Prokletá hra jako Sonic.exe patří k nejstarším a nejúčinnějším motivům internetového hororu. Někdo ti podá disk nebo pošle odkaz, ty to spustíš, a od té chvíle už to není zábava, ale past. Podobně jako u prokletého televizního pořadu Candle Cove nebo u tiché entity, co obchází svět Minecraftu v příběhu o Herobrinovi, i tady je nositelem hrůzy něco, co znáš z dětství a máš spojené s bezpečím. Modrý ježek Sonic. A přesně proto to funguje tak dobře.
Následující text je zpracováním klasické creepypasty Sonic.exe, jednoho z nejznámějších příběhů o prokleté hře vůbec. Zachovali jsme jeho původní formu: dopis, který jeden hráč posílá kamarádovi spolu s diskem, kterého se zoufale chce zbavit. Čti ho tak, jak byl napsaný. Jako varování.
Ten disk radši znič
Píšu ti, protože ti musím něco vysvětlit dřív, než ten disk, co je přiložený k tomuhle dopisu, vůbec strčíš do počítače. Nedělej to. Vím, jak to zní, ale prosím tě, poslechni mě a ten disk znič. Spal ho, rozlámej, hoď do řeky, je mi to jedno. Jen ho nespouštěj. Já jsem to udělal a od té doby pořádně nespím.
Dostal jsem ho od Kylea. Znáš Kylea, vždycky byl v pohodě, klidný kluk, co si z ničeho nedělal těžkou hlavu. Před týdnem mi ho přinesl domů. Byl bledý jako stěna a ruce se mu třásly tak, že sotva udržel obálku. Řekl jenom, ať si to vezmu, že už to nechce mít doma, a ať mu pak nevolám. Na disku byl fixou naškrábaný jediný nápis: sonic.exe. Myslel jsem, že je to nějaká hloupá fanouškovská hra, co ho vyděsila. Zasmál jsem se mu do očí. Teď se nesměju.
Titulní obrazovka
Spustil jsem to večer, když už byli všichni v domě dávno v posteli. Hra naběhla jako obyčejný starý Sonic. Známé logo, známá znělka. Jenže něco bylo špatně. Hudba hrála zpomaleně, jako když dochází baterka, tóny se táhly a rozlévaly jeden do druhého. A Sonic na titulní obrazovce se na mě usmíval. Ne tím drzým, sebejistým úsměvem z reklam. Tohle byl široký, nehybný škleb, který mu vůbec nepatřil.
Zmáčkl jsem start. Objevila se obrazovka výběru postavy. Byli tam Tails, Knuckles a doktor Robotnik. Sonic tam byl taky, jenže nešel vybrat. Seděl v rohu obrazovky se zavřenýma očima a tím samým úsměvem, jako by čekal, až na něj dojde řada. Vybral jsem si Tailse. Chtěl jsem začít něčím neškodným. Tou malou létající liškou, co za Sonicem vždycky poslušně cupitá.
Tails
Level vypadal jako zelené kopce, které znáš z první hry. Jen barvy byly vybledlé a obloha měla divný, nemocně žlutý nádech. Hrálo se to normálně. Sbíral jsem kroužky, přeskakoval propasti, skoro jsem se u toho uklidnil. Pak hudba utichla. Úplně. A Tails se zastavil uprostřed obrazovky, otočil se ke mně a v jeho tváři byl čistý, nefalšovaný strach. Jako by věděl, co přijde. Jako by to zažil už mockrát.
Obrazovka zčernala. Když se obraz vrátil, stál na trávě Sonic. Ale ne ten Sonic. Srst měl černou jako uhel a tam, kde měl mít oči, zely dvě prázdné jámy, ze kterých stékaly dva pramínky krvavě rudé barvy. A ten úsměv. Pořád ten stejný nehybný úsměv od ucha k uchu. Pod jeho nohama leželo tělo malé lišky. Nehýbalo se.
Naskočil černý text na černém pozadí, jen pár bílých písmen:
„Hello. Do you want to play with me?“
Ahoj. Chceš si se mnou hrát? Chtěl jsem hru okamžitě vypnout. Fakt jsem chtěl. Ale ono to nešlo. Klávesa nereagovala, okno se nedalo zavřít, tlačítko napájení jako by najednou nebylo. A tak hra pokračovala. Sama.
Knuckles
Obrazovka se přepnula na další úroveň, aniž bych cokoli zmáčkl. Tentokrát běžel temným lesem červený Knuckles. Neběžel dopředu jako v normální hře. Utíkal. Ohlížel se přes rameno, klopýtal, snažil se schovat za kmeny stromů. Bylo úplně jasné, před čím prchá. Za ním, vždycky o kousek blíž, klouzala ta černá silueta s krvavýma očima. Neběžela za ním. Prostě se blížila, klidně a neúprosně, jako by pro ni vzdálenost vůbec nic neznamenala.
Chvíli to vypadalo, že Knuckles unikne. Pak strom před ním zmizel a on stál tváří v tvář tomu úsměvu. Obraz zbělal. Když se vrátil, seděl ten démonický Sonic na zemi a Knuckles ležel bezvládně vedle něj, oči prázdné a obarvené doruda. A ten text znovu, ta samá slova. Chceš si se mnou hrát? V tu chvíli jsem si začal všímat něčeho, co mě dodneška děsí ze všeho nejvíc. Že mě to při tom pozoruje. Že se ty jámy místo očí dívají skrz obrazovku přímo na mě, ne na tu figurku ve hře.
Doktor Robotnik
Zbýval poslední. Robotnik, ten tlustý padouch s knírem, co je celou sérii spíš k smíchu než k strachu. Tady k smíchu nebyl ani trochu. Jeho úroveň vypadala jako čisté peklo. Rozžhavené potrubí, ohnivé jámy, obloha barvy popela. Robotnik se ve svém vznášedle řítil dopředu a v obličeji měl výraz, jaký jsem u kreslené postavičky nikdy předtím neviděl. Hrůzu. Skutečnou, čirou, lidskou hrůzu.
Utíkal snad nekonečně dlouho. Za ním hořelo, kolem něj se rozpadal svět a ta černá věc si to nespěchavě šla za ním, jistá si tím, že mu nakonec dojde cesta. A došla. Robotnik se zastavil, otočil se, otevřel ústa k němému výkřiku a obrazovka zhasla naposledy. Tentokrát se text neobjevil. Objevila se jen ta tvář. Přiblížila se, vyplnila celou obrazovku, ty rudé oči a ten věčný úsměv na mě zíraly z bezprostřední blízkosti.
Ono to ví, že tu jsem
A pak to promluvilo. Ne textem. Zvukem. Zkresleným, hlubokým hlasem, který vyšel z reproduktorů, i když jsem je měl skoro úplně ztlumené. Řeklo, že jsem si pěkně zahrál. Že teď jsem jeho kamarád. Že jsme teď kamarádi napořád.
Vytrhl jsem disk z mechaniky tak prudce, že jsem si málem zlomil nehet. Vypnul jsem počítač natvrdo, ze zásuvky. Pak jsem jenom seděl ve tmě a poslouchal vlastní srdce. A právě tehdy jsem si vzpomněl na Kylea, jak se mu třásly ruce, a konečně jsem pochopil, proč mě prosil, ať mu už nevolám. Volal jsem mu druhý den stejně. Nikdo to nezvedl. Kyle je od té doby nezvěstný. Nikdo neví, kam se poděl, a nikdo se to zřejmě už nedozví.
Takže znovu, a naposledy: ten disk, co ti posílám v obálce, nikdy nezapínej. Já vím, že tě to teď láká. Že si říkáš, že seš přece rozumný člověk a že je to jenom hloupá stará hra. Přesně tohle jsem si říkal i já. Znič ho. A jestli někdy uslyšíš z počítače tu zpomalenou, rozteklou znělku, nečekej ani vteřinu a utíkej. Tom.
Odkud se Sonic.exe vzal
Sonic.exe patří k nejcitovanějším creepypastám o prokleté hře vůbec. Vznikl v roce 2011 a od té doby se rozrostl do stovek fanouškovských her, videí a pokračování, takže dnes existuje bezpočet jeho verzí. Tahle je zpracováním té úplně původní, klasické: dopis, disk a démonický ježek s krvavýma očima a věčným úsměvem. Jeho síla stojí na tom, na co sází většina dobrého hororu o médiích. Vezme něco naprosto neškodného, co máš spojené s dětstvím a s pohodou, a obrátí to proti tobě. Když tě baví tenhle typ příběhů, kde si tě z temnoty za obrazovkou nebo za dveřmi vyhlédlo cosi, co už tě nepustí, mrkni ještě na tichý lov, který vede Eyeless Jack.
Originál: Sonic.exe (Creepypasta Wiki). Původní autor: JC the Hedgehog.
Tento text je zpracováním díla licencovaného pod CC BY-SA 3.0 a je rovněž šířen pod CC BY-SA 3.0. Sonic a související postavy jsou ochranné známky společnosti SEGA, jde o fanouškovské dílo bez jakékoli souvislosti se SEGA.
