Jack Rozparovač: pravda a mýtus o nejslavnějším nevyřešeném případu
Je na světě málo jmen, která naženou husí kůži i po víc než sto třiceti letech. Jack Rozparovač je jedno z nich. Na podzim roku 1888 zabíjel v londýnské čtvrti Whitechapel ženy s takovou brutalitou, že z toho zděšení čišelo i z novinových titulků. Nikdy ho nechytili. A právě to z něj udělalo legendu, ze které dodnes mrazí.
Pojďme si projít, co o případu opravdu víme, a co je jen mýtus, který se nabaloval celá desetiletí.
Whitechapel, podzim 1888
East End viktoriánského Londýna byl tehdy místem bídy, jakou si dnes těžko představíš. Přeplněné nájemní domy, špína, prostituce a zoufalá chudoba. Právě sem, do úzkých temných uliček Whitechapelu a okolních čtvrtí Spitalfields a Aldgate, přišla v srpnu 1888 série vražd, kterou Scotland Yard nikdy nerozluštil.
Oběťmi byly ženy z nejchudší vrstvy, většinou se živily prostitucí. V noci na ulici, sama, bez peněz na nocleh. Pro vraha ideální cíl, který nikdo hned nepostrádal.
Kanonická pětka
Vražd, které policie ve Whitechapelu v té době řešila, bylo víc. Historici i kriminalisté se ale shodují na takzvané „kanonické pětce“, pěti obětech, které téměř jistě zabila jedna a tatáž ruka. Všech pět zemřelo mezi koncem srpna a začátkem listopadu 1888:
- Mary Ann „Polly“ Nicholsová, 31. srpna 1888
- Annie Chapmanová, 8. září 1888
- Elizabeth Strideová, 30. září 1888
- Catherine Eddowesová, 30. září 1888
- Mary Jane Kellyová, 9. listopadu 1888
Stride a Eddowes zemřely téže noci, v rozmezí necelé hodiny. Této noci se začalo říkat „dvojitá událost“. Poslední a zdaleka nejbrutálnější vraždou byla ta Mary Jane Kellyové, jediné z pětice zavražděné uvnitř, v jejím vlastním pokoji. To, co tam vrah napáchal, patří k nejotřesnějším výjevům v dějinách kriminalistiky.
Rukopis vraha
Způsob, jakým Rozparovač zabíjel, byl strašlivě konzistentní. Oběti nejprve nejspíš škrtil, dokud neztratily vědomí, a teprve pak jim podřízl hrdlo. Následovalo zohavení břicha. U několika obětí chyběly vnitřní orgány, vyňaté s jistou zručností.
Právě proto se soudní lékaři tehdy domnívali, že vrah měl jisté anatomické nebo chirurgické znalosti. Tady je ale potřeba opatrnost: jde o dobový odhad, ne o prokázaný fakt. Žádný důkaz, že byl lékař nebo řezník, nikdy nepadl. Je to jedna z mnoha spekulací, které se kolem případu rozrostly.
Odkud se vzalo jméno
Přezdívku „Jack the Ripper“ si vrah nedal sám. Objevila se v dopise adresovaném tiskové agentuře, podepsaném právě tímto jménem a zveřejněném koncem září 1888. Krátce poté následoval další, slavný dopis „From Hell“, tedy „Z pekla“, který dorazil v polovině října 1888 a byl prý přiložen k půlce lidské ledviny naložené v lihu. Pisatel tvrdil, že pochází z těla Catherine Eddowesové.
Tady přichází velké zklamání pro milovníky senzací: většina expertů se dnes shoduje, že tyto dopisy pravděpodobně nenapsal vrah. Spíš šlo o výmysl novinářů, kteří chtěli přiživit už tak obří mediální poprask. Jméno, které děsí celý svět, tak možná vzniklo u redakčního stolu. To na hrůze samotných vražd nic nemění, ale je dobré to vědět.
Vyšetřování, které nikam nevedlo
Policie do případu nasadila obrovské síly. Vyslechla přes dva tisíce lidí, stovky dalších prověřila a desítky zadržela. Klíčovou postavou vyšetřování byl detektiv inspektor Frederick Abberline. Navzdory vypsaným odměnám a obrovskému tlaku veřejnosti ale vraha nikdy neusvědčili.
Důvodů bylo víc. Případ se odehrál dávno před érou daktyloskopie a forenzní vědy. Neexistovaly otisky prstů, analýza DNA, profilování. Část důkazů se navíc časem ztratila nebo byla zničena. A spolupráci komplikovalo i to, že na případu pracovaly dvě samostatné policejní složky, Scotland Yard a policie londýnské City.
Podezřelí: samé otazníky
Za víc než sto let se objevily desítky teorií a jmen. Žádné z nich se ale nikdy neprokázalo, a je férové brát je všechna jen jako spekulace. Mezi nejčastěji zmiňovanými podezřelými bývají polský holič Aaron Kosminski a malíř Walter Sickert. Pokusy spojit je s vraždami pomocí pozdější analýzy DNA skončily neprůkazně, kritici poukazovali na kontaminaci vzorků a pochybnou metodiku.
Pravda je prostá a o to znepokojivější: nevíme, kdo Jack Rozparovač byl. A vší pravděpodobností se to už nikdy nedozvíme.
Médiální peklo
Vraždy ve Whitechapelu se odehrály v době, kdy se v Británii prudce rozmáhal levný bulvární tisk. A ten z Rozparovače udělal hvězdu. Noviny chrlily jeden děsivý titulek za druhým, dohady o totožnosti vraha, kresby z míst činu, spekulace. Strach se šířil rychleji než fakta. Právě tahle mediální smršť z lokální série vražd udělala mezinárodní fenomén, který přežil svého původce o víc než století.
Mělo to ale i jeden nečekaný důsledek. Pozornost, kterou případ stáhl na bídu East Endu, přispěla k tlaku na reformy. Nejhorší slumy Whitechapelu byly během následujících dvou desetiletí postupně zbourány. Hrůza tak nepřímo pomohla změnit část Londýna, která plodila zoufalství, v jakém vrah lovil.
Co je mýtus
Kolem případu se za víc než sto let nabalilo tolik fikce, že je těžké oddělit zrno od plev. Rozparovač skoro jistě nenosil cylindr a černý plášť, to je obraz z pozdějších ilustrací a filmů. Neexistuje žádný důkaz, že byl šlechtic, lékař královské rodiny ani člen zednářské lóže, jakkoli lákavě tyhle teorie znějí. A jak už padlo, ani slavné dopisy nejspíš nejsou jeho. Hodně z toho, co dnes lidem v souvislosti se jménem Jack Rozparovač naskočí, je novodobá legenda, ne historie.
Proč nás to pořád drží
Jack Rozparovač nebyl nejplodnější vrah v dějinách. Pět obětí, jakkoli je každá z nich tragédií, je číslo, které jiní pachatelé mnohonásobně překonali. Přesto právě on se stal symbolem. Možná kvůli té mlze nad viktoriánským Londýnem, kvůli plynovým lampám a dlážděným uličkám. Možná proto, že zůstal beze jména a beze tváře, a do prázdného místa si každý dosadí to nejhorší, co si dokáže představit.
Případ dal vzniknout celému oboru, takzvané „ripperologii“, a stovkám knih i filmů. A pořád platí, že nejstrašidelnější příběhy jsou ty, které nemají konec.
Zdroje:
