Patron domu

Patron domu

Je tomu už pár týdnů. Ve svých 25 letech jsem se konečně odstěhoval od rodičů a pořídil si vlastní dům. A poměrně hezký, řekl bych.

Moje skoro-vila stála v části města, kde byla příroda ještě zachována. Takže se mohu po návratu z práce jít projít do přírody. Dům samotný má dvě patra, takže i dvě koupelny, co jsem vždy považoval za ohromný luxus. Dále, rozlehlou kuchyň, oddělenou jídelnu, obývací pokoj, prázdnou místnost z níž jsem si udělal herní doupě, a tři ložnice. A to nemluvím o prostorném sklepě a půdě. Vydělal jsem si dvě měsíční výplaty jen tím, že jsem to všechno rozprodal.

Jistě byste očekávali, že takový dům bude také adekvátně drahý, ale opak je pravdou. Minulý majitel se ho ochotně zbavil za neuvěřitelně levnou cenu. Vlastně všech sedm majitelů, kteří se zde za poslední rok vystřídali.

Nepochopitelné důvody

Je pravda, že když mě provázel po budově, neustále se ohlížel jakoby v paranoidním přesvědčení, že jej někdo sleduje. A když jsme podepsali veškeré smlouvy, majitel se zvedl, potřásl mi rukou a se slovy: ,,Hodně štěstí.“ kvapně vyšel z budovy pryč.

Takže jsem začal žít jako majitel menší krásně zařízené vily na nedaleko centra města. A to vám musím říct, že se mi žilo krásně. Samozřejmě se na to „honosné sídlo za několik milionů“ dobře balily holky a bylo snadné tu pořádat párty. Ale za pár týdnů jsem pochopil, proč měnilo toto místo své majitele tak často.

Tu a tam jsem v domě kohosi zahlédl.

I v době kdy bych měl být v domě úplně sám. A nemohla to být ani hospodyně, neboť jsem žádnou nezaměstnával. O úklid v domě jsem se mohl postarat sám, protože na úklid tu toho ani moc nebylo.

Vždy čistá okna, minimum prachu, tu a tam pár žmolků na koberci, ať už od chození, nebo vypadlé z oblečení. Jako kdybych měl v domě kohosi, kdo to dělal za mě i za případnou hospodyni. A taky že jsem měl! Poprvé jsem ji pořádně zahlédl jednou večer.

Díval jsem se zrovna na televizi, když jsem zaslechl jemné zavrzání schodů. Otočil jsem se a zahlédl po schodišti scházet bledou slečnu v modrých šatech, které stylem rozhodně nezapadaly do něčeho, co by si na sebe braly ženy 21. století. Bylo zvláštní, že jsem skrze ní mohl poměrně dobře vidět, ale nebál jsem se. Její přítomnost byla kupodivu uklidňující.

Tak jako se objevila, rychle zase zmizela.

Pár dní jsem ji zase nezahlédl, ale moc dobře jsem věděl, že je v domě. Projevovala se podivnými zvuky, pohybováním předmětů a náhlými poklesy teploty. Tak či tak o ní kdokoliv, komu jsem o té dámě pověděl, přemýšlel jako o milém spiritovi. Takový patron domu.

Postupně jsem procházel starými záznamy o domu a přišel na to, že duch bude nejspíše manželka prvního majitele domu, která zemřela při rekonstrukci střechy, kdy na ní spadlo několik dřevěných trámů. Když se mi duše dámy znovu zjevila zeptal jsem se na to, na čež odpověděla krátkým kývnutím.

Od té doby se v domě ukazovala častěji. Nebyla úplně stydlivá. Tu a tam jsem jí zahlédl, jak mě pozoruje. Ale viděl jsem ji vždy pouze já. Nikdo jiný ji neviděl, přestože mohla stát přímo před nimi. Pouze já, majitel domu jsem ji viděl, a pouze já s ní tak mohl poměrně komunikovat.

Člověk by řekl, že ve vztahu majitele domu a ducha dávno zemřelé ženy, kteří našli nějaký způsob koexistence, nevyvstanou žádné problémy. Ale my vyspělejší a moudřejší dospělí víme, že se tu vždycky nějaký ten problém objeví. Mé návštěvy totiž začalo děsit, že se tu a tam něco pohne samo od sebe. Holky, které jsem si do domu vodil, doslova utíkaly pryč, byt stroze oblečeny.

Musel jsem ducha konfrontovat.

Slušně jsem jí požádal, zdali by šlo, aby se neprojevovala před mými návštěvami. Odpovědí mi ale bylo jen snobské zamračení. Otočila se a znovu vypařila. Od té doby byly její projevy naprosto nesnesitelné. Častější, hlasitější, delší. Zkrátka o dost otravnější. Na mé prosby, volání a výzvy nereagovala. Už nikdy se mi více nezjevila.

Takže, takhle tu teď žiju. S naštvanou paní Duchovou, která mi za žádnou cenu nedá pokoj. Takže lidi, pokud zjistíte, že je ve vašem domě nějaká ta zbloudilá duše, tak si ji nenahněvejte. Nevyplatí se to.

Další Creepypasta: Ztracená výprava