Dying Happy
Pár slov na úvod od autora originálního článku: následující článek vyžaduje základní znalosti hry Tomodachi Life na Nintendo 3DS, abyste článku plně porozuměli. Hra zahrnuje Nintendo Miis, které vytváří sám hráč, žijí v panelovém domě na ostrově, kde si vytváří vzájemné vztahy, zpívají písničky a podobně. Tento příběh rozhodně NEMÁ za účel jakkoliv podporovat sebevraždy. NIKDY bych nechtěl/a, aby si kdokoliv sáhl na vlastní život. Je to jen příběh.
,,Takže sis koupil Smash Bros?“ zeptal jsem se svého přítele Owena.
Na chvíli se odmlčel, aby popotáhl z cigarety, poté odpověděl: ,,Koupil jsem Tomodachi Life.“
,,Cože? Myslel jsem, že jsi si šel pro Smash Bros. Koupil jsem si tu hru, abychom to mohli hrát společně.“
,,Já vím, ale sledoval jsem na YouTubu videa, kde Tomodachi postavy zpívaly písničky. Můžeš si nastavit text jakkoliv chceš. Je to zatraceně úžasný.“
,,To zní skvěle, ale bylo by lepší, kdybys mi o tom řekl. Taky bych si to pořídil.“
,,Promiň.“
,,No nevadí. Smash Bros by měla být zábava i tak.“
Owen si znovu popotáhl a řekl: ,,Musím se vrátit k práci. Zavolám ti později a povím ti, jaká je ta hra.“
,,Fajn. Budu hrát Smash Bros. Měj se.“
,,Zdar. A podívej se na ta videa!“
,,Dobře, zdar.“
Šel jsem na YouTube a vyhledal si Tomodachi Life funny songs. Asi si dovedete představit, jak zábavné dokážou být charaktery zpívající texty písní, které jim vytvořili sami hráči.
,,Sakra,“ řekl jsem si sám pro sebe. ,,Teď tu hru chci…“
Ten večer mi Owen zavolal, aby mi o všem řekl.
,,Chlape. Tu hru bys naprosto miloval. Vytvořil jsem ty nejvíc messed up postavy. Nemůžu se dočkat, až budou mít děti.“
,,Oni můžou mít děti? To je úžasný!“
,,Jo, a vypadají jako kombinace rodičů, takže pokud rodiče vypadají debilně, tak jejich děcka budou pravděpodobně taky vypadat jako kompletní stvůry.“
,,Sakra. Smash Bros je zábava. Mám za sebou pár online soubojů, ale zatím nevím, co víc dělat.“
Owen změnil téma zpět na Tomodachi, ,,Ale je to divný. Na začátku jsem nedostal možnost si vytvořit vlastní postavu.“
,,Proč ne?“
,,Nevím. Už tam jedna postava byla. Chtěl jsem importovat vlastní Mii, ale tuhle část to přeskočilo. Vím to, protože jsem sledoval videa na YouTubu, kde to lidi hráli poprvé. Snažil jsem se to upravit, ale neukládalo se to.“
,,To je divný. Takže tě to nutí být někým jiným?“
,,No… ne tak docela. Myslím tím… Vytvořil jsem další postavu, která vypadá jako já, a dělám, jako by byla hlavním charakterem. Je to prostě divný, Všichni Mii o něm mluví, jako by byl starostou on a ne já.
,,Hej, takže máš použitou kopii?“
,,Hmm, to by mohlo být ono. Obvykle hry resetují, než je znovu prodají. Alespoň v našem obchodě jsme to tak dělali.“
Owen dříve pracoval v GameStopu. ,,Asi na to zapomněli. Nebo se ani neobtěžovali.“
,,Restartuješ to?“
,,Eh. Nemám k tomu pádný důvod. A krom toho je ten charakter úžasnej. Jeho jméno je Mr. Happy Death Death. Už má dokonce i vlastní písničku.“
,,Písničku? Je možné, aby dostali písničku?“
,,Jo. A jeho je zasraně úžasná. Jmenuje se Dying Happy.“
,,Haha, jo, to je úžasný… Chci ji slyšet.“
,,Možná najdu způsob, jak to pověsit na internet nebo tak něco. Jo počkej, můžu ti ukázat ten text.“
,,Okay.“
Owen zapnul jeho 3DS a načetl Tomodachi Life. Rychle spustil techno píseň pana Happyho, ,,Dying Happy“.
,,Fajn, poslouchej. Ze začátku to říká robotickým hlasem: ,,Všichni umírají šťastní.“
,,No to je úžasný…“
,,Jo, a pokračuje to,“ začal hravě zpívat v jeho jemném tónu hlasu, ,,Je to tak úžasné, kdykoliv lidé umírají. Už nežijí. Dělá mě to šťastnýýým. Nikdy jsem nebyl tak šťastnýýýý. Pojďme všichni zemřít. Držme ruku v ruce. Skočme do propasti smrti. Naše mozky se roztříští. Šťastnýýýý. Smrt je cool. Pojďme všichni spáchat sebevraždu.“
Ke konci se začal smát a propukl v hysterický záchvat smíchu.
,,Zní to jako něco, co bychom napsali my dva,“ řekl jsem.
,,Jop. Je to ještě lepší, když to zpívá Mr. Happy. Poslouchal jsem to snad stokrát. Zaručeně musíš vidět styl jejich tance, písnička sama nestačí! Musím najít způsob, jak ti to ukázat.“
,,No, prvně si musíš sehnat Smash Bros, ať můžeme hrát společně.“
,,Jasně, seženu. Musím jít, zítra ti zavolám.“
,,Ok, měj se.“
,,Zdar.“
Ale nezavolal. A nezavolal ani den poté. Zkoušel jsem mu volat, ale měl hlasovou schránku. Nebylo divné o něm neslyšet vzhledem k hromadě práce, kterou měl, takže jsem o tom moc nepřemýšlel. Po týdnu jsem konečně obdržel telefonát z jeho čísla.
,,Co je?“ zeptal jsem se jako obvykle, když mi Owen volal.
Tichý ženský hlas odpověděl: ,,Tady Jenny.“
,,Ou, co se děje?“
,,Volám kvůli Owenovi.“
,,Co je s ním?“
,,Stalo se něco příšerného.“
Její hlas se třásl a já poznal, že plakala. Neměl jsem ponětí, co si myslet, ale věděl jsem, že pokud mi volala Owenova žena, tak muselo být něco zatraceně špatně. Zprvu mě napadlo, že ji možná opustil, ale nešlo mi do hlavy, proč by mi volala, aby mi to řekla.
,,Prostě mi pověz, co se stalo, je to v pořádku.“
,,Owen… Už není mezi námi.
Nechápal jsem význam těch slov. Můj nejlepší přítel by jen tak nezemřel, nenechal by mě tady. Rozhodně ne, když se nám oběma tak dařilo. Už rok a půl jsem bral jiné prášky, což mi v mnoha ohledech pomohlo, a on přestal pít a našel si dobrou práci. Nemohl zemřít, když šly věci pro změnu dobře. Po dlouhém tichu jsem se zeptal na tu srdcervoucí otázku.
,,Jak se to stalo?“
,,On… Skočil z dálničního mostu.“
,,Co? On skočil? Nespadl?“ odmítal jsem věřit, že by se zabil.
,,Definitivně skočil. On… se na mě usmál… než se to stalo.“ Ke konci věty začala vzlykat a nedokázala pořádně mluvit.
Neměl jsem slov. Nedokázal jsem přijít na nic, co by ho mohlo přimět k něčemu takovému. Byli jsme si tak blízcí, že kdyby se chystal k sebevraždě, tak by mi to určitě řekl. Alespoň by mi poslal zprávu na rozloučenou nebo tak něco. Byl jsem víc naštvaný než smutný. Později, když jsem byl uprostřed noci v temnotě sám, jsem chvíli plakal.
O několik týdnů později jsem se rozhodl koupit si Tomodachi Life, abych mohl být k Owenovi o něco blíže. Opravdu si tu hru užíval, když jsem s ním naposledy mluvil, vzpomínám si na jeho radost pokaždé, když tu hru hrál. Měl pravdu, bylo to vtipné.
Vytvořil jsem několik šíleně vypadajících postav. Také jsem vytvořil jednoho, který vypadal jako Owen, a samozřejmě sebe. Dost jsem se o jeho postavu staral a dohlédl na to, aby si vzal tu nejkrásnější dívku na celém ostrově.
Jednoho dne jsem zažil neskutečný šok,
když jsem obdržel e-mail z Owenovy adresy. Otevřel jsem jej s předpokladem, že to byla Jenny, ale k mému překvapení to byl soubor s videem. Proč by mi Jenny posílala video? Myslel jsem, že by to mohlo být upomínkové video, ale mýlil jsem se.
Klikl jsem na spustit a byl okamžitě zmaten. Video bylo skoro zcela černo bílé a pěkně rozmazané. Vypadalo to, jako by to bylo natočeno pěkně blbou kamerou. A pak jsem uviděl ta slova – ,,Všichni umírají šťastni“
Bez přemýšlení jsem video zastavil. Moje celé tělo bylo ztuhlé. Seděl jsem bez pohybu několik minut a přemýšlel, zda mám video znovu spustit. Kdo mi to mohl poslat? Poslal to Owen ještě před jeho smrtí a došlo to až teď? Nevzpomínám si, že by jeho kamera měla tak špatnou kvalitu. Zvědavost brzy přerostla můj strach a já opět spustil video.
Na parketu tančilo šest postav.
Náhle sestoupil Mr. Happy a odhalil jeho děsivou tvář. Neměl žádné vlasy, jeho oči byly jen dvě černé díry, jeho ústa – černý ovál. Připomínal tu slavnou malbu Výkřik. Vlastně to bylo celkem nevinné, dokud nezačal zpívat.
Hudba byla pozitivní a text byl stejný jako to, co mi Owen recitoval. Tehdy to bylo zábavné, ale teď se zdáli být morbidní a znepokojiví, zvláště když se můj přítel zabil. Uvědomil jsem si možnost nějaké spojitosti, ale nevěděl jsem, kdo poslal ten e-mail.
Snažil jsem se na Mr. Happyho zapomenout, ale z nějakého důvodu jsem se přistihl, že to video znovu sleduji. Popravdě jsem se na něj díval snad tisíckrát. Pokaždé jsem se bál méně a méně, přijal jsem ten text. Možná na tom něco bylo. Zemřít šťastný… Zdá se to jako věc, kterou by si každý přál. Koneckonců všichni jednou zemřeme. Proč umírat ve smutku? Owen nebyl smutný, když umíral. Usmíval se. I když úsměv nemusí vždy znamenat, že je člověk šťastný. Může skrývat pravé emoce.
Skrýval je Owen?
Když jsem se vrátil ke hře, přivítala mě nezvaná tvář.
Mr. Happy se nějakým způsobem nastěhoval. Stejné jméno, stejná tvář, stejné fráze. Bylo to nemožné. Moje neteř a synovec u mě nebyli už nějakou dobu, takže jsem věděl, že tu hru nikdo nehrál. A i kdyby, nemohli o Mr. Happym vědět. Vypnul jsem systém, položil Nintendo a jen tak seděl – ohromen. Nehnul jsem se celé hodiny.
Když jsem se trochu zklidnil, uvědomil jsem si, že si broukám melodii té písně. Nemohl jsem si prostě pomoci, musel jsem dál hrát. Pokud byl Mr. Happy jakkoliv zapleten do Owenovy sebevraždy, musel jsem na vlastní oči vidět, co měl za lubem.
Vše se po návratu na můj malý ostrůvek zdálo v pořádku. Mr. Happy byl jako všichni ostatní obyvatelé ostrova, i přes jeho poněkud podivné fráze, jako třeba: ,,Smrt je skvělá.“
Snažil jsem se je změnit, ale nešlo to.
Dokonce jsem měnil text jeho písně, ale vždy se vrátil do původního stavu. Co bylo ještě divnější – Mr. Happy se stal tím nejatraktivnějším charakterem na ostrově, všechny ženské postavy jej milovaly.
Nemohl jsem přijít na to, jak mohl být Mr. Happy zapleten do Owenovy sebevraždy, vždyť byl jen herní postava. Pokud byl v mojí i v jeho hře, tak jedinou možností je, že byl naprogramován vývojáři. Možná se objevil později, protože jsem jej musel nějakým způsobem získat, odemknout nebo tak něco. Alespoň to jsem si myslel do doby, než moji Mii začali umírat.
,,(Jméno postavy) spáchal sebevraždu.“
Tato zpráva se objevila, když jsem otevřel apartmán jednoho z charakterů. Nikdy by do family-friendly hry, jako je Tomodachi Life, nezavedli možnost sebevraždy. Bylo to víc než znepokojivé. Stalo se tohle i v Owenově hře?
Dalšího dne byl apartmán mrtvé postavy pryč a Mii, co bydlel vedle něj, spáchal sebevraždu. Už to nebylo jako poprvé, ale stále mi to přišlo neskutečně zvláštní. Každým uplynulým dnem to pokračovalo. Pokaždé, když jsem hrál, byl Mii, který se předešlý den zabil, kompletně vymazán ze hry a další ležel mrtvý v jeho apartmánu.
Jak čas plynul,
stále méně a méně mě znepokojovalo to, co se dělo. Abych pravdu řekl, dělalo mi dobře, když se zabíjeli. Věděl jsem, že se to stane, a očekávání bylo celkem vzrušující. Owenova smrt se od mé mysli stále více vzdalovala a já se začal cítit ještě šťastnější, než když byl naživu.
Poté, co byl pryč už třicátý šestý Mii a další ležel mrtvý v jeho pokoji, zůstala na celém ostrově jen moje postava, Mr. Happy a Owen. Sebevraždy se udály vzhledem k rozpoložení celého bytového komplexu sestupně, takže další byl na řadě Owen, poté já a nakonec Mr. Happy.
Ale Mr. Happy nemůže zemřít.
Musí zůstat zde, aby mohl dále pomáhat hráčům k jejich štěstí. Bez něj bych si nikdy neuvědomil, že bychom všichni měli zemřít šťastní. Teď vím, že se Owen zabil, protože byl šťastnější než kdykoliv předtím.
Chtěl zemřít šťastný.
Chtěl zemřít volný.
Já chci to samé.
Další ráno jsem vstal brzy, abych mohl hrát Tomodachi Life. Usmál jsem se, když jsem viděl Owenovu postavu ležet mrtvou na zemi v jeho virtuálním apartmánu. Píseň Mr. Happyho začala hrát sama od sebe. Tančil jsem kolem svého pokoje, i když nemám nejmenší ponětí, jak tančit.
Ještě jeden den a dojde řada na mě. Můj Mii zemře a já s ním. Zemřu šťastný. Je to něco, co by měl každý udělat. Zemřít šťastný. Proč by měly být naše poslední momenty plné smutku a bolesti? Nechceme snad, aby si nás naše rodina a přátelé pamatovali s úsměvem na rtech? Zítra skočím do náruče mé smrti. Ale prvně se usměju na všechny, které miluji.
Děkuji, Mr. Happy.
Originál: Dying_Happy
Autor originálního článku: Umbrello
Další Článek: Junko Furuta
