ČlánkyCreepypasty

Dětský Tábor Creepypasta

Dětský Tábor Creepypasta

Všechno to začalo jedno páteční odpoledne, když jsem projížděl seznam brigád na letní prázdniny. Nebyl jsem zrovna fyzicky zdatný typ, takže přivýdělky typu pomoc ve skladu jsem zamítal rovnou. Stát se hosteskou, nebo uklízečkou na ranní směny mi také nepřišlo úplně okay.

Už jsem byl téměř připravený to vzdát a jít prokrastinovat někam do pokoje, když v tom jsem uviděl nabídku výpomoci na skautském táboře. Nepožadovali moc znalostí ani nic dalšího, pouze schopnost pracovat s dětmi a slušnost. Vzhledem k tomu, že jsem se jako nejstarší syn musel dřív starat o dva bratry, jsem usoudil, že požadavky splňuji.

Ještě ten večer jsem obdržel odpověď na moji zprávu se vzkazem, abych se ve čtvrtek stavil do jejich klubovny, kde dostanu přesné instrukce a potřebné informace. Všechno proběhlo hladce a já jsem byl přijat. Nemohu říct, že bych se nějak zvlášť těšil, ale vidina peněz byla úsměvná, vzhledem ke stavu mého dosavadního notebooku.

Termín tábora se rychle blížil a já začínal mít mírné obavy

Vůbec jsem si neuvědomil, že vlastně budu muset strávit tři týdny někde uprostřed lesa bez elektřiny, jakéhokoli pevného zázemí a s nutností každé ráno docházet dvě hodiny do „nedaleké“ vesničky pro pitnou vodu. Nicméně odvahu mi dodávalo to, že skauti by přeci jen měli být na tyhle podmínky nějak vybaveni, vzhledem k tomu, že se tam společně se mnou bude nacházet i kupa děcek, které mají zkušenosti s kempováním asi tak na úrovni nula.

A pak to přišlo. Den, kterým to všechno začalo. Den odjezdu. Měl jsem všechno sbalené, přesně jak mi řekla postarší skautka, která si říkala Lasička. No upřímně si myslím, že kdyby se měly udělovat přezdívky na základě vzhledu, obdržela by spíše jméno Paropucha.

Každopádně Lasička byla pouze slabým odvarem z celé té pošahanosti skautů vzhledem k tomu, že hned po příjezdu se ke mně nahrnula kupa podivínů říkajících si Hvězdář, Skřítek, Maják a Valoun. Pokoušel jsem se to ignorovat a soustředit se na svoje hlavní poslání – práci s dětmi.

Prvních pár dní jsem to v celku na pohodu dával

Děcka nebyla ani nijak zvlášť otravná, program byl předem připravený a já jen dělal to, co mi starší skauti řekli. Také jsem obdržel přezdívku. Rejsek. Myslel jsem, že se asi propadnu trapností, když to jedno dítě u večeře vyslovilo. Překvapivě se to chytlo dost rychle a já tak musel čelit mini ztrapněním každých deset minut, kdy na mě někdo zavolal.

Pomalu se blížil konec prvního týdne a mě věčné bojovky a hry na indiány pomalu, ale jistě přestávaly bavit. To odpoledne jsem dostal za úkol hlídat děti při hře „na bizony“, která spočívala v tom, že vedoucí hráli bizony a děti tvořící kroužek měly za úkol chytit do toho kruhu bizona, kterému musely následně zazpívat.

Hra se mi zdála nadmíru stupidní, ale nic to neměnilo na tom, že mi byla udělena role jednoho z bizonů. Chvíli jsem tupě pobíhal mezi stromy a sledoval dětičky, jak se ze všech sil snaží nepustit zpocené ruce svých vrstevníků, aby jim bizon neutekl. „Rejsku“ ozvalo se za mnou. Trochu to se mnou cuklo, ale už jsem si na přezdívku zvykl a tak jsem se otočil.

Nějaký malý smrad zřejmě odmítl účast na té pitomé hře

A za keřem si vytvářel vlastní program. „Hej ty!“ zakřičel sem na kluka „běž chytat bizona“. „Chi, chi, chi“ zasmál se ten kluk. To mě mírně naštvalo a vydal jsem se směrem k místu, odkud zvuk vycházel. „Pal za ostatníma, tady nemáš co dělat!“ řekl jsem naštvaně, protože jsem věděl, že na většinu těchto vlčat a světlušek stačí zvýšit hlas a okamžitě poslechnou.

Ale tenhle kluk ne. Jen se znova debilně zasmál a pak začal utíkat úplně opačným směrem, než bylo hrací pole. „Sakra“ řekl jsem. Měl jsem na starost tyhle děcka a v případě, že by se nějakému z nich něco stalo, bych mohl na svoji odměnu rovnou zapomenout. Rozběhl jsem se za tím hochem a doufal jsem, že mu po chvíli dojdou síly, protože já taky nebyl zrovna kdovíjaký atlet.

Kluk běžel schválně místy, kde bylo co možná nejvíce větví, a já jsem se musel každou sekundu skrčit, protože dostat perdu klackem do hlavy se mi zrovna moc nechtělo. „Stůj“ zakřičel jsem asi po deseti minutách pronásledování. Dítě se otočilo. “Rejsku neměl bys mluvit tak neslušně, taky bys za to mohl být potrestán“ řekl.

„A ty bys neměl běhat bez dovolení po lese a měl by ses účastnit programu“

opáčil sem já. „Chi, chi chi“ zasmál se zase kluk, otočil se na patě a vběhl do nízkého porostu smrčků. Chvíli jsem se ho pokoušel chytit, ale vůbec jsem netušil, kudy běžel. Začínalo mě to štvát, protože jsem věděl, že za něj mám teď zodpovědnost. Nakonec jsem se rozhodl vrátit k ostatním a říct jim o tom utečenci, protože mě napadlo, že kdyby ho volali kamarádi, tak by přišel.

K mému překvapení už všechny děti i vedoucí odcházeli zpět do tábořiště. „Hej“ zavolal jsem na ně „jeden kluk ještě chybí, byl támhle v lese“. Mí kolegové se na mě otočili. „Cože? Když jsme je počítali, byli všichni…“ řekl vysoký hnědovlasý kluk, jehož přezdívku jsem již stihl zapomenout, což ale nic neměnilo a skutečnosti, že byla určitě trapná. „Děti zastavte!“ zavolal druhý kluk a jal se malé skauty počítat.

„Dvaadvacet, třiadvacet… měli by být všichni, jestli jsem se nepřepočítal.“ říkal zmateně. „Děti, stoupněte si podle družstev, honem. Chybí vám někdo?“. Malí skauti kroutili hlavami jak diví. Nikdo nechyběl. „Ale tam byl určitě kluk, měl oddílové pruhované tričko a žlutý šátek a.. a..“ hájil jsem se „

Rejsku, nepřimíchal ti někdo do té dnešní smaženice lysohlávky?

Nikdo nechybí…“ rozchechtali se kluci. Přidal jsem se k jejich bujarému smíchu se svým falešným „hehehe“ a vydal jsem se zpět k táboru. Ale pořád mi něco nesedělo. Ten kluk tam prostě byl. Den se chýlil pomalu ke konci. Po zazpívání skautské večerky, které jsem se díkybohu mohl účastnit pouze jako divák.

Vymluvil jsem se na neschopnost zapamatovat si text i když ten byl tak primitivní, že by ho zvládl kdejaký prvňák. Nicméně skauti nelžou a tak mi všichni věřili. Když jsem šel ještě s ostatními vedoucími na chvíli k ohni, abych nemusel být ve stanu tak dlouho sám. Od podivuhodného setkání jsem měl trochu obavy.

Věděl jsem, že se není čeho bát, ale moc mi to nepomohlo, protože já se stále bál. Stále víc a víc. Seděli jsme u ohně a já musel poslouchat debilní kecy o plnění zkoušky třech orlích per. 24 hodin bez jídla, dalších 24 hodin mlčení, no a nakonec 24 hodin sám v lese.

Nikdy bych dobrovolně takovou blbost nepodstoupil

Ale tyhle podivíny to očividně velmi lákalo. Bavili se o tom, jak to může být dobrodružné a nebezpečné. Asi po pěti minutách, co jsem nic neřekl, mi to začalo připadat blbé a tak jsem jen tak zbůhdarma pronesl. „Já bych do toho asi nešel“. Nedočkal jsem se žádné odpovědi, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, vzhledem k tomu, co za lidi tu se mnou sedělo.

Chtěl jsem si jít lehnout, ale něco uvnitř mě mělo stále strach a tak jsem tam jen dál tupě seděl s kupou podivínů. Čas spánku však musel někdy přijít a taky, že přišel. „Dobrou Rejsku“ Šel jsem ke svému stanu a pomalu rozvázal provázek držící plachty a otevřel vrátka podsady. Připomínala trochu prasečí chlívek.

Začínalo být chladno. Když jsem spal normálně v domě, nikdy jsem si neuvědomoval, že i v létě je v noci taková zima. Nebylo zrovna dvakrát příjemné trávit noc téměř pod širákem. Zachumlal jsem se do svého spacáku. Otočil jsem se čelem k druhé pryčně, na které by měl někdo spát, ale nespal.

Neměl jsem spolubydlícího

Až do dnešního večera mi to naprosto vyhovovalo, nicméně nyní bych byl raději, kdyby tu nějaký otravný spratek spal. Alespoň bych se necítil tak špatně. Pomalu jsem začal usínat. „Bude to klidná noc…“ snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Bohužel opak byl realitou.

Po několika hodinách spánku mě vzbudila zima. Bylo mi příšerně. Po tolika dnech přežívání na pryčně s karimatkou jsem se tomu ani nedivil, ale tohle nebylo pryčnou. Cítil jsem hrozně zvláště, jakoby tak snadno dosažitelně. Podíval jsem se škvírou mezi plachtou a podsadou ven. Očekával jsem, že bude naprostá tma, ale místo toho mě překvapil pohled na ranní šedavou krajinu.

A plno mlhy. Mohlo být tak kolem půl páté ráno? Možná dřív, ale určitě ještě nezačalo svítat. Ale černočerná tma taky nebyla. Nebylo ani ráno, ani noc. Cítil jsem se divně. Jakoby na mě koukaly tisíce cizích pohledu, jakoby mě něčí oči probodávaly skrz na skrz.

Nevěděl jsem, co mám dělat

Jestli mám jít ze stanu pryč, nebo raději zůstat tam, kde jsem. Ve stanu nic není. Určitě ne. Jak by se to sem taky dostalo? Při vstupu by mě to určitě vzbudilo. Začínal jsem být nervózní. Cítil jsem, jak mě polévá studený pot. Oči jsem měl otevřené dokořán. Uvědomil jsem si, že stále ještě čučím do škvíry a v tu ránu jsem se otočil zády ke stěně a čelem do stanu.

A pak jsem uviděl to nejodpornější v celém svém životě. Bílá tvář pokryta tmavou tekutinou, ulepená a špinavá. Nehybná, ale zaujatá. Chtěl jsem křičet ale můj hlas, jakoby zmizel. Hrozně jsem chtěl, ale nemohl jsem. Ta osoba naproti mně, zřejmě dítě, dále jen seděla na druhé pryčně a nic neříkala.

Pak jsem si toho všiml. To tričko. Ten kluk na sobě měl tričko, přesně jako ten spratek dneska z lesa. Ale tenhle byl jiný. Kromě zjizveného obličeje a potrhaného oblečení jsem si všiml ještě jedné věci. Jeho očí. Jeho naprosto bílých očí bez jediné stopy po duhovce. Jako kdyby v nich nikdy dříve nebyla ani špetka života.

Pak se začalo dít něco zvláštního

Chlapec se začínal smát. Nejprve to znělo jako normální dětský smích, ale po chvilce se jeho ústa začala pomalu rozšiřovat a jeho smích byl stále vyšší a vyšší. Po chvíli už to neznělo ani jako smích spíš jako skřípání starých dveří smíšené s jekotem milionu dravců. Chtěl jsem si zacpat uši, ale nemohl jsem.

Nemohl jsem donutit svoje ruce k jakémukoli pohybu, musel jsem sledovat to dítě. To co se přede mnou dělo, bylo příšerné. Jeho ústa se začala otvírat do neuvěřitelných rozměrů a ve chvíli, kdy už to dál nešlo, začaly praskat tváře. Kusy masa se od sebe oddělovaly, jako suchý zip.

Z míst roztržení začala vytékat temná tekutina, věděl jsem, o co šlo. I přes šero, které stan naplňovalo, jsem poznal, že šlo o krev. V tu samou sekundu se zohyzdněná tvář začala přibližovat ke mně. Skřípot byl stále hlasitější a hlasitější. V momentě, kdy jsem měl jeho obličej přibližně pět čísel od svého, ta stvůra zaklonila hlavu a z úst jí vystříkl proud krve, který zbarvil stěny stanu na rudo.

Pak se to stalo

Ucítil jsem tlak milionu malinkých jehliček na tváři. Postupně mě to začalo pohlcovat. Přestával jsem dýchat. Začínal jsem vidět hvězdičky. Přestával jsem slyšet, přestával jsem cítit končetiny. Jen jsem ležel. Pohlcoval mě mráz. Postupně. Pomalu. A pak to všechno skončilo.

Další Creepypasta: Prodejna Creepypasta Česky

2.75/5 (4)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Maki

Ahoj! Jmenuju se Maki, mám ráda kafe, vypadám na třináct, ale je mi šestnáct... Pátým rokem studuji osmiletý cyklus na gymnáziu. Mimo creepypasty mám ráda cosplay, anime a další věci týkající se japonské kultury. Toto je má první zkušenost s psaním na blog, tak snad se Vám budou moje příspěvky líbit c:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Don`t copy text!
Close
Close