ČlánkyCreepypasty

Bitva na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře

,,Dnes je ten den, přátelé! Dnes získáme to, po čem už sto let toužíme!“ hulákal vojevůdce na armádu před sebou. Ohlušující lomoz se nesl za hory. V řadách bojovníků jsem stál i já. Chudý žoldák, který věřil v jeho slova. Linie Habsburských vládců nám upřela naši tak chtěnou náboženskou svobodu. Jedinou věc kterou jsme od nich chtěli.

K budově, před níž jsme se řadili v šiky, se blížila císařská armáda. Během pár chvil už jsme s připravenými zbraněmi čekali na povel k útoku. ,,Zvládneme to?“ drkl do mě starý muž vedle mě. Nedokázal jsem říct, zdali se skutečně ptá, či mi položil řečnickou otázku. Do našich řad se ještě narychlo přidávali bratři, kteří chtěli naposledy zažít vášnivé objetí smilstva. Netrvalo dlouho a rozezněl se povelk útoku. Vojáci vydali z plic bojovný ryk a vyrazili proti vojsku nechtěného krále.

Nečekal jsem ale, že se všechno požene tou špatnou cestou tak brzy. Vojáci začali prchat. Hleděl jsem na šiky, jak se postupně rozpadají. Zastavil jsem se. Vzduchem nelítaly žádné šípy. Císařova armáda byla vybavena pouze zbrojí a mečemi jako ta naše. Přesto se spousty bojovníků rozhodlo pro útěk. Do několika chvil, nezbyla z naší armády. Chápu, plat nebyl dostatečný, ale šlo tu přeci o vyšší cíl! Takovou zradu jsem si nehodlal připustit. Vytasil jsem své dva meče a s úderem první ocele o ocel se vrhl do vřavy vojáků.

Přesila byla viditelná.

Neměli jsme moc šancí na vítězství. Ale přesto jsem bojoval. Malá zanedbatelná šance tu byla. A za tu jsem bojoval. Tohle je můj svět a ten se nezmění, pokud nebudeme jednat! Ve středu bojů příštila krev ze všech směrů. Zmrzačená těla se válela všude kolem a pohyb byl tak obtížnější. Zrovna jsem úspěšně zabil jednoho vojáka useknutím hlavy. Když tu do mě zezadu kdosi narazil. Odklopýtal jsem pár metrů, ale udržel se stále na nohou.

Byl to jeden z kapitánů pluku. Sic jsem byl vyšší, dokázal mi konkurovat svým šermířským umem. Zatlačil mě až ke zdi te zvláštní budovy, zbavil mě jednoho meče. ,,Vzdej se, přidej se k nám a budeš žít.“ pravil se silným německým přízvukem. Ale já se nehodlal vzdát. Znovu jsem zaútočil. Falešně zezdola, pak jsem čepel nasměroval zleva. Nestihl se ubránit a ostří mu prořízlo hrdlo. Teplá krev mne potřísnila, jak se jeho tělo skácelo k zemi.

Byl jsem unavený. Zraněný. Mí bratři v boji padali k zemi mrtví. Klekl jsem na zem, věděl jsem už moc dobře. V historii se píše, že váleční zajatci se dobrovolně stali členy druhé armády. Ale realite byla jiná. S poslední skupinou jsme se bránili do posledního dechu, ale nakonec jsme byli odzbrojeni. A věřte nebo ne, sám Ferdinand II. přijel, aby nás dorazil. Já i vojevůdci jsme na něj s hrůzou hleděli, když řekl: ,,Nebereme zajatce.“ a prorazil svůj meč skrz mou hlavu, přesně mezi očima.

Další creepypasta: Druhá tvář

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close