Většina sériových vrahů zabíjí, aby něco získala. Moc, vzrušení, peníze, pocit kontroly. Dennis Nilsen zabíjel, aby nebyl sám. Zněl klidně, mluvil spisovně, chodil do práce na londýnský úřad práce a večer si domů vodil mladé muže, kteří neměli kam jít. Ráno byli mrtví a on s jejich těly ještě dny bydlel v jednom pokoji, jako by se nic nestalo.
Britové mu později začali říkat Muswell Hill Murderer, vrah z Muswell Hillu, podle čtvrti, kde ho nakonec dopadli. Objevila se i přezdívka „laskavý vrah“, protože obětem nabízel to, co jim svět odpíral: jídlo, teplo, postel, chvíli, kdy o ně někdo stál. Přesně tahle vlídnost je na celém případu to nejmrazivější.
Voják, policista, úředník
Dennis Andrew Nilsen se narodil 23. listopadu 1945 ve skotském přístavu Fraserburgh. Dětství měl chladné a odtažité, blízko měl snad jen k dědečkovi, rybáři, kterého jako malý viděl mrtvého v rakvi. Sám později tvrdil, že tehdy se v něm něco zaseklo: smrt a náklonnost mu odteď splývaly do jednoho pocitu. Kolik z toho byla pravda a kolik dodatečné hledání smyslu, se už nedozvíme.
V patnácti nastoupil k armádě, ke kuchařskému sboru, a strávil v ní jedenáct let. Naučil se tam mimo jiné bourat maso, což je detail, u kterého člověku později běhá mráz po zádech. Po armádě si zkusil krátce práci u londýnské metropolitní policie, ale u sboru nevydržel ani rok. Skončil jako řadový úředník na úřadu práce, na Jobcentre, kde vysedával za přepážkou a vypisoval formuláře. Navenek nudný, spořádaný chlap. Kolega, kterého byste si na ulici nevšimli.
Právě ta nenápadnost dělá z Nilsena tak nepříjemný případ. Nebyl to okázalé monstrum z filmu. Byl to osamělý muž středního věku, který si po večerech chodil do hospod v gay komunitě hledat společnost a domů si vodil ty nejzranitelnější: bezdomovce, mladíky bez peněz, kluky, po kterých se nikdo nebude ptát.
Jak vraždil
Vzorec se opakoval s děsivou pravidelností. Nilsen potkal v baru nebo na ulici mladého muže, který neměl kam jít, a pozval ho k sobě. Nabídl mu najíst, napít, přespat. Když host usnul nebo byl dost opilý, Nilsen ho uškrtil, obvykle kravatou nebo kusem provazu. Pokud oběť ještě dýchala, dodělal to vodou: utopil ji ve kbelíku nebo ve vaně. Chladná, tichá, domácí smrt.
A pak přišla ta část, kvůli které se o něm dodnes píše. Nilsen se těl nezbavoval hned. Nechával si je. Myl je, oblékal, ukládal do křesla, mluvil k nim, díval se s nimi na televizi. Těla schovával pod prkna podlahy a čas od času je zase vytáhl. Není to nadsázka pro efekt, je to zdokumentované z jeho vlastních výpovědí i z policejního ohledání. Některá těla nechával pod prkny podlahy i řadu měsíců, než se odhodlal je rozřezat a zbavit se jich. Zabíjel, aby měl doma někoho, kdo neodejde.
Tímhle se blíží o pár let mladšímu Jeffreymu Dahmerovi, který si ve stejné době v americkém Milwaukee schovával části obětí z úplně stejného důvodu: ze strachu z prázdného bytu. U obou byla vražda paradoxně způsobem, jak zahnat samotu. Je to srovnání, které sedí, ale nechme ho tam, kde patří: u motivu, ne u soutěže o to, kdo byl „horší“.
Dvě adresy, dva způsoby, jak zmizet
Nilsen vraždil na dvou londýnských adresách a u každé měl jiný systém, jak se zbavit stop. Na první, v přízemním bytě na 195 Melrose Avenue ve čtvrti Cricklewood, zabil naprostou většinu obětí. Těla tam nejdřív dlouho schovával pod podlahou. Když se jich nahromadilo příliš, rozřezal je a spálil na hranici na zahradě. K ohni prý přidával kus pryže, aby zápach spalovaného masa nikoho nezarazil.
V roce 1981 se přestěhoval do podkrovního bytu na 23 Cranley Gardens v Muswell Hillu. A tady narazil na banální problém: neměl zahradu ani hranici. Tělo posledních obětí proto rozřezal, části vyvařil v hrnci a menší kusy prostě splachoval do záchodu. Zdravý rozum říká, že tohle nemůže vyjít. A přesně tak taky celá věc praskla.
Prozradila ho ucpaná kanalizace
Na začátku února 1983 si obyvatelé domu na Cranley Gardens stěžovali, že netečou odpady a strašně to smrdí. 8. února 1983 dorazil technik firmy Dyno-Rod, Michael Cattran, aby ucpanou kanalizaci pročistil. To, co v šachtě našel, nevypadalo jako běžná nečistota. Vypadalo to jako maso a drobné kosti. Přivolal nadřízeného, ti přivolali policii.
Když detektivové druhý den, 9. února 1983, zaklepali u Nilsena a zeptali se ho na obsah kanalizace, nezapíral. Na otázku, jestli jde o jedno tělo, nebo dvě, prý klidně odpověděl číslem. Řekl „patnáct nebo šestnáct, od roku 1978″. V bytě pak našli části lidských ostatků v igelitových pytlích a ve skříni. Dennis Nilsen se rozpovídal skoro ochotně, jako by se mu ulevilo, že to skončilo.
Soud a co po něm zůstalo
Proces začal 24. října 1983 u londýnského Old Bailey. Nilsen byl obžalován ze šesti vražd a dvou pokusů o vraždu, tedy zdaleka ne ze všech skutků, ke kterým se přiznal, protože u řady obětí chyběly ostatky i totožnost. Sám mluvil nejméně o dvanácti zavražděných, podle jeho vlastních odhadů možná až patnácti mladých mužích, které zabil mezi koncem roku 1978 a začátkem roku 1983. Prvním známým byl čtrnáctiletý Stephen Holmes, zavražděný 30. prosince 1978.
Obhajoba se snažila o zmenšenou příčetnost. Neuspěla. Na začátku listopadu 1983 padl verdikt vinen a Nilsen dostal doživotí. V prosinci 1994 pak britský ministr vnitra rozhodl, že by neměl vyjít nikdy, takzvaný whole-life tarif, doživotí bez naděje na podmínku. Nilsen si trest odpykával naposledy ve věznici Full Sutton a zemřel jako vězeň 12. května 2018 po operaci břišní aorty, ve věku dvaasedmdesáti let.
Jeho případ zpracoval spisovatel Brian Masters v knize Killing for Company z roku 1985, jejíž název přesně vystihuje to podstatné: Nilsen zabíjel pro společnost. V roce 2020 natočila britská ITV třídílné drama Des, kde ho zahrál David Tennant a kde je patrné, jak nesnesitelně obyčejně celá věc působila. Na rozdíl od chladného lékaře Harolda Shipmana, který zabíjel s odstupem profesionála, byl Nilsen vrah zoufalé samoty. Právě proto se jeho jméno objevuje v každém přehledu vedle dalších tváří z naší rubriky vrazi a psychopati. Ne jako rekord, ale jako varování, že to nejtišší zlo často bydlí v úplně obyčejném bytě nad tebou.
Zdroje:
