Existují vrazi, kterým se přezdívka přilepí tak dokonale, že přeroste člověka i jeho dobu. Peter Kürten byl jedním z nich. Novinařina konce dvacátých let dvacátého století mu dala jméno, které se od té doby opakuje pokaždé, když někdo mluví o strachu spořádaného města: Upír z Düsseldorfu. To slovo se neujalo náhodou. Kürten se u některých obětí skláněl k jejich ranám, aby pil krev. A přesto tím nejděsivějším na něm nebyla ta bizarní touha, ale to, jak obyčejně vypadal.
Byl to slušně oblečený, mírně působící muž. Ženatý, se stálou prací, soused, kterého by nikdo neoznačil. Právě ta propast mezi tváří a činy dělá jeho příběh tak nepříjemně živým i skoro sto let poté. V roce 1929 dokázal několik měsíců držet celý Düsseldorf v obležení, aniž by kdokoli tušil, kdo mezi nimi chodí.
Dítě, které nemělo šanci
Kürten se narodil 26. května 1883 v Mülheimu nad Rýnem, dnes čtvrti Kolína nad Rýnem. Přišel do rodiny, jakou by si nikdo nepřál. Byl jedním ze třinácti dětí a jeho domov ovládal alkohol a násilí. Otec pil, bil manželku i děti a v roce 1897 skončil ve vězení za znásilnění vlastní dcery. Kürten vyrůstal v prostředí, kde se surovost brala jako běžná součást dne.
Kriminální dráha ho pohltila brzy. Mezi rokem 1899 a svým posledním zatčením si podle dobových záznamů odseděl sedmnáct samostatných trestů v souhrnu asi dvaceti sedmi let. Krádeže, žhářství, vloupání, pokusy o ublížení. Věznice ho neopravovala, spíš utvrzovala. Dlouhé roky za mřížemi si podle svých pozdějších výpovědí vyplňoval fantaziemi o pomstě celému světu.
Za první vraždu bývá označováno zabití devítileté Christine Kleinové v roce 1913. Jistota tu ale není absolutní, protože Kürten se k mnoha činům přiznal až s odstupem a některé z těch přiznání se nedala nezávisle prověřit. To je u jeho případu důležité držet v hlavě: doznal se k desítkám zločinů, souzen a usvědčen byl ale za přesně vymezený počet. Rozdíl mezi tím, co tvrdil, a tím, co se prokázalo, se u něj místy stírá a seriózní pohled na jeho život ten rozdíl musí respektovat.
Rok 1929: město pod zámkem
Skutečná hrůza přišla v roce 1929. Od února do listopadu se Düsseldorfem prohnala vlna útoků, jakou město nezažilo. Kürten útočil nožem, nůžkami i kladivem. Jeho oběťmi se stávali muži, ženy i děti, což u sériových vrahů nebývá obvyklé a právě to vyšetřovatele dlouho mátlo. Nezapadal do žádné jednoduché škatulky. Neměl jediný typ oběti, jediný způsob, jediné loviště.
Ve městě propukla panika. Lidé se báli vycházet po setmění, rodiče drželi děti doma, tisk chrlil titulky o neviditelném monstru. Policie prověřovala tisíce stop a udání, propadala se do falešných přiznání, která se v atmosféře strachu množila. Vyšetřování se stalo jedním z nejrozsáhlejších v tehdejším Německu a přesto dlouho nikam nevedlo. Kürten se pohyboval mezi lidmi zcela nenápadně, vracel se domů k manželce a chodil do práce, jako by se nic nedělo.
Zpětně je na tom nejděsivější právě ta všednost. Nebyl to vyvrhel žijící na okraji, kterého by se dalo snadno vytipovat. Byl to muž, který ráno pozdravil sousedy a večer se proměnil v někoho úplně jiného. Vyšetřovatelé hledali obludu a přehlíželi obyčejnost, protože ta se do jejich představ nevešla. To je poučení, které si z Kürtenova případu odnesla i pozdější kriminalistika: netvor obvykle nevypadá jako netvor.
Ta hysterie a bezmoc autorit připomíná dřívější velké případy, kdy se celé velkoměsto ocitlo v moci jednoho neznámého útočníka. Kdo zná příběh Jacka Rozparovače, pozná tu samou směs veřejné paniky, mediálního šílenství a policie, která tápe ve tmě. Rozdíl byl v tom, že v Düsseldorfu se pachatele nakonec dopátrali.
Jak ho dopadli
Kürtena neusvědčila kriminalistika ani geniální detektiv. Prozradila ho náhoda a jedna žena, která přežila. V květnu 1930 se stala jeho obětí Maria Budlicková. Napadl ji, ona ale vyvázla živá. Když se pak pokoušela popsat, kde k útoku došlo, poslala o tom dopis, který se kvůli chybné adrese dostal do rukou pošty a odtud k policii. Stopa vedla k domu v Düsseldorfu, kde Kürten bydlel.
Tehdy podle všeho pochopil, že se smyčka utahuje. Přiznal se manželce. A byla to právě ona, kdo ho udal. Zatčen byl v květnu 1930. Muž, který měsíce unikal jedné z největších policejních operací té doby, tak padl kvůli přeživší oběti a vlastní zpovědi doma u stolu. Na svou dobu je to skoro literární ironie, jenže tady nešlo o literaturu.
Proces, gilotina a chladná zpověď
Soud s Kürtenem začal 13. dubna 1931. Před porotou stál obžalovaný z devíti vražd a sedmi pokusů o vraždu. Aby zdůraznila váhu procesu, byla část jeho takzvaných trofejí a doličných předmětů vystavena přímo v soudní síni. Kürten vypovídal věcně, chladně, s klidem, který v sále budil hrůzu možná víc než samotné činy. Porota se 22. dubna 1931 radila necelé dvě hodiny. Verdikt zněl vinen ve všech bodech, trest smrti.
Popraven byl 2. července 1931 gilotinou na dvoře věznice Klingelpütz v Kolíně nad Rýnem. K popravišti prý šel bez známky strachu. Kolovala historka, že se ptal, jestli po dopadu ostří ještě na okamžik uslyší, jak mu z krku tryská krev. Zda to skutečně řekl, nebo jde o legendu, kterou si doba k tak temné postavě dotvořila, nelze s jistotou potvrdit. Sedí to ale k člověku, který o vlastní krvi i krvi druhých mluvil s odpudivou zálibou.
Odkaz: film M a zrození profilování
Kürtenův případ neskončil s jeho smrtí. V roce 1931 uvedl režisér Fritz Lang film M, temné drama o městě štvoucím dětského vraha. Lang vždy popíral, že by šlo přímo o Kürtena, atmosféra strachu i motiv nepolapitelného zabijáka v ulicích ale nesou otisk düsseldorfské paniky až příliš zřetelně. Film se stal klasikou a udržel Kürtenův stín v kulturní paměti dodnes.
Ještě důležitější je odborná stopa. Psychiatr Karl Berg s Kürtenem vedl rozsáhlé rozhovory a své poznatky shrnul v knize Der Sadist, tedy Sadista, vydané roku 1938. Bývá označována za jednu z prvních psychologických studií sexuálního sériového vraha a za raný krok k tomu, čemu dnes říkáme kriminální profilování. Snaha pochopit, co takového člověka pohání, aby bylo možné příště podobného útočníka zachytit dřív, se v Kürtenově případu rodila v přímém přenosu.
Právě tenhle rozměr dělá z Kürtena víc než jen historku pro strašení. Podobně jako u Eda Geina nebo Dennise Nilsena se jeho případ stal materiálem, na kterém se vyšetřovatelé i psychiatři učili číst mysl, jakou většina z nás nedokáže pochopit. A možná právě to nás na těchto příbězích drží. Ne krev, ale ta nepříjemná otázka, kolik takových chodí kolem nás, aniž bychom to tušili. Další doložené případy najdeš v naší rubrice Vrazi a psychopati.
Zdroje:
