Tahle creepypasta je psaná jako vzpomínka člověka, který kdysi pracoval ve studiu Nickelodeon. „Squidwardova sebevražda“ patří k nejslavnějším příběhům o takzvaných ztracených dílech, epizodách, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Čti to tak, jak to bylo napsané: jako svědectví někoho, kdo by nejradši zapomněl.
Hned na začátku chci říct, že jestli čekáš na konci vysvětlení, připrav se na zklamání. Žádné není.
V roce 2005 jsem byl rok na stáži ve studiích Nickelodeon, v rámci studia animace. Neplacené, samozřejmě, většina stáží je. Měla ale jednu výhodu, která šla nad rámec vzdělání. Dospělému to možná nepřijde jako velká věc, ale většina dětí by se tehdy z toho zbláznila.
Protože jsem pracoval přímo se střihači a animátory, mohl jsem nové díly vidět pár dní před tím, než šly do vysílání.
Přejdu rovnou k věci, bez zbytečných detailů. Krátce předtím dokončili film o SpongeBobovi. Celý tým byl tak nějak vyčerpaný a vyšťavený, takže jim rozjezd nové série trval déle než obvykle. To zdržení ale táhlo dál z mnohem znepokojivějších důvodů. S premiérou čtvrté série byl problém, který všechno odsunul o několik měsíců.
Já a dva další stážisté jsme byli ve střižně spolu s hlavními animátory a zvukaři, kvůli finálnímu sestřihu jednoho dílu. Dostali jsme kopii, která měla být dílem „Strach z Krabích hamburgerů“, a sesedli se kolem obrazovky.
Když ještě „finální sestřih“ není úplně finální, animátoři často na začátek dávají falešnou úvodní kartu. Je to taková naše interní vtípek, často s pitomými nebo oplzlými názvy. Nic extra vtipného, jen pracovní úsměv.
Takže když jsme uviděli kartu s názvem „Squidwardova sebevražda“, nebrali jsme to jinak než jako morbidní vtip. Jeden ze stážistů se tomu krátce zasmál.
Díl začal vesele, jak má být. Squidward cvičí na klarinet, jako obvykle pár tónů přehmátne. Zvenku slyšíme SpongeBoba, jak se směje. Squidward přestane a křičí na něj, ať je zticha, protože má večer koncert a potřebuje cvičit. SpongeBob řekne dobře a jde s Patrikem za Sandy.
Naskočí bublinová mezikarta a my vidíme konec Squidwardova koncertu. A tady začalo být něco špatně.
Během hraní se pár snímků opakuje, ale zvuk ne. Přitom má být se zvukem synchronizovaný, takže ne, tohle není běžné. Když Squidward dohraje, zvuk doběhne, jako by k žádnému zaseknutí nikdy nedošlo.
V publiku to lehce zašumí, než ho začnou bučet. Ne to normální kreslené bučení, jaké v seriálu běžně je. V tomhle byla jasně slyšet zášť. Squidward je v celém záběru a vypadá viditelně vyděšeně. Kamera přejede na dav, SpongeBob uprostřed, a taky bučí, což mu vůbec není podobné. Nejdivnější ale je, že všichni mají hyperrealistické oči. Hrozně detailní. Zjevně to nejsou záběry očí skutečných lidí, ale něco trochu reálnějšího než počítačová grafika. Zorničky byly rudé. Někteří jsme se na sebe podívali, zmatení, ale protože jsme nebyli scenáristé, zatím jsme to nezpochybňovali.
Záběr přejde na Squidwarda, jak sedí na kraji postele a vypadá strašně sklesle. Z kulatého okna je vidět noční obloha, takže to není dlouho po koncertu. Znepokojivé je, že v tu chvíli není žádný zvuk. Doslova nulový. Ani šum z reproduktorů v místnosti. Jako by byly vypnuté, přestože ukazovaly, že fungují bez problému.
Squidward jen tak sedí v tom tichu, mrká, asi třicet sekund, a pak začne tiše vzlykat. Dá si chapadla přes oči a další celou minutu potichu pláče. Po celou dobu kdesi v pozadí velmi pozvolna sílí zvuk, z ničeho do sotva slyšitelného. Zní jako mírný vánek lesem.
Obraz se začne pomalu přibližovat k jeho tváři. Tak pomalu, že je to znát, jen když porovnáš dva snímky deset sekund od sebe. Jeho vzlykání je hlasitější, plné bolesti a vzteku. Pak obraz na zlomek sekundy škubne, jako by se sám do sebe zkroutil, a vrátí se do normálu. Zvuk vetru zesílí, jako by se někde stahovala bouře. Mrazivé bylo, že ten zvuk i Squidwardův pláč zněly skutečně. Jako by nešly z reproduktorů, ale jako by reproduktory samy byly díry, kterými ten zvuk proudí z druhé strany.
Pod zvukem větru a pláče bylo velmi slabě slyšet něco jako smích. Přicházel v nepravidelných intervalech a nikdy netrval déle než vteřinu, takže se těžko zachytával. Po třiceti sekundách se obraz rozmazal, prudce škubl a něco přes něj problesklo, jako by se vyměnil jediný snímek.
Hlavní střihač pozastavil a vracel záběr snímek po snímku. To, co jsme uviděli, bylo příšerné. Byla to fotka mrtvého dítěte. Nemohlo mu být víc než šest. Tvář měl zohavenou a zakrvácenou, jedno oko mu viselo přes ni, vystouplé. Bylo svlečené až na spodní prádlo, břicho měl hrubě rozříznuté a vnitřnosti vyhřezlé vedle sebe. Leželo na dlažbě, nejspíš na silnici.
Nejvíc zneklidňující bylo, že tam byl stín fotografa, ale žádná policejní páska, žádné značky, a úhel byl naprosto nevhodný pro snímek, který by měl sloužit jako důkaz. Vypadalo to, že fotograf byl ten, kdo to dítě zabil. Byli jsme zděšení, ale pokračovali jsme, v naději, že je to jen nemocný vtip.
Obraz se vrátil ke Squidwardovi, pořád vzlykajícímu, hlasitěji než předtím. Z očí mu teď stékalo něco jako krev. I ta byla v hyperrealistickém stylu, jako by ti zůstala na prstech, kdyby ses dotkl obrazovky. Vítr teď zněl jako vichřice ženoucí se lesem, byly slyšet i praskavé zvuky, jako lámající se větve. Ten hluboký, barytonový smích trval déle a přicházel častěji. Asi po dvaceti sekundách se obraz znovu zkroutil a ukázal jediný snímek.
Střihač se zdráhal vrátit. Všichni jsme se zdráhali, ale věděl, že musí. Tentokrát to byla fotka malé holčičky, ne starší než to první dítě. Ležela na břiše, sponky do vlasů v kaluži krve vedle ní. Levé oko měla poškozené stejně jako ten chlapec a byla svlečená až na kalhotky. Vnitřnosti měla navršené na sobě nad dalším hrubým řezem podél zad. Tělo zase na ulici, stín fotografa viditelný, velmi podobný tomu prvnímu. Musel jsem polykat zvratky a jediná dívka v místnosti vyběhla ven. Díl pokračoval.
Asi pět sekund po té druhé fotce Squidward ztichl. Veškerý zvuk se vyřízl, jako na začátku scény. Spustil chapadla dolů a oči měl teď v hyperrealismu jako ostatní na začátku dílu. Krvácely, podlité krví, pulzovaly. Jen zíral do obrazovky, jako by sledoval diváka. Asi po deseti sekundách začal znovu vzlykat, tentokrát si oči nezakrýval. Zvuk byl pronikavý a hlasitý, a nejděsivější ze všeho bylo, že se jeho vzlyky mísily s křikem.
Slzy a krev mu kapaly z tváře jako proud. Vrátil se zvuk větru i ten hluboký smích, tentokrát s fotkou, která vydržela dobrých pět snímků.
Animátor to dokázal zastavit na čtvrtém a vrátil se. Teď byla na fotce chlapec zhruba stejného věku, ale scéna byla jiná. Vnitřnosti mu z rány na břiše vytahovala velká ruka, pravé oko vystouplé a visící, krev po něm stékala. Animátor pokračoval. Další snímek byl jiný, ale nepoznali jsme jak. Přešel na další obrázek a bylo to stejné. Pak se vrátil na první a pustil je rychleji, a já to nezvládl. Pozvracel jsem se na podlahu, zvukaři a animátoři zalapali po dechu. Těch pět snímků nebylo pět různých fotek. Byly to snímky z videa. Viděli jsme, jak ta ruka pomalu vytahuje vnitřnosti, viděli jsme, jak na ně dítě zaostřuje oči, viděli jsme dokonce dva snímky, jak dítě začíná mrkat.
Hlavní zvukař nás zarazil. Musel zavolat tvůrce, ať to vidí. Pan Hillenburg dorazil asi za patnáct minut. Nechápal, proč ho zavolali, takže střihač prostě pustil díl dál. Jakmile naběhlo dalších pár snímků, veškerý křik a zvuk zase ustal. Squidward jen zíral na diváka, tvář mu vyplňovala celý záběr asi tři sekundy. Pak se obraz rychle odkláněl, ten hluboký hlas řekl „UDĚLEJ TO!“ a my uviděli v Squidwardových rukou brokovnici.
Okamžitě si zbraň strčí do pusy a stiskne spoušť. Realistická krev a mozková hmota potřísní zeď za ním i postel a on odletí dozadu. Posledních pět sekund dílu ukazuje jeho tělo na posteli, na boku, jedno oko visící z toho, co zbylo z hlavy, prázdně zírající do podlahy. A pak díl končí.
Pan Hillenburg byl pochopitelně rozzuřený. Chtěl vědět, co se to sakra děje. Většina lidí v tu chvíli odešla, takže nás zbyla jen hrstka, abychom to viděli znovu. To, že jsem ten díl viděl dvakrát, mi ho jen vrylo celý do paměti a způsobilo příšerné noční můry. Mrzí mě, že jsem zůstal.
Jediná teorie, na kterou jsme přišli, byla, že soubor cestou z kreslicího studia sem někdo upravil. Zavolali technického ředitele, aby zjistil, kdy se to stalo. Analýza souboru opravdu ukázala, že byl smíchaný s novým materiálem. Jenže časové razítko té změny bylo pouhých dvacet čtyři sekund předtím, než jsme ho začali přehrávat. Všechno vybavení prohlédli kvůli cizímu softwaru, hardwaru i chybám, ale všechno bylo v pořádku. Nevěděli jsme, co se stalo, a dodnes to nikdo neví.
Kvůli povaze těch fotek proběhlo vyšetřování, ale nikam nevedlo. Žádné z dětí na záběrech se nepodařilo identifikovat a z dat ani z fotek nevzešly žádné stopy. Nikdy předtím jsem nevěřil na nevysvětlitelné jevy. Ale teď, když se mi něco takového stalo a nedokážu o tom nic doložit kromě vlastní výpovědi, přemýšlím nad věcmi dvakrát.
Originál: Squidward’s Suicide (Creepypasta Wiki). Připsáno uživateli u/SuicideSquidward, původně zveřejněno 8. srpna 2010.
Tento text je překladem díla licencovaného pod CC BY-SA 3.0. Překlad je rovněž šířen pod CC BY-SA 3.0.
