Dobrý Pacient
The good patient
2. Část
Potřeboval jsem ho nějak přivázat. Kdybych se teď dostal do civilizace, mohl bych na něj poslat policii. Nebo ještě lépe, upozornit média. I kdyby se dostal pryč, nemohl by se vrátit do svého úkrytu. Když jsem ho prohledal pečlivěji, našel jsem svazek klíčů. Bylo jich dost, ale to by neměl být problém zjistit, který z nich patří od dveří, které mě pustí na svobodu.
Neměl jsem čas na to abych ho ztrácel, ale má zvědavost mě zase dostala. Mezi klíči byl přivázán stříbrný medailonek. Byl ve tvaru srdce a kolem něj bylo nesčetné množství šikovně vyrobených ozdob. Odvázal jsem ho. Chvíli jsem ho otáčel v ruce a pak jsem ho otevřel. Uvnitř byl portrét.
Byla tam ta stejná žena, kterou jsem viděl po boku Lockleara na druhé fotografii. Na vnitřku víčka bylo něco vyryto. Nedalo se to přečíst, protože vnitřek víčka byl příliš poškrábaný, ale připomínalo to čísla. Jako by se to někdo snažil vymazat v záchvatu vzteku.
Jediné slovo, které se ještě dalo přečíst bylo jméno Grace
Zavřel jsem medailonek a vrátil jsem ho zpátky Locklearovi do kapsy. Co jsem to udělal? Akorát jsem ztratil svůj drahocenný čas. Locklear se znovu trochu pohnul. Byl jsem mimo docela dlouho. Stačilo jít jen dolů a vyzkoušet, který klíč je ten pravý. Bylo to tak snadné.
Zkontroloval jsem Lockleara asi je stále v bezvědomí. Kdyby byl už při smyslech a pokusil by se vstát, praštil bych ho znova. Něco mu čouhalo z kapsy z vnitřní strany kabátu. Opatrně jsem to vzal. Byl to složený list papíru. Zas vyhrála má zvědavost. Rozložil jsem ho a našel jsem policejní zprávu a fotky.
To, co jsem viděl mi zmrazilo můj krevní oběh. ,,Russel Brennenburg, 31 let. Odsouzen za různé drobné krádeže, přepadení, krádeže a vloupání. Naposled byl zadržen, za zmlácení své ex-přítelkyně a ohrožení života své čtyřleté dcerky. “ Všechny mé vzpomínky mě zaplavili. Byl jsem opilí. Byl jsem naštvaný.
Litoval jsem, toho co jsem udělal
Já to opravdu nechtěl udělat. Nechtěl jsem nikomu ublížit! Nebyla to moje chyba, že jsem ztratil kontrolu. Já. V mé mysli se přede mnou zableskly obličeje. Rodina, přátelé, přítelkyně. Jess byla poslední. Jess a její malé dítě. Jaké že bylo jméno té její dcerky? Aveline, myslím nemůžu si vzpomenout. Sedl jsem si a začal jsem plakat.
Možná to bude znít divně Sakra! Možná jsem teď zešílel. Z nějakého důvodu, se poprvé po mnoha letech cítím v klidu. Možná to byl jen planý poplach po tom všem, protože Locklear je už přes hodinu v bezvědomí. Seděl jsem tam a plakal jsem jako batole a po chvíli jsem zase vzal ten medailonek.
Nevím jak dlouho jsem zíral na tamtu ženy s úsměvem na tváři. Žena vypadala tak šťastně a nevinně. Kdybych na té fotce neviděl i Lockleara, nikdy bych nevěřil že má co do činění s ním. Grace musela být velmi zvláštní. Také jsem znova prohlédl tu knížku. Celý ten seznam jmen dětí byl prakticky nekonečný.
Pod několika jmény byli ručně psané poznámky k nim
Nejmladšímu dítěti byli čtyři roky, nejstaršímu třináct. Byl tam taky vnuk mé bytné. Býval roztomilí, vždy s úsměvem na tváři a zdvořilý. Všechny tyto děti doktoři odmítly, protože jejich rodiče byli příliš chudí, než aby si mohli dovolit léčbu. Locklear si na mém listu zapsal různá jména.
Mohl bych žít s vědomím, že bych odsoudil všechny tyto děti na smrt? Najednou jsem měl jednu šanci jak dát svému životu smysl a byl tu člověk, který ztratil před lety zdravý rozum. Ale víte co? Jen proto, že je někdo blázen, to neznamená, že to musí být pravda. Locklear se probral.
Jen pár minut poté, co nabyl vědomí, byl plně připraven mě srazit. Povedlo se mi ho shodit a trochu jsem se vzdálil, jen abych měl čas na vysvětlení situace. Abych byl upřímný, ani jsem si nemyslel, že by mě poslouchal. Ale nakonec mě poslechl a posadili se do obývacího pokoje. S vědomím že je to mé rozhodnutí, jsem ho požádal aby potvrdil mé podezření.
To vše bylo příliš snadné
Ten můj útěk byl až příliš snadný. Celé to byla jen fraška. Locklear si užil lov, a nebál se to přiznat. Byl jsem jedním z mála pacientů, kterým se dovolil toulat. Na chvíli. To že jsem ho dokázal knokautovat, ale nebylo součástí jeho plánu. Na medailonek se už neptal, protože jsem mu ho vrátil, ještě před tím než se probudil.
Pokut toto čtete tak už nejsem mezi živýma. Locklear je teď v přízemí a chystá věci, které na mě použije. Povolil mi toto napsat do toho malého zápisníku, který mi půjčil. Potom to bude pravděpodobně přepisovat a různě opravovat než to pošle, nebo si to dá jako suvenýr a nebo to jednoduše zničí.
Chtěl mi dat anestezii, ale já nechtěl. Chtěl jsem abych byl potrestán. Ať tak či onak, je to lékař. Nikdy jsem si nemyslel že dopadnu takhle. Jestli někdy dostanu náhrobek, chci aby na něm bylo napsáno ,,Russel Brennenburg, dobrý pacient. “
Předchozí část: Dobrý Pacient – The good patient – 1. Část
Další Creepypasta: Dobrý Lékař Evander Locklear / Good Doctor Evander Locklear
