jsem byl konečně na místě
Hodil jsem si na záda batoh a vyndal z něj nůž, který jsem pevně stiskl v ruce. Byl celkem těžký na to, jak malý byl. Ani nevím, proč jsem si ho vzal, měl jsem prostě strach z toho, že tam někoho má a jistý člověk nebude nadšený z toho, že mu někdo leze do revíru.
Zandal jsem ho do kapsy a vykročil směrem k jejímu domu. Byl jsem připravený. Za pár chvil jsem stanul před nenápadným řadovým domem, postaveným z rudých vypálených cihel. Nikdy bych netipoval, že zde bydlí někdo tak významný pro hordy lidí z celého světa.
Záclony byly zatažené
Nesvítilo se a dům vypadal zvenčí až podezřele tiše, po páteři mi přeběhl mráz, ze kterého se mi udělala po celém těle husí kůže. Připadal jsem si tak malý v poměru s tím, co se uvnitř ukrývá.
Když jsem pomalu vystoupal po schodech ke vstupním dveřím, cítil jsem se jako malé dítě o Halloweenu, které přišlo na práh toho děsivého domu, kterého se bojí celé sousedství. Polkl jsem a pozvedl ruku. Tři údery na těžké dubové dveře, tři dunící ozvěny, nesoucí se rozlehlým domem jako mlha nad hřbitovem.
A po chvíli jsem uslyšel to cupitání
Tiché krůčky, nejisté, doprovázené slabým sténáním. Sevřelo se mi hrdlo, když se otevřely dveře. „Kdo jste?“ Byla to ona. Poznal jsem rysy její tváře a její modré oči. Její drobné tělo a pihu pod ústy. Vypadala tak vyděšeně a slabě.
„Kde je?“ vešel jsem dovnitř bez vyzvání a instinktivně vytáhl z kapsy můj nůž. Chytil jsem ji pevně za ruku a ucítil její podlitiny. Celé její drobné tělo bylo pokryté modřinami a nezahojenými jizvami.
„Kdo? A kdo jste?!“ třásla se strachy a radši mi uhnula z cesty, vyděšeným pohledem visícím na mém noži. Jen jsem šel kupředu, po schodech nahoru k jejímu pokoji. Připadal jsem si jako stalker, ale jako bych po těch stovkách jejích videí znal její dům nazpaměť.
„Jdu tomu hajzlovi, co tě tu drží, něco říct.“ řekl jsem pevným hlasem, byl jsem až překvapený, jak sebevědomě jsem vyzněl. I když mě táhla dolů a prosila mě, ať odejdu, že tu nikdo není, věděl jsem, že to říká jen pro to, že kdyby ho prozradila, zabil by ji.
Proto jsem tu byl já
Byl jsem ve vyšším patře a na konci chodby a spatřil dveře do jejího pokoje. Byly pokryté zámky a řetízky, zaklapnutými a zamknutými na dva západy. A ještě něco na těch dveřích bylo.
Škrábance od nehtů
„Tak ještě jednou… kde je?“ otočil jsem se k ní. Jen se vystrašeně třásla a tahala mě za ruku.
„Prosím… prosím, odejdi. Hned teď za chvilku se objeví.“ upínala na mě své mrtvé oči a tahala mě za ruce. Takže tu je.
„Jdi dozadu, HNED!“ odstrčil jsem ji, ať se jde schovat a pokračoval jsem dál ke dveřím.
„PROSÍM! JDI PRYČ! TAM NENÍ!“ křičela na mě, ale zároveň se ode mně vzdalovala. Jen jsem zrychlil a přišel ke dveřím a začal odemykat zámky. Slyšel jsem, jak běží po schodech dolů celá vystrašená.
Pak se zastavila
A já uslyšel na schodech mnohem těžkopádnější kroky. Přitiskl jsem se zády na dveře a čekal s nožem v ruce na člověka, který zde věznil lásku mého života. Nebudu lhát, srdce mi bušilo jako splašené, ale chtěl jsem bojovat. Musel jsem bojovat.
Místo něj ale ze schodů vyšla Aida. Její tvář byla nehybná a zkrabacená. Pomalými krůčky mířila ke mě a škubala sebou, jakoby v sobě držela nějaké pohyby, které zoufale potlačovala. Natahovala ke mě ruce a zase je stahovala zpátky.
„A-Aido?“ nervózně jsem popošel k ní a dotkl se její paže. Třásla se ještě více než před tím. Když jsem se jí podíval do očí, nepoznával jsem ji. Její oči byly tmavé.
Brzy ztmavl i svět okolo mě
Další. Další muž. Nikdy to není žena. Zvláštní.
Zavřela za sebou dveře na zahradu a nechala jeho bezvládné tělo na hromadě ostatních lidí, co se snažili jí „pomoct“. Kdyby jen věděli, že to nejde.
Vešla do domu a zadívala se na sebe do zrcadla. Její potemnělé oči sklouzly na rty, které se jí zkroutily do bizarního úsměvu. Podívala se na hodiny. Už zbývá jen chvíle. Půl minuty.
Počítala až do konce
10, 9, 8 , 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1…. 0
Její tělo se prudce prohnulo a ona zaskučela. To, co bylo v ní, se chtělo přeměně bránit, mlátilo ji pěstmi do těla a kousalo do jemné kůže, ale stejně to přišlo. Potemnělé oči znova nabraly pomněnkově modrou barvu.
Když to bylo poprvé, byla tak zmatená. Pamatovala si jen, že byla v pokoji, skládala si oblečení a uslyšela zvonek. Pak nastalo temno. A probudila se na verandě, zamazaná v krvi.
Unaveně se odšourala zpět do svého pokoje a sedla si před kameru. Podívala se na řetězy a provazy, co měla okolo sebe. Proklínala samu sebe, že se zase zapomněla přivázat, i když moc dobře věděla, že se tohle znova stane. Že znova přepne a její tělo bude ovládat úplně něco jiného.
Sedla si tedy do tureckého sedu a přivázala si kotníky pevnými provazy k posteli. Ještě jednou sáhla po Risperdalu, ještě jednou zkontrolovala, že mříže na oknech nejsou poškozené a dveře jsou zamknuté. Pak zapnula kameru.
„Ahoj lidi, tady Aida a vítejte u dalšího vlogu…“
Další Creepypasta: Mr. Widemouth
