ČlánkyCreepypastyVaše Příběhy

Když jsem vzhlédl na svět

Když jsem vzhlédl na svět

Desatero vzhlédnutí na svět mě vždy velmi fascinovalo. Však mi bylo deset let, říkal jsem si: Až budu dospělý, už mě stvoření světa nebo vesmíru zajímat nebude, to tu budou jistě jiné věci jako práce, obživa rodiny, údržba domu a podobně. Sice jsem tehdy svůj osud nebo účel ještě neznal, ale popravdě jsem na nic takového nikdy nepomyslel, a bylo to dobře. Víte, jak jsem vám říkal, že jedna z mých možných budoucích priorit je živit rodinu ? Je mi třicet let a žiji sám v jednom takovém ,,né moc luxusním bytě“.

Mám okolo sebe mnoho vlídných a pracovitých sousedů, které si občas k sobě pozvu a promluvíme si o svých problémech v práci a vyměníme si názory. Až na jednoho souseda, pana Brázdu. Ten už z bytu nevyšel dobrý týden. Bylo mi to vcelku divné. Jednoho dne vešel do svého bytu a od té doby jsem ho tu neviděl. Myslel jsem si, že třeba v noci z bytu nepozorovaně odešel a odjel ke svým příbuzným.

To byla taková nejvíce racionální teorie dle mého názoru. Ale tato teorie byla o den později vyvrácena teorií o novém vzhlédnutí na svět od mého souseda a nejlepšího přítele Martina Hortna. Ten prý někde na internetu četl něco o vzhlédnutích a shlédnutích na svět. Prostě se lidé dostali někam, kam dlouhou dobu nezavítali a zkrátka zmizeli. Ani jejich těla nebyla nalezena. A pak mi v hlavě problikla vzpomínka. Vzpomínka o záhadném zmizení mého otce. Jo … vlastně. Proto mě tak zajímalo to nové vzhlédnutí na svět, když jsem byl malý. Bylo to kvůli mému otci.

Neznal jsem tehdy ještě ty souvislosti.

Nové vzhlédnutí na svět je prakticky nový pohled na nějakou událost. Jako když někdo něco vykrade a po návratu na to místo, vše vrátí do normálu. Už tomu rozumím. A to mizení lidí je vlastně návrat ke kořenům toho systému. Na to místo, kde něco nehezkého zažili, nemohou mít dobré vzpomínky. Ten kdo někde kradl, se nevrátí, aby to vrátil do normálu. Pan Brázda do svého bytu určitě nerad chodil. Dává to smysl i když nevím jak je to možné. Jak mohou zmizet. To je jako spirituální božstvo teleportuje do nebe? Nevěděl jsem to jistě, to je samozřejmé.

Během toho co jsem se svým sousedem Martinem tuto věc probíral, jsem zaslechl policejní sirény. I on je po pár minutách slyšel. Vykoukli jsme z okna a venku stála dvě policejní auta. Koukali jsme později i přes kukátko ve dveřích. Policisté vykopli dveře od bytu pana Brázdy.
,,Já věděl, že není něco v pořádku,“ řekl jsem Martinovi potichu. Koukali jsme přes kukátko asi pět minut.

Dva policisté vešli do bytu a jeden hlídal na chodbě. Poté jsme slyšeli několik ran, jakoby někdo převrhl skříň a následně dva výstřely z pistole. Rychle jsme otevřeli dveře a zeptali se policisty co se to sakra děje. Řekl nám, že sám neví, událo se to moc rychle a i náčelníka jejich policejního sboru nikdy neviděl tak znepokojeného. Potom jsme uslyšeli další čtyři výstřely ze zbraně. Policista tam chtěl jít, ale řekli jsme, ať zavolá posily, nebo ať alespoň uzavřou vchod do bytu.

Spatřili jsme nějakou černou tlapu,

která mu černými pařáty probodla břicho a rychlostí větru odtáhla do bytu. ,,Proč si musel stoupnout zrovna před ten vchod,“ pomyslel jsem si. Policista křičel bolestí a chtěl se nějak vymanit ze spárů toho něčeho. Rychle jsme se rozběhli po schodech do hlavní haly. Bylo to sedm pater. Těm policistům už nebylo pomoci, nýbrž jsme se právě setkali s něčím paranormálním.

Když jsme doběhli do hlavní haly, venkovní dveře už byly otevřené a v tmavém koutě stálo to, co zabilo ty policisty. Tedy podobalo se to, černé pařáty, černé oči a pokřivená ústa plná ostrých zubů. Chtěl jsem se zeptat kdo to je, ale Martin mi hned pevně stiskl ruku a promluvil na tu věc on sám: ,,Chceš od nás něco?“

Kupodivu to odpovědělo, ale nezodpovědělo otázku:
,,Když jsem se kouknul na svět po sedmé, uviděl jsem temnotu, jak svět uzamyká nenávistí, pýchou a zlobou.“ Poté to svými pařáty ukázalo na venkovní dveře a řeklo: ,,Nechám tě projít, přísahám na svou smrt.“

Pomalu jsem kolem té entity prošel a vyšel tak ven.

Martine můžeš jít pojď. Když jsem to dořekl ta věc s démonickým smíchem vykřikla : ,,Ne, Martin tu se mnou zůstane.“ Pak mu probodla břicho svým pařátem a někam ho odvlekla. Následně jsem uháněl k telefonní budce, abych mohl zavolat policii a sanitku. Přijelo sem pět policejních aut a dva obrněné transportéry, pravděpodobně zásahové složky. Řekli mi jako očitému svědkovi, ať jdu s nimi, a ukážu jim místo činu.

Když jsme vyšli schody do sedmého patra k tomu bytu, tak se mi začala točit hlava. Začaly mne brnět ruce a nohy. Upadl jsem. Nevím přesně, jak dlouho jsem byl v kómatu. Vím jen, že jsem se probudil v jisté nemocnici, kde nebyl žádný doktor ani žádná sestra. Zkrátka jsem tam byl já a další pacienti. Ale to nejvíce zvláštní bylo to, že mezi nimi byl i soused Brázda. Ale Martin tam nebyl. Najednou se v pokoji, kde jsem ležel, zhasly světla. Všichni pacienti, kteří leželi na ostatních lůžkách zmizeli.

Slyšel jsem kroky, někdo zřejmě z doktorů mě jde zkontrolovat. Uf, to jsem si oddychl. Ale ten kdo vešel do pokoje nebyl doktor. Byla to ta věc, která vzala život Martinovi a těm policistům. Sedlo si to na židli vedle mého lůžka a řeklo to :
,,Když jsem na svět vzhlédl po osmé, andělé a čistí odchází do nebe a hříšníci stojí na rozcestí.“

Byl jsem tak vyděšený,

nepředstavitelně vyděšený, hlavně v momentě, když se ta věc ke mě připlížila a zabrala si deset centimetrů lůžka na kterém jsem byl připoután.
,,Už si na mě nevzpomínáš, viď? Vždy jsem pro tebe byl nikým, vím, jenže s tím je teď konec,“ řekla ta entita čistým hlasem. Ten hlas jsem poznal, já tomu nemohl uvěřit.
,,Jsi to ty Trevore, Trevore Brázdo?“ řekl jsem polohlasně. Entita řekla:
,,Ano, zajímavé, že si na mne vzpomeneš právě teď, když už jsi to udělal.“

V tu chvíli mi do hlavy naskákaly zpět všechny vzpomínky. Byl jsem nakonec tím kdo z něj udělal takovou zrůdu? V den oslavy narozenin Martinových příbuzných jsme se s Trevorem ošklivě pohádali. Sestra Trevora mi před měsícem půjčila peníze, konkrétně pět tisíc korun a zrovna den před oslavou je potřebovala zpět.

Šel jsem tedy k ní domů, abychom se dohodli na jiném termínu, ale začala mi vyhrožovat, že zavolá policii, pokud jí peníze nevrátím hned, dlužím prý už dlouho. Vzpomínám si, že jsem celkem spěchal, zřejmě jsem se vytočil tak moc, poté co dokola opakovala, že zavolá policii a půjdu do vězení, že jsem jí dal silnou ránu do břicha a poté s ní mrskl o zem.

Chytil jsem ji za svetr a prohodil jí dveřním sklem.

Začala kašlat krev a snažila se vymanit z mého sevření. Odtáhl jsem ji k otevřenému oknu, a kopl do ni tak silně, že se odrazila a dopadla na zem z dvanáctého patra. Policie případ uzavřela jako sebevraždu, nebyl dostatek důkazů na mé obvinění. Trevor Brázda se mi vyhýbal, já mu to však chtěl druhý den vysvětlit, že jsem u ní ten večer nebyl, pouze a jen jsem se potuloval kolem panelového domu a spatřil ji jak skočila. Vím byla to lež, ale kdybych mu to řekl, nevěřil by mi. Zaklepal jsem na dveře jeho bytu.

Zeptal se: ,,Kdo je tam ?“
,,To jsem já, Peter,“ odpověděl jsem.
Otevřel dveře.
,,Už s tebou nechci nikdy mít nic společného,“ zablekotal Trevor.

Trevore já jsem to neudělal, snažil jsem se ho přesvědčit. Vyhrožoval mi, že půjde na policii, pokud hned nevypadnu, a že půjdu do vězení. Zarazil jsem se, nýbrž jsem v jeho očích viděl odraz jeho chamtivé a podlé sestry.

Nevím proč, ale z nějakého neznámého důvodu jsem do něj prudce strčil, vešel za ním do bytu a zamkl dveře. Poté jsem ho chytil za límec, dal mu pěstí do obličeje a zavřel ho do jeho šatníku. Chtěl jsem ho umlčet, nedokázal jsem ho přesvědčit. Musím podotknout, že to bylo doopravdy odporné, pokud vezmu v potaz, že to já zabil ty policisty a Martina. Žádní duchové neexistují. Já byl celou tu dobu tím vrahem, tím démonem, který zabil všechny, kteří mi stály v cestě.

Už je to tak. Lhal jsem… a došlo na mě. Když se mi začala motat hlava na tom schodišti, bylo to tím, že mi ji prostřelil jeden z agentů zásahových složek, jakmile mě zpozoroval vytahovat kuchyňský nůž z břicha mého přítele Martina.

Tehdy jsem naposledy shlédl na svět, akorát jako masový vrah. Černá entita Trevora Brázdy sedící na mém lůžku vzala tentýž kuchyňský nůž a zabodla mi ho do hrudníku. Poslední slova od něj byla: ,,Když jsem na svět vzhlédl po desáté, hříšnici našli své místo v pekle.“

Další Creepypasta: Země byla naše planeta

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!