ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 4

Nástup Temnoty 4

Předchozí část: Nástup Temnoty 3

Návrat

Sejmul jsem Vojtu a porazil tím za ním jdoucího Matěje. ,,Proboha, sory kámo, museli jsme vyzkoušet tuhle taktiku.“ vymluvil jsem se. Pomohl jsem Vojtovi a Matějovi na nohy. Z omlouvání mě probral výkřik. Lucčin výkřik. David ji držel pod krkem a dusil ji. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na jeden indiánský tábor, na který mě táta jednou poslal.

Jednu chvíli jsme se tam učili ovládat vnitřní energii skrz čakry. Přiskočil jsem k Davidovi a rychle jsem se ho třikrát dotkl na levý straně zad, mezi čtvrtým a pátým žebrem. David stuhl jako kámen, nemohl hýbat ani nohama, ani rukama. Mohl jen mluvit.

Opatrně jsem sundal Lucku z jeho ztuhlých rukou a postavil ji na zem. ,,Díky.“ řekla a otočila se na Davida. Vrazila mu takovou facku, že se plesknutí neslo přes celý tábor. David neudělal nic, jen se mu lehce natočila hlava. ,,Davide?“ oslovil jsem ho. Ale David neodpověděl. ,,Proč nemluví?“ otočil jsem se na Matěje a Vojtu.

,,Proto jsme se vrátili,“ odpověděl mi Vojtěch, ,,viděl jsi někdy film: Labyrint-Útěk?“ ,,Jistě že viděl. Koukali jsme na to přece v kině.“ řekl jsem a zkřížil ruce. ,,No, byly tam zrůdy, vzpomínáš?“ V tu chvíli mi to docvaklo. ,,Počkej, ty chceš říct, že Davida bodl Rmut? Pojďte do mé pracovny, vše mi tam vysvětlíte!‘

nastup temnoty creepypasta darktown cz

,,Jak jsi srazil k zemi pana Walkera, tak jsi omdlel,“ začal vyprávět Vojta, ,,odnesli jsme tě zpátky do tábora a šli pak na výpravu sami. Došli jsme v klidu až do města, ale tam to nechceš vidět.“ Chytil si hlavu do dlaní a opřel se o stůl. V příběhu pokračoval Matěj. ,,Bylo to tam celé na spadnutí, buď byly domy zničené od nájezdu zombií, nebo shořely. V pozadí se ozývaly výstřely, srdce-vroucí křik a jekot.

Blížila se noc

Vešli jsme do jednoho z nerozpadlých domů a zažehli malý ohýnek. Jenže to bylo to nejhorší co jsme mohli udělat. V noci se probouzeli zombie a šli za naším světlem. Museli jsme utéct. Cestou k městské zbrojnici jsme prohledávali každý dům a dívali se po přeživších. Ale k naší smůle jsme nacházeli pouze ohlodané mrtvoly.

Aspoň jsme je prohledávali a našli jsme tak zajímavé věci hned ti je ukážu.“ Na to se Matěj začal přehrabovat v jednom z pytlů, které kluci přinesli. ,,Matěji!“ křikl jsem na něj. ,,Nálezy mi ukážete potom, teď dovyprávěj ten příběh. Matěj si sedl zpátky na svou židli a povídal dál.

,,No, asi za dva dny jsme došli ke zbrojnici a udivilo nás, že je plná zbraní. Nebyly tam žádné prázdné regály. Našli jsme nějaké pytle a naházeli do nich veškeré “zboží.“ V zadním skladu bylo zaparkované auto, ještě s plnou nádrží. Naložili jsme na něj pytle a větší zbraně. Vojta nastartoval a pomalu jsme vyjeli. Jeli jsme pomalu, protože sutiny domů někdy zablokovaly silnici.

Uprostřed města se něco staví.

Právě tam jsme narazili na Rmuty. Hlídají to tam. Jeden po nás vyběhl. David byl dobrej, vytáhl kulomet a začal po tom Rmutovi střílet. Jenže ho Rmut strhl z auta a ocasem mu probodl rameno. Pak jako by strnul a rychle zdrhl, jako by ho něco volalo. No ale kvůli Davidovu zranění jsme jeli ještě do několika lékáren a pobrali jsme léky a obvazy. Na cestě zpět nám ale došel benzín, takže auto s velkým zbožím je někde v půli cesty sem.“

,,Díky Matěji za veliké vyprávění.“ poděkoval jsem mu. ,,Teď můžete jít spát, zítra nám snad pomůžete se stavbou zbrojírny.“ Kluci odešli a já zůstal v pracovně sám. V šuplíku s CD jsem našel film Maze Runner a pustil si ho. Hlavně jsem dával pozor na reakci po bodnutí Rmutem. S Davidem teď nemůžeme jednat v rukavičkách.

Sen 2: Přepadení

Obří stříbrná postava jediným mávnutím vyrazila zabarikádovanou bránu. Do tábora proudila záplava stříbra a červené barvy. Střílíme do té věci tisíce nábojů ale pořád se drží na nohou. Gigantické ruce popadly Davida s Terezou a odnášely je pryč. Zem se otřásá. Ležím na zemi.

Padají stromy a kamení. Padají na mě! Pokusím se je silou myšlenky zastavit jako jsem to udělal při Terčině incidentu. Nevyšlo to. Zůstávám zavalený pod sutí. Poslední co slyším je jekot mých přátel a smích. Hubená, vysoká a černě oděná postava se ďábelsky směje!

Probudím se a kouknu na hodiny. Bude půl sedmé. Převléknu se, nasadím si tepláky a mikinu a vyjdu ven do chladného rána. Dneska budeme muset znovuobnovit zbrojírnu a roztřídit zbraně do beden, které jsem pozdě večer vyrobil. Otočím se zpět k chatě a přiložím ruce k ústům.

,,Vstávat!“

Zvolal jsem směrem k chatě. Začalo se ozývat nesouhlasné mručení a o několik minut později byl přede mnou nastoupen celý náš tábor. ,,Holky, jděte se nasnídat, kluci, vy mi ukažte zbraně, co jste přinesli.

Vešli jsme do klubovny. Vojta, David a Matěj vysypali pytle na stůl. Nyní byl plný nábojů, tlumičů, pistolí, pušek, brokovnic, sniperek a spousta dalšího. ,,Dobře kluci, večer jsem vyrobil tydlecty bedny.“ řekl jsem a poukázal na krabice nastřádané v koutě. ,,Každý si vemte jednu a rozmisťte je na hradbách.

Já si vezmu vozík a půjdu pro zbytek zbraní do toho vašeho Pickupu. A fakt se vám omlouvám, že vás nenechám se najíst, ale měl jsem sen o napadení tábora a víte co se stalo minule.“ Otočili jsme se na Matěje. ,,Ale to už je dávno!“ vyhrkl rychle. ,,Dobře,“ odpověděl jsem mu. ,,Takže je vše zadáno? Jděte!“ na to kluci čapli různé zbraně a začali je střádat do krabic, já si vzal vozík a šel pro zbraně.

Dlouhá cesta

Bylo chladné ráno a vichr tomu taky moc nepřilepšoval. Konečně jsem dorazil k autu. Opatrně jsem sundal děla, miny a bomby a naskládal jsem je do vozíku. Z pečlivého upevňování mě vytrhla obrovská rána. Rychle jsem se schoval za auto a popadl kulomet, který nejspíš klukům vypadl z jednoho pytle.

Čekal jsem. Nic se ale nestalo, a tak jsem se odvážil vykouknout zpoza rohu. Nedaleko ode mne se cosi blyštilo. Pomalu jsem se postavil a kulomet tisknul k sobě. Nebudu vám lhát, chtělo se mi zdrhat. Ale na druhou stranu jsem byl zvědavý, co to tam bylo.

Pomalu jsem se připlížil na dokonalou vzdálenost. Zády jsem se přitiskl ke stromu a potichu dýchal. Po nějaké době jsem se odvážil kouknout, co tam je. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Zády ke mně stál podivný stroj. Ramena, hrud, dlaně a chodidla měl obrovská, ale jinak měl ruce a nohy neuvěřitelně tenké.

Ucítil jsem povědomou vůni. Titan. Ten kolos musel být z titanu. Jenže ho na světě není moc, a na třímetrový kolos už vůbec ne. Pohyb nalevo ode mě mi prozradil, že tu ten robot není sám. Bylo jich tu hrozně moc. Všude kolem mě stáli ti roboti. Pojďme jim říkat třeba Titanoidi, když jsou z toho titanu.

Rychle jsem se proplížil zpět ke svému vozíku. Ohlédl jsem se. Roboti začínali na některých místech rudnout. Zapínali se. Vzpomněl jsem si na ten sen. Tak tohle na nás zaútočí. Musím varovat ostatní. Utíkal jsem zpět do tábora. Samozřejmě pomaleji, vzhledem k plnému vozíku.

Dorazil jsem do tábora asi po hodině.

Vůbec jsem necítil ruce, ani nohy. Motala se mi hlava. A ta bolest, po celém těle mě strašlivě píchalo, bylo to nesnesitelné. Padl jsem k zemi jako mrtvý. Snažil jsem se zavolat pomoc, ale v krku jsem měl až moc vyschlo. Lucka ke mě přiběhla a položila mou hlavu na svůj klín.

,,Proboha, Michale co se ti stalo?“ zeptala se. ,,Tam, v lese,“ ukázal jsem do lesa, ,,je armáda robotů. Je jich strašně moc. Jsou obrovští. Jsou…jsou…“ rozkašlal jsem se. Strašně těžko se mi dýchalo. Lucka zavolala pomoc. Chytl jsem ji za ruku. Podívala se na mě a já ze sebe vysípal: ,,Zabarikádujte bránu. Prosím.“ Viděl jsem Davida jak přijíždí s tzv. Elektronickou kripl-károu. A díky Matějovi vylepšenou. Naložili mě na ní a odtáhli od brány k chatě.

,,Lucko!“ zvolala Aneta, ,,Říkal něco?“ zeptala se. ,,Řekl, že máme zabarikádovat bránu.“ odpověděla jí Lucka. ,,No, ale proč?“ zeptala se zase Aneta. Zem se začala lehce otřásat. ,,Tak už víš proč?“ zasípal jsem. Lucka se ke mě otočila a vlhčeným kapesníkem mi vyčistila ranky od pádu. S obtížemi (co to se mnou bylo mi to lehce znemožňovalo) jsem jí položil ruku na rameno. ,,Děkuji ti.“ hlesl jsem. ,,Pro tebe cokoliv.“ usmála se. V tu chvíli jsem v periferním vidění zahlédl, jak se cosi zablýsklo.

Další kapitola: Nástup temnoty 5

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Don`t copy text!
Close
Close