Baby monitors
Když jsem byl na střední škole, moji přátelé a já jsme měli zvláštní zábavu. Jako každé teenagerské skupině, se nám líbilo působit potíže. Nebyli jsme vandalové, neprodávali jsme drogy a ani náhodou jsme nešikanovali ostatní děti ve škole.
Ne, my jsme rádi děsili rodiče, kterým se narodilo dítě pomocí hackování jejich dětských chůviček. Byli jsme takoví nesnesitelní a blbý pankáči, kteří si mysleli, že jsme příliš dobří na to, abychom se nechali chytit nebo by byli naše činy potrestány. Nicméně jednu noc jsem dostal lekci, že naše krytí nebylo tak neprůstřelné jako naše dospívající ega.
Vše začalo hloupým nápadem
Dimitri, Kurt a já jsme chodili do stejné školy, sdíleli mnoho stejných tříd a potkávali jsme se téměř každou přestávku. Sledovali jsme pranky, hráli videohry a mluvili o různých věcech. Jednou večer, jsme si v parku vyprávěli strašidelné historky. Kurt nám říkal klasický příběh o svobodné matce, která slyšela strašidelný hlas z její chůvičky.
Jako většina hororových příběhů to znělo jako nějaké žvásty, ale Dimitri nám sdělil, že se to jednou stalo jeho matce. Na její vlastní chůvičce slyšela sousedku, jak zpívá jejímu dítěti. Možné ale je, že mohla proniknout do frekvence chůvičky někoho jiného. V tu chvíli se nám v hlavě zrodil nápad. Když jste dost blízko jiného přístroje, můžete nějak zachytit jeho frekvenci a ovlivnit chůvičku. Jeli jsme si tedy koupit onen stroj.
Vyděsit lidi je hračka
Pardon, slovní hříčka, ale tohle hackování je hračka. Vše, co musíte udělat je najít zařízení na stejné frekvenci, jako máte vy. Nikdy nedělám věci polovičaté, proto jsem koupil číselník na změnu frekvencí, takže jsme mohli vyděsit prakticky každého. Následující večer jsme nasedli na kola, prohlédli nějaké domy a našli si první oběť.
Mohli jsme vidět předměstský dům s dětským pokojem v druhém patře. Dimitri vzal chůvičku a začal ladit přístroj na různé frekvence, dokud jsme neslyšeli dýchání. Vzpomínám si na ten pocit nadšení, že jsme konečně mohli uskutečnit náš plán. Dimitri stiskl tlačítko a začal mluvit extrémně hlubokým hlasem:
‚‚…Vaše… holčička … byla … chutná…,‘‘
zamumlal démonickým hlasem. Světlo v ložnici se téměř okamžitě zapnulo a my jsme slyšeli pronikavý křik. Všichni se strašně smáli, ale rychle jsme zvedli svoje zadky a nasedli na kola, aby nás nechytili.
Byla to opravdová zábava
Žert jsme opakovali ještě několikrát v průběhu následujících týdnů, z nichž do chůvičky mluvil vždy někdo jiný. Jsme rozumní, a proto jsme si pro naší malou hru vybrali vždy jiný dům. Reakce lidí byly vždy k nezaplacení, některé matky posedla panika, jiné věděli, že jde o podvod a řekli nám ať jsme zticha a dokonce jedna chudinka nás prosila, abychom neubližovali jejímu dítěti.
Teď, když jsem starší a cítím se provinile, ale tenkrát nám to ještě přišlo vtipné. Mí přátelé tu ženu pořád napodobovali, protože z ní měli neskutečnou srandu. Jo, byli jsme hajzlové. Karma je svině, takže jsem věděl, co mě čeká dnes v noci. Kurt a Dimitri pilně studovali na jejich pololetní práci, takže jsem šel ven na vlastní pěst. Tehdy jsme už nachytali skoro všechny v okolí, takže jsem se rozhodl podniknout cestu napříč městem na neprobádané území.
Hledal jsem nové oběti
Nalezení cíle nebylo těžké, stačilo najít auta s dětskými sedačkami, domy s přehnaně barevnými záclonami, nebo hračky ponechané na dvoře. Narazil jsem na dům, který splňoval všechny tři kritéria. Zaparkoval jsem kolo tak, aby nebylo vidět. Pohrál jsem si s frekvencemi a nakonec jsem našel tu správnou. Slyšel jsem velice lehké chrápání dítěte. Nevyzpytatelný úšklebek se objevil na mých rtech a mé srdce začalo bušit vzrušením. Byl čas zazářit.
‚‚Já…se…dívám…‘‘
zašeptal jsem do chůvičky pomocí nejděsivějšího hlasu, jaký jsem dokázal vyplodit. Dům zůstal tmavý a bez života. Myslel jsem, že mě majitelé domu neslyšeli.
‚‚…Já…stojím…vedle tvé postele…sleduji tě…čekám…dostanu tě!‘‘
Řekl jsem tentokrát hlasitěji. Nic, jen zvuky cvrčků a občasný řev motoru auta jedoucí přes ulici. Bylo to trochu divné, rodiče obvykle reagují mnohem rychleji než teď. Začal jsem být trochu nervózní a poněkud na ráně.
Stalo se něco nečekaného
Bylo pozdě a musel jsem jet zpět na kole celkem dlouhou cestu. Když jsem už chystal odejít, uslyšel jsem zvláštní, vlhký, bublavý zvuk přicházející z chůvičky. Tiché, rytmické chrápání přestalo. Očekával jsem, že se dítě probudilo a chystalo se začít plakat. Místo toho ke mně promluvilo.
‚‚Ty jsi ta … bytost… která mě sleduje?.. JUANE,‘‘
Udělalo se mi nevolno při těchto slovech. Jak sakra věděl mé jméno?! Cítil jsem se hrozně. Něco tu bylo sakra špatně, cítil jsem to v kostech. Vzhlédl jsem k oknu dětského pokoje a uviděl jsem tam postavu stojící tam a sledujíc mě. Byl tam snad celou dobu? Vzduch byl hustý, obtížně jsem dýchal.
Mé tělo se nekontrolovatelně zachvělo a pocit strachu zalil každou píď mě. Skočil jsem na kolo. Šlapal jsem o život ve snaze dostat se pryč. Část mě si myslela, že přeháním, ale naprostá nutnost uprchnout přemohla mou racionální mysl.
‚‚Ty… nemůžeš utéct… já vím… kde žiješ, Juane…,‘‘ pokračoval muž, i když jsem zahnul za roh.
Letěl jsem ulicí, dokud jsem nedosáhl obsazeného bulváru. Obklopen auty a několika nočními běžci jsem se cítil v bezpečí.
‚‚…Tvá mikina se zbarví červenou krví, chlapče ..,‘‘ zašeptal muž, stále mluvíc skrz chůvičku v mé kapse.
Kolemjdoucí se na mě ošklivě podíval, když jsem vyjekl kvůli strachu a potom se snažil prakticky rozpárat svou mikinu při pokusu o její odstranění. Na cizince jsem musel působit jako nějaký arogantní, bláznivý děcko nebo tak něco. Nevěděl, že jsem byl ve skutečné nouzi, takže mu to nemám za zlé.
Kdo to na mě mluvil?
Potom, když jsem dával svou poničenou mikinu do batohu, všiml jsem si, že na zadní straně bundy bylo načmárané moje jméno. Sakra, byla to moje školní bunda! Není divu, že ten parchant znal mé jméno. Napadlo mě, že chůvičky mají jen krátký dosah signálu, takže mě někdo zřejmě musel sledovat.
Nervózně jsem se rozhlédl, abych identifikoval onoho stalkera. Byl snad v prázdné dodávce na konci ulice? Ten chlap na procházce se psem? Řidič auta, které kolem mě projelo? Ať tak, či onak, to poslední, co jsem chtěl, bylo znovu slyšet ten hlas, tak jsem jel domů. Strach zbystřil mé smysly.
Všímal jsem si každého pohybu stromů ve větru, každého prasknutí větviček pod mým kolem i každého auta, které kolem mě projelo. Trhl jsem sebou, když se někdo začal přibližovat, asi jsem paranoidní, když si myslím, že ten s kým jsem mluvil, mě chtěl dohnat. Naštěstí už jsem byl doma.
Konečně jsem přijel domů
Zaparkoval jsem kolo v garáži a lezl po schodech do své ložnice. V jednom nepatrném pohybu, jsem hodil batoh s přístrojem do rohu svého pokoje, skočil pod přikrývku a zmizel v ní jak olympijský plavec. Nezáleží na tom, kolik vám je let, ale vždy se cítíte bezpečněji pod přikrývkou než mimo.
Zavřel jsem oči a doufal, že bych byl schopen uklidnit se natolik, abych chytil několik hodin odpočinku. Ale pak jsem slyšel statický šum, přicházející z chůvičky na druhé straně místnosti. Z chůvičky, která měla být vypnutá.
‚‚Sladké sny, Juane‘‘
řekl hlas, který mě stále straší v mých nočních můrách. Tu noc jsem nespal. Příliš jsem se bál vylézt z postele až do svítání. Když jsem vstal, první věc v pořadí na mém programu bylo vyjmout baterii z přístroje a hodit ji to koše. Nechtěl jsem s tím mít už nic společného. S masivními kruhy pod očima jsem se oblékl, posnídal a šel do školy.
O několik dní později
O tom pekelném domu jsem slyšel ve zprávách nějaké novinky. V rozhovoru policista vysvětlil, že malá rodina, která žila v domě, byla nalezena ve svých postelích, s rozříznutými krky. Byl jsem venku, když se to stalo. Vrah mě musel slyšet na odposlechu a rozhodl se jít za mnou.
Bylo to pro mě tvrdým budíčkem do reality a já děkoval svému strážnému anděli, že jsem se nestal jeho další obětí. Byl jsem příliš zaneprázdněn pocitem vděčnosti, že jsem přežil, než abych truchlil za rodinu, která štěstí neměla. Empatie, stejně jako moudrost přichází s věkem.
Teď, když jsem dospělý a mám manželku a dceru, jsem opravdu pochopil následky svých činů a závažnost celé situace. Jako otec teď už vím, že strach se násobí, když je tu v sázce něco dražšího, než je váš život.
Nemohu s jistotou říci, zda mě vrah znovu po letech našel, nebo zda je to nová parta idiotů, kteří měli stejný nápad, jako moji přátelé a já, ale mohu vám říci, že jsem nyní pochopil, co je opravdová hrůza. Včera v noci jsem slyšel něco přes naší chůvičku, co mi poslalo mráz do duše a pochybuji, že mě to někdy opustí:
‚‚Já… SE STÁLE…DÍVÁM‘‘
Originál: Manen Lyset
Další Creepypasta: Persuaded
