ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 3

Nástup Temnoty 3

Předchozí část: Nástup Temnoty 2

Ztráta

Byly jsme již na cestě ke mně. Lucka táhla kufr s veškerým oblečením. Nedivím se jí, bůh ví jak dlouho v táboře budeme. U mě doma jsem si taky vše sbalil a v obyváku jsem našel vzkaz. Stálo tam:

Drahý synu musím chránit sousedy a tebe. Pokud tohle čteš nejspíš už budu mrtvý, vem si z mé pracovny rudý klíč. Je od té místnosti do které jsem tě nepouštěl. Ber všechno. 
S láskou
Táta

Chtělo se mi brečet. Můj táta je mrtvý. Nemohl jsem se ale zdržovat litováním. Vzal jsem klíč a vešel do místnosti. Byly tu zbraně. Pistole sekery, meče, náboje, ostnatý drát, pletivo, ocelové tyče a další věci jako např.: počítače, televize. Prostě elektronika. Vše jsem pobral a s Luckou jsme vyrazili do tábora.

Byla to náročná cesta

Zvlášť s třemi kufry. Nakonec jsme dorazili do tábora. Pomohl jsem Lucii vybalit a provedl jsem ji po táboře. Velmi se jí líbil. ,,Fakt se omlouvám, že tu teď takhle budeme žít, ale zoufalé doby si žádají zoufalá opatření.“ omluvil jsem se jí. ,,To je v pořádku, je to tu lepší než na jakémkoli táboře.“ uklidnila mě a odešla zpět do chaty.

Vešel jsem do svého kabinetu v klubovně. Byl docela velký. Uprostřed stál stůl s pohodlnou koženou židlí. Za ní byla skříň, zabírající místo celé zdi. Uvnitř byly psací a malovací potřeby a knihy nebo deníky o přežití. Udělal jsem na polici místo a dal tam jednu z televizí. Do šuplíku ve stole jsem dal různá CD a DVD. Otočil jsem se a spatřil jsem věšák. Schovával se za dveřmi a visel na něm můj „pracovní oděv“, tak jsem si ho oblékl.

Zaslechl jsem klepání

Otevřel jsem dveře a stál jsem tváří tvář Vojtovi. Strčil mě dovnitř a zavřel. ,,Hele fakt se omlouvám ale já ji miluju, nemoh jsem ji tam nechat. Každej z nás jednu přived.“ řekl. Zarazil jsem se. Pak mi to docvaklo, mluví o dívkách. Kdysi mi říkal, že má jednu rád. Vyběhl jsem z klubovny a spatřil to.

Každý z nás si přivedl jednu dívku. Já Lucku, Vojta Elišku, David Terezu a Matěj Anetu.,,No,“ zadul jsem a všichni se na mě otočili. ,,místa tu máme dost, takže nějaké posily se určitě vyplatí. Holky, můžete se projít po táboře a kluci, vy pojďte za mnou. Aneta s Terezou se dlouze zadívaly na moji uniformu a začaly se chichotat. Nechal jsem to plavat a odešel.

Ve svém kabinetu jsem pak klukům vše vysvětlil. Dohodli jsme se pak, že pro zbraně postavíme zbrojírnu a bude vedle noclehárny. ,,Jediný problém je ten, že nemáme materiál.“ ozval se Matěj. Podíval jsem se na něj a s šibalským úsměvem jsem řekl: ,,Půjdeme na výpravu hoši.“

Výprava

S klukama jsme si vzali batohy , do nich dali jídlo a pití, nasadili si nějaké to sportovější oblečení a vyrazili jsme. Naším cílem bylo najít další jídlo, zbraně a materiál na stavbu. Nebo cokoliv čím jsme mohli vylepšit tábor. Cestou jsem navrhl další postup přežívání. ,,Pokud najdeme nějaké lidi, pomůžeme jim. Bude to naše povinnost.“ řekl jsem.

,,HJÁÁÁ!!!“ uslyšeli jsme řev zrovna ve chvíli, kdy se z lesa vyřítil tlusťoch s obouručním kladivem. Vypadal jako pan Walker z Outlastu. A taky že to byl on. Ztuhl jsem. Nepobíral jsem to. Co ho dokázalo přivolat z vymyšlené hry. Rozmachoval se proti nám kladivem a v jednu chvíli mně odpálil na strom. Bolelo to. Jako bych měl polovinu kostí zpřelámanou.

Walker chytil Matěje pod krkem a chystal se mu vyrvat srdce. ,,Opovaž se ty parchante!“ vykřikl jsem z plna hrdla, při zvedání ze země. Walker se otočil a začal se smát. Rozběhl jsem se, narazil do mokrého polštáře Walkera a svalil ho k zemi. Walker byl možná tlustý a měkký, ale při nárazu v takove rychlosti to vubec nesvědčí. Upadl jsem do bezvědomí.

Opět sen

Tentokrát jsem stál v bílé místnosti a přede mnou seděl muž. Byl taktéž celý v bílém. ,,Ahoj Michale,“ řekl ten muž, ,,Jsem rád že jsi konečně dorazil. Víš, věc se má tak, svět upadá do temnoty a jediný kdo mu může pomoct, jsi ty!“ vyhrkl bez dalšího otálení. Opět něco co jsem nechápal.

Měl jsem tolik otázek. ,,Ale jak? Jsi bůh? Co se stane když neuspěju?“ ,,Máš speciální schopnosti Michale.“ vysvětlila mi ta osoba. ,,Brzdí je pouze tvoje imaginace. Ano jsem Bůh a pokud prohraješ, svět bude zničen.“

Probudil jsem se. Ležel jsem v posteli. V táboře! Rychle jsem vyskočil a vyběhl ven. Nic. Nikde nikdo. Viděl jsem jen Lucku, která mě násilím odvedla zpět do postele. ,,Omdlel jsi a tak tě kluci přenesli jsem. Sami se pak vidali na výpravu. “ řekla konejšivým hlasem. Přitiskla mi ruku na čelo a podala teploměr. Ani nevím kde se tu vzal.

Byl jsem jako v ráji

Lucka se o mě starala tak dobře, že jsem k ní zahořel ještě větší láskou než předtím. Po dvou dnech jsem mohl být zase sám, a tak jsem odebral cestou do pracovny. V klubovně jsem narazil na holky, jak něco kreslí. Zaskočily mě. Neviděl jsem je přicházet do chaty na noc. ,,Co to děláte?“ zeptal jsem se jich.

,,Stavební plán pro zbrojírnu a nemocnici.“ vysvětlila mi Eliška. Podíval jsem se na ty plány. Bylo to dokonale propracované. Všemu jsem dokonale rozuměl. Plány nebyly komplikované. V jednoduchosti je vážně krása. Když přišla Lucka, kouknul jsem na ní pak na Eli, Terku a Anet. ,,Holky co udělat klukům menší překvapení?“

Popadl jsem v klubovně sekeru a vysílačku. V lese jsme potom s holkama káceli stromy kvůli dřevu. Prásk! Prásk! Prásk! Rytmické mlácení prolétávalo lesem. Stromy padaly, holky je řezaly a já pak klády odnášel do tábora. Udělal jsem z těch klád hodně velkou hromadu, přímo uprostřed.

Tři dny uběhly

Kluci se ještě pořád nevraceli. Začínal jsem mít obavy. ,,Hej Michale!“ zavolala na mě Tereza, nesoucí štafle. ,,Podržel bys mi je prosííím?“ vykulila na mě prosebná očka. Přikývl jsem a chytil štafle, když udělá psí oči, tak bude prosit do nekonečna. Tereza vylezla na střechu téměř hotové zbrojírny s kladivem a hřebíky.

Přiložila jeden z nich a praštila do něj kladivem. V tu chvíli se stavba začala otřásat. Klády se začaly uvolňovat a jedna z nich mě srazila k zemi, strhl jsem žebřík a uvěznil tak Terezu na střeše, skrz kterou se propadla. Klády padaly přímo na ni. Přiběhl jsem k ní a vzal ji do náruče. Klekl jsem si a Terku svíral pod sebou.

Čekal jsem náraz, ale když jsem nic neucítil, odvážil jsem se zvednou hlavu. Lucka, Aneta a Eli stály za několika kmeny. Podíval jsem se nahoru. Nade mnou levitovaly kmeny jako ve stavu beztíže. Zvedl jsem se na nohy a pomohl Terce. Pořád se mě držela. Vzal jsem ji do náruče a nesl do noclehárny.

Položil jsem ji do postele a přikryl ji. Klepala se. Jako osika. ,,Klid, všechno je v pořádku.“ uklidňoval jsem ji. ,,Žádné nebezpečí ti už nehrozí.“ Nechal jsem ji spát. Byl už podvečer a ona to potřebovala. Vyšel jsem ven a stanul před holkama. Dívaly se mi přímo do očí. Lucka se ke mně rozběhla. Skočila a objala mne. Aneta s Eliškou udělaly totéž. Cítil jsem se jako v ráji, objímaly mě tři holky. Tři! Musel jsem uznat že má tahle apokalypsa i své plusy.

Z ničeho nic, jsme uslyšeli hlasy

Nepamatuju si že by měli kluci takové hlasy. Nebyli to oni. Otočil jsem se na Anet a řekl jí, ať pohlídá Terezu. ,,A vy holky,“ pravil jsem k Lůce a Eli, ,,vy se skryjte a čekejte na můj signál. Jak jsem vás to učil.“ Vylezl jsem na dřevěné hradby a čekal. Zapoměl jsem zmínit že za dobu mé neschopnosti holky postavily hradby kolem celého tábora.

Zvedl jsem ruku a potichu se připlížil nad bránu. Rukou jsem udělal vlnu, směřující dolů na “hosty“ a připravil se ke skoku. S Luckou jsme seskočili zrovna ve chvíli kdy se z vysílačky ozvalo: ,,Šéfe, jsme zpátky.“ a já poznal, komu hlas patří.

Další část:  Nástup Temnoty 4

4.2/5 (5)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close