Tohle je jeden z nejstarších internetových hororů vůbec. Ted jeskyňář se objevil v roce 2001 jako obyčejná stránka s deníkem a fotkami z jeskyně. Čtenáři ho zpočátku brali jako skutečný zápisník party jeskyňářů. Čím dál to čtete, tím míň si tím jste jistí. Ať si to posoudíš sám. Tady jsou Tedovy zápisky.
Úvod
Jmenuju se Ted a chodím do jeskyní. Není to nic organizovaného, žádný klub, žádné povolení. Prostě jsme s kamarádem Bradem našli díru v kopci a lezeme do ní, kdykoli máme volný víkend. Začal jsem si o tom psát deník, protože se poslední dobou dějou věci, které si potřebuju srovnat v hlavě. Když si je napíšu, možná to bude dávat smysl. Nebo taky ne.
1. den
Dnes jsme se s Bradem vrátili do jeskyně, kterou známe už roky. Znáte to, chodíte pořád těmi samými chodbami, dokud vám nezevšední. A přesně proto jsem si posvítil čelovkou do kouta, kterého si člověk normálně nevšimne. Byla tam úzká průrva ve skále, sotva se do ní vešla ruka. Foukal z ní vzduch. Chladný, stálý průvan, jako by za tou stěnou byl další prostor. To znamená jediné: tam vzadu pokračuje jeskyně. A my jsme byli první, kdo o tom ví.
Strávili jsme dobrou hodinu tím, že jsme do té škvíry cpali hlavu a snažili se dovnitř posvítit. Nic. Jen tma a to věčné foukání. Rozhodli jsme se, že příště přineseme nářadí a průrvu rozšíříme natolik, abychom se protáhli. Brad byl nadšený jako malý kluk. Já taky, to přiznávám.
2. den
Přinesli jsme kladivo, majzlík a pár klínů. Práce byla otravná a pomalá. Skála byla tvrdší, než jsme čekali, a v tom stísněném prostoru se špatně rozmachovalo. Za celé odpoledne jsme průrvu rozšířili sotva o dlaň. Ale ten průvan byl pořád tam, silnější než minule. Když jsem přiložil ucho ke škvíře, měl jsem na okamžik pocit, že slyším zvuk. Jako by se něco daleko vzadu pohnulo. Řekl jsem si, že je to jen vítr v úzké chodbě, který si hraje s ušima. Nic víc.
4. den
Dva dny jsme kopali. Konečně je otvor tak velký, že se dá protáhnout, když člověk vydechne a přitiskne se ke stěně. Brad šel první. Chvíli jsem viděl jen podrážky jeho bot a pak zmizel celý. Slyšel jsem ho, jak nadává a heká, a pak zavolal, ať jdu za ním.
Protáhnout se tou dírou bylo horší, než jsem si představoval. Na okamžik jsem uvízl bokem, kámen mě tlačil do hrudníku a já se nemohl nadechnout ani vydechnout. Zpanikařil jsem. Chvíli jsem opravdu věřil, že tam zůstanu zaklíněný ve tmě, dokud nevykrvácím z odřenin. Pak jsem se prosmýkl na druhou stranu. Ležel jsem na zemi, celý roztřesený, a poprvé mě napadlo, že jsme možná neměli tu díru nikdy rozšiřovat.
Za průrvou byla chodba. Skutečná, vysoká chodba, kde se dalo skoro stát. Ale nebylo na ní něco v pořádku. Stěny byly příliš hladké, skoro jako opracované. A v jednom místě, kam jsem posvítil, byly do kamene vyryté symboly. Nebylo to graffiti. Byly staré, zvětralé, ale zřetelné. Nedokázali jsme je přečíst. Nevypadaly jako žádné písmo, které znám. Vyfotil jsem je a řekl Bradovi, že pro dnešek stačí. Nelíbilo se mi tam. Vzduch byl těžký a měl jsem pořád pocit, že za mnou někdo stojí.
7. den
Nemůžu přestat myslet na ty symboly. Ukázal jsem fotky na netu pár lidem, co se vyznají v jeskyních a v historii kraje. Nikdo neví, co to je. Jeden mi napsal, ať tam radši nechodím. Nenapsal proč. Vrátili jsme se s Bradem znovu, chtěl jsem projít chodbu dál. Ušli jsme možná třicet metrů, když čelovka zachytila něco na konci. Bílá skvrna. Než jsem stačil zaostřit, byla pryč. Brad tvrdil, že nic neviděl. Ale díval se stejným směrem jako já, a když jsem se na něj podíval, byl bílý jako křída.
9. den
Doma se mi zdají sny. Ne přímo o jeskyni, spíš o té chodbě a o pocitu, že mě odtamtud něco pozoruje. Probouzím se zpocený a slyším ten průvan, i když sedím ve svém pokoji na okraji postele. Vím, jak to zní. Vím, že by mě rozumný člověk poslal ke cvokaři. Ale já ten zvuk slyším a nedokážu si namluvit, že si ho vymýšlím.
11. den
Vrátili jsme se. Museli jsme. Chtěl jsem to buď zdokumentovat pořádně, nebo se s tím jednou provždy rozloučit. Vzali jsme lepší kameru a víc světla. Když jsme prolezli průrvou, bylo v chodbě chladněji než jindy a visel tam ten pach, sladký a nazelenalý, jako když něco hnije v uzavřeném prostoru. Došli jsme dál než minule. Chodba se stáčela a otevírala do menší prostory. A tam, u zadní stěny, jsem to viděl znovu. Bílá postava, přikrčená, s obličejem obráceným ke skále. Nehýbala se. Posvítil jsem přímo na ni a na zlomek vteřiny se otočila hlavou přes rameno. Neměla oči. Jen dvě tmavé prohlubně a ústa dokořán, jako by křičela, ale beze zvuku.
Utekli jsme. Nevím, jak jsme se dostali průrvou tak rychle ven. Brad si při tom rozbil koleno o kámen a ani to necítil. Seděli jsme pak venku na svahu, oba jsme se třásli a nikdo z nás nedokázal říct nahlas, co jsme viděli. Ta creepypasta mi teď připomíná i další příběhy, které jsem četl, třeba The Rake, kde se lidem taky zjevuje bílá postava, na kterou se nedá zapomenout.
12. den
Brad mi dnes volal. Slyšel jsem v jeho hlase něco, co jsem u něj nikdy neznal. Strach. Řekl, že v noci slyší ten průvan u sebe doma, přesně jako já. A že se mu zdá, jak stojí v té chodbě a symboly na stěnách se hýbou. Domluvili jsme se, že tam už nikdy nepůjdeme. Že tu díru necháme být a zapomeneme na ni. Sám nevím, jestli to dokážu. Ten zvuk je pořád se mnou.
14. den
Rozhodl jsem se, že tam půjdu ještě jednou. Sám. Vím, že je to hloupost, ale musím to zaplombovat, zavalit, aby se tam už nikdo nedostal. Beru s sebou pytle s cementem a chci tu průrvu zabetonovat navždy. Brad o tom neví, nechtěl bych ho do toho tahat. Píšu to teď, protože kdyby se mi něco stalo, ať někdo ví, kam jsem šel a proč. Ten pocit sledování je horší než kdy dřív. Mám dojem, že to ví, že se vracím. A že to na mě čeká. Nemá to logiku, stejně jako neměl smysl ten dětský pořad ve creepypaste Candle Cove, který si pamatovali jen ti, co u něj vyrůstali. Některé věci prostě jsou, i když nemají důvod.
Zítra tam jdu. Až se vrátím, dopíšu, jak to dopadlo.
Další zápis do deníku už nikdy nepřibyl.
Zdroj: Ted the Caver. Anonymní creepypasta klasika z roku 2001, volně šířená napříč internetem.
Text vychází z verze dostupné na Fandom wiki pod licencí CC BY-SA 3.0 a je šířen pod stejnou licencí.
