Jsou objekty, které tě zabijí rychle. A pak je tu SCP-106, přezdívaný Starý muž. Ten na tebe nespěchá. Ten má čas, protože ho má víc než ty. Když si tě jednou vyhlédne, není kam utéct, žádná zeď tě neochrání a žádné dveře nezamkneš dost pevně. Prostě jednoho dne prostrčí ruku skrz omítku vedle tvé hlavy, a to bude poslední obyčejný den tvého života. Pokud jsi někdy přemýšlel, co je na katalogu Nadace opravdu nejhorší, má tahle noční můra jednoduché jméno: SCP-106.
Co vlastně je Starý muž
SCP-106 vypadá jako starý muž v pokročilém stadiu rozkladu. Tělo mu doslova hnije, kůže je černá, popraskaná, místy chybí a odhaluje to, co pod ní zbylo. Z rukou a z celého těla neustále odkapává hustá, mastná, načernalá hmota, něco mezi slizem a rozloženou tkání. Ta hmota je korozivní. Kudy Starý muž projde, tam za sebou nechává stopu: rezavějící, práchnivějící otisky, jako by se hmota kolem něj sama vzdávala existence. Dřevo černá, kov se rozpadá, beton praská. Svět se v jeho přítomnosti kazí.
Nejhorší na něm ale není vzhled. Nejhorší je, co dokáže. SCP-106 prochází pevnou hmotou, jako by tam nebyla. Zdi, stropy, podlahy, ocelové dveře, nic z toho pro něj není překážka. Dokáže se do hmoty jakoby ponořit, chvíli v ní zůstat, a pak se vynořit úplně jinde. Představ si, že sedíš zády ke zdi a najednou z té zdi vyklouzne shnilá ruka a chytne tě za rameno. Přesně tohle je jeho způsob lovu.
Kapesní dimenze: místo, kam si tě odnese
Když se SCP-106 někoho dotkne, nezabije ho na místě. Vtáhne ho do takzvané kapesní dimenze, do vlastního zvráceného světa, který nese jen on sám. Přesně nikdo neví, jak to místo vypadá, protože se odtamtud prakticky nikdo nevrátil, aby to popsal. Z útržků, které Nadace posbírala, se rýsuje obraz labyrintu shnilých chodeb, zatuchlých místností a tmy, kde neplatí normální pravidla prostoru a času. Chodby se stáčejí zpět do sebe, schody nikam nevedou, dveře se otevírají do dalších dveří.
A v tom bludišti si Starý muž hraje. Nechá oběť utíkat, dá jí falešnou naději, že našla cestu ven, a pak se zase vynoří ze stěny přímo před ní. Jde mu o mučení, ne o rychlou smrt. Lidé v jeho světě trpí dlouho, možná mnohem déle, než by fyzicky mělo být možné. Když už si Starý muž pohrál dost, oběti se občas objeví zpátky v našem světě, obvykle mrtvé, s tělem podivně zdeformovaným, jako by prošly něčím, na co lidské tělo nebylo stavěné.
Jak se něco takového vůbec zadrží
SCP-106 má klasifikaci třídy Keter, a to není náhoda. Keter znamená, že objekt je extrémně těžké bezpečně zadržet a že běžná opatření nestačí. U Starého muže je problém očividný: jak zavřeš do cely někoho, kdo prochází zdmi? Klasická izolovaná komora je proti němu k ničemu, protože pro něj stěny neexistují.
Nadace proto dlouho neměla spolehlivý způsob, jak ho udržet na uzdě. Objevila ale zvláštní věc: SCP-106 nebývá aktivní pořád. Většinu času tráví ve své kapesní dimenzi a do našeho světa se vynořuje jen v určitých intervalech, hlavně když loví. To dává personálu úzké okno, ve kterém se s ním dá vůbec něco dělat. Zádržné postupy se točí kolem toho, jak ho nalákat, kdy ho neprovokovat a jak minimalizovat počet lidí, kteří se dostanou do jeho dosahu. Zvlášť riskantní je jakákoli manipulace, protože Starý muž reaguje na přítomnost lidí a dokáže se přesunout rychleji, než čekáš.
Medvědí past a incidenty
Jedna z metod, jak SCP-106 vrátit zpět do zádrže, dostala mezi personálem přezdívku medvědí past. Princip je krutě prostý: Starý muž je přitahován k lidem a k utrpení, takže se ho pokoušejí nalákat na oběť, obvykle na někoho, koho stejně odepsali, a v okamžiku, kdy se vynoří, ho navést zpět do připravené struktury. Je to hazard, který občas nevyjde, a každý takový pokus je vlastně sázka s tím nejhorším možným soupeřem.
Historie SCP-106 je posetá incidenty, při kterých se dostal na svobodu. Pokaždé, když unikne, začíná lov. A on je trpělivý lovec, který si vybírá cíl a pak ho pronásleduje přes zdi, patra i celé budovy. Nadace při každém takovém průlomu ztrácela lidi, a ne vždy rychle. Právě proto se se Starým mužem zachází s takovou úctou a takovým strachem zároveň. Není to zuřivá bestie, je to něco horšího: pomalá, chytrá, neúprosná přítomnost, která ví, že nakonec vyhraje.
Proč je Starý muž tak výjimečně děsivý
Když si projdeš katalog Nadace, narazíš na spoustu nebezpečných objektů. Máme tu SCP-173, sochu, která se pohne jen v okamžiku, kdy zamrkáš, a máme tu nekonečné schodiště SCP-3008, kde se ztratíš v nábytkovém pekle bez konce. Ale SCP-106 hraje na jinou strunu. Nejde o hru na pozornost ani o bloudění v prostoru. Jde o naprostou bezmoc.
Proti Starému muži neexistuje žádná pozice, kde bys byl v bezpečí. Nemůžeš se zabarikádovat, protože zdi jsou pro něj vzduch. Nemůžeš utéct, protože on tě sleduje a má víc času než ty. A nemůžeš doufat ani ve smrt jako v milosrdné vysvobození, protože smrt v jeho světě přichází pomalu a až po dlouhém utrpení. To je čistá, destilovaná hrůza z toho, že nad svým osudem nemáš vůbec žádnou moc.
SCP-106 funguje tak dobře, protože sahá po prastarém strachu z rozkladu, ze stáří, z něčeho zkaženého, co si pro tebe přijde ze tmy. Není hlučný, není okázalý. Je to tichá, hnijící figura, která už na tebe možná v tuhle chvíli natahuje ruku skrz nejbližší stěnu. A ty se nedozvíš, že přišel, dokud neucítíš ten dotek.
Originál: SCP-106 (SCP Foundation)
Tento text je zpracováním díla licencovaného pod CC BY-SA 3.0 a je rovněž šířen pod CC BY-SA 3.0.
