ČlánkyZáhady

Zvláštní sen

Zvláštní sen

Zvláštní sen je práce autora označeného na konci příspěvku. Doufáme, že se vám bude jeho zkušenost líbit.

Ačkoliv bylo dnešní ráno dosti mrazivé, neodradilo mě od venkovní procházky. Obvykle chodím po okolních kopcích kvůli zajímavým fotografiím. Dnes je však mlžný opar. Bude tedy lepší držet se více při zemi. Rozmýšlení nad místem netrvalo dlouho a volba padla na národní přírodní památku Peklo u České Lípy. I přes trochu strašidelný název se jedná o velmi klidné místo.

Peklo je vlastně větší prostor s údolím mezi pískovcovými skalami, kudy protéká potůček a kde se lze procházet po menších dřevěných lávkách. Peklo však není jen pěkná krajina uprostřed údolí, jsou to též různé cestičky mezi skalami a odbočky do „nikam“. Má to prostě jistou atmosféru. Velice dobře se zde srovnávají myšlenky. Navíc je prý pohyb v přírodě zdravý, nebo snad ne? Právě kvůli tomu všemu toto místo několikrát v průběhu roku navštívím.

Dnes je Peklo mimořádně klidné. Díky sesuvu skály, ke kterému došlo před několika měsíci, se zde nedá plnohodnotně procházet. Mnoho lidí si zde proto procházku rozmyslí. Nejinak tomu je i dnes. Během mé šestihodinové cesty jsem nepotkal vůbec nikoho. Snad jen svůj obraz ve vodě. I zvířata se kupodivu držela zpátky. Místní ptactvo se objevilo až hodiny po mém vstupu do prostoru. Obvykle mě však vítá svým zpěvem již u vstupu do prostoru.

Strašidelná rokle před léty

Brr, je tu vážně velká zima.

S fotoaparátem v ruce sleduji zmrzlé kapky rosy všude kolem. Celé údolí je nyní pokryté nepatrnou vrstvou ledových kapek a to i přes to, že slunce docela pálí. Vyhýbám se spadlé skále, nechce se mi ji zdolávat ani obcházet, když mrzne. Mohl bych se pěkně pomlátit. Lepší volba bude rychlý přesun Studenou roklí nad Peklo blíže ke slunci. Koneckonců po hodině chůze se do prostoru zase vrátím. To už mi snad bude tepleji.

Ačkoliv bylo ráno pod nulou a ani v údolí nebylo nejtepleji, právě nyní slunce svítí tak intenzivně, že po výstupu z Pekla mohu pokračovat v cestě jen v triku s krátkým rukávem. To je příjemná změna a tak se mi v hlavě rodí nápad. Ke konci mé cesty se nachází nepatrná odbočka roklí mezi skalami. Je to přibližně půl kilometru dlouhá zacházka, ale díky dobití energie ze slunce, by to mohla být prima zastávka. Proč právě sem?

Jednoduše proto, že tato slepá rokle končí zajímavými pískovcovými skalami. Některé v sobě mají zvláštní díry, které za určitých okolností vypadají, jako kdyby se ze skály na vás někdo koukal. V celém prostoru navíc rostou menší stromky, mezi kterými je třeba se proplést po nepatrné stezce. Jinak řečeno prostě takové malé dobrodružství.

Toto místo jsem naposledy navštívil předloni v létě.

Už tenkrát tu byla pěkná zima. To, že tady bude až tak mrznout, jsem vážně nečekal. Rokle je totiž na svém počátku z levé i pravé strany obklopena hustými stromy, které brání průchodu slunečním paprskům. Čím níže – hlouběji člověk jde, tím výše stoupají okolní skály a s nimi i letité vzrostlé stromy. Při pohledu na kořeny prorůstající skálu je až s podivem, že zde stromy na skalách ještě stojí. Pár jich sice již spadlo, ale to je nic proti tomu, kolik stromů zůstalo na stém místě.Stromy na skalách

Ačkoliv jsem tu dva a půl roku nebyl, „vchod“ do rokle nacházím vcelku snadno. Je sice nenápadný (nevede zde žádná viditelná cesta či stezka), ale zkušené oko jej nemůže přehlédnout. Kráčím stále hlouběji roklí. Cesta směřuje níže a níže. Okolní zima mi vlastně příliš nevadí. Vím, že za několik málo minut půjdu zpět a při následném stoupání se pěkně zapotím.

Mé okolí je čím dál více pokryté zledovatělou rosou – malými ledovými kuličkami. Z úst mi jde čím dál tím více páry. Připadám si jako nějaká lokomotiva. Asi v půli cesty dolů docházím k otevřenějšímu místu. Skály se zde trochu rozestupují, aby se vzápětí zase dostaly blíže k sobě. Kromě toho si však všímám jedné znepokojující věci. Na zemi je plocha, kde zjevně něco leželo.

Jedná se o dvě místa, kde žádná zmrzlá rosa není.

Místa leží asi metr od sebe. Jsou rozměrově vcelku velká. Na délku měří asi něco přes 2 metry. Na šířku uprostřed asi metr. Ke koncům se tento „vyhřátý“ prostor zužuje na asi půl metru. Přemýšlím, kdy a jaké zvíře tu mohlo ležet. Napadají mě dvě varianty – pěkně velký čuník s kamarádem, případně jelen s laní. Nicméně žádné zvířecí a ani lidské stopy se zde nenachází.

Znepokojen tímto objevem přikládám na místo ruku. Ruka je o dost teplejší než okolí a tak stejně nic necítím. „Co jsem si myslel? Že snad místo bude žhnout, nebo co?“ S větší opatrností pokračuji roklí dál. Brzy se objeví ty „strašidelné“ skály. Skály se opravdu objevily, ale nejsou takové, jaké si je pamatuji. Zdají se normální. Dříve jsem z nich měl větší respekt.

Hledám ono strašidelné místo,

které jsem v minulosti vyfotil, ale nedaří se mi ho nalézt. Pokračuji proto na konec rokle. Ta končí u Robečského potoka, které protéká Peklem. Zde si všímám dvou nepatrných stop v listí. Jako kdyby tudy šel nějaký nízký pes a šoural při tom nohama. Stopy vedou kdesi od skal, prochází okolím potoka a mizí opět mezi skalami.Poblíž konce rokle

Jsem smutný z toho, že nemohu najít dříve objevené strašidelné místo a tak si chci užít alespoň trochu adrenalinu a jdu po stopách vlevo. Ty vedou kolem několika jedlých hřibů a pokračují po strmé skále až k malému „převisu“, kam by se opravdu vešel tak leda jezevčík. Dále stopy nepokračují. Vydávám se proto na druhou stranu.

Zdolávám několik balvanů, přelézám popadané stromy a nakonec mířím po jakési cestě skrz borůvčí. Přemýšlím, kde se tady ta cesta vzala a kam vede. Když v tu chvíli nacházím uprostřed cesty lidskou botu. Podle vzhledu je tu už asi nějakou dobu. „Hm, zřejmě nejsem sám, kdo ví o tomto místě.“ Stále sledujíc stopy pokračuji dál. Stopy ale po 2 minutách chůze končí u neprůchozího štítu skály.

Je to celé nějaké divné, Bota na podivné cestě do nikam

asi je na čase vrátit se zpět. Už mířím ke starému známému konci rokle, když si všimnu opět nepatrných stop v listí. Tentokrát vedou velmi strmou cestou vzhůru přes listím a mechem pokrytou skálu. „Tudy vážně nepůjdu. Ať tudy šlo cokoliv, já nebudu ten, kdo bude zjišťovat, co tu chodilo a nakonec pak někde spadne.“ Nedá se nic dělat, jde se domů.

Stoupám roklí, míjím ono podivné „vyhřáté místo“ a raději se ještě rozhlédnu. Nikde nic. Nejsou slyšet ani ptáci. Nechci se poddávat tomuto podivnému tichu a stoupám stále výše. Už stačí vyjít jen poslední táhlý kopec dlouhý asi 100 metrů a přede mnou se objeví značená turistická cesta. Raduji se, že už brzy budu na cestě domů a už se chystám na výstup. V tu chvíli se zahledím doleva a vidím odbočku – díru mezi skalami. V tu chvíli se mi vybavil sen, který se mi zdál před několika lety, kdy jsem neměl o tomto místě ani potuchy.

Sen nebyl žádná noční můra, ale příjemný též nebyl. Utíkal jsem v něm přes louky, kopce a skály před temnou bytostí. Byla vyšší než já a mohla měřit tak dva metry. Její pohyby byly zvláštně trhané. Postavou byla podobná člověku, ale její konkrétní rysy si nepamatuji. Jakoby se rozplývaly v jakousi černou mlhu.

Vybavuji si však dlouhé a ostré pařáty,

které vypadaly dost nebezpečně. Tato bytost mě z nějakého důvodu pronásledovala. Nebyla moc rychlá, ale byla vytrvalá. Měl jsem pocit, že prostě jen stačí autem dojet o pár desítek kilometrů dále a mám od ní na měsíce klid. Jenže teď tu byla a já ji chtěl utéci Peklem.

Bylo jedno, jestli před ní vyběhnu dlouhé a nestejně velké schody, nebo se schovám na vysokou skálu. Divná bytost stále neúnavně pokračovala svými trhanými pohyby dál. Schody ji možná trochu zpomalily, ale vyšla je. I kluzké nebezpečné skály zdolávala s nepříjemným klapavým zvukem – jako když o sebe narážení možná nějaké kosti? Zdálo se mi, že by nebylo špatné zkusit se schovat v rokli.

Že na jejím konci jistě budou nějaké skály, možná nějaká voda. Co kdybychom se tam střetnuli, já pak spadl dolů do vody a chvíli hrál mrtvého. Bytost by mě pak už nemusela dál pronásledovat a já měl klid. A co kdyby naopak na skalách uklouzla ona a já nad ní tím vyhrál. Nerozhodné myšlenky se mi ve snu honily hlavou a já směřoval hlouběji do rokle. Ano, byla to právě ta rokle, kterou chci nyní opustit.

Usilovně se snažím vzpomenout na konec tohoto snu.

Při pohledu na onu odbočku – díru ve skále, si najednou vzpomínám. Tady se to stalo! Ve snu mě tenkrát napadlo, že celé toto může být past, do které se vlastně sám ženu. Slyšel jsem ony nepříjemné klapavé zvuky zespoda rokle. Při tom však ona bytost měla být někde za mnou. Co když je těch bytostí více? Nedá se nic dělat, musím se s tou bytostí utkat zde. Rozhlédnu se a vidím na zemi klacek.

Shýbnu se, že ho zvednu a v tu chvíli si koutkem oka všimnu mohutné postavy s pařáty místo rukou, jak vyskočila poblíž díry mezi skalami, ve které jsem se nacházel jak nyní, tak i ve snu. Už jsem čekal takový ten nepříjemný pocit, když se člověku zdá noční můra. Prudké probuzení, zrychlený tep i dýchání, nepříjemný pocit. Nic z toho se však nestalo a já byl stále uvnitř snu. Ta bytost se totiž doslova napíchla na onen klacek, který jsem chtěl použít ke své obraně.

Asi metr osmdesát dlouhý mohutný klacek se nacházel částečně zapíchnutý v zemi a na něm jen tak trčela nabodnutá temná postava a vůbec se nehýbala. Ačkoliv zlověstné klapání nepřestávalo a neustále se blížilo, v tu chvíli jsem měl pocit, že je vše hotovo. Již bez strachu jsem ve snu toto místo opustil a pokračoval svojí cestou. Věděl jsem, že teď se této bytosti kdykoliv ubráním a jestli si pro mě přijde, až budu stár, budu mít již celý život za sebou a nebudu se bránit…

S jistou úlevou, a možná i úsměvem na tváři,

stojím teď čelem k oné díře ve skále. Vzpomínka na nepříjemný sen mi právě proběhla hlavou a já jsem rád, že to vlastně dobře dopadlo. Dost se podivuji tomu, jak je možné, že se mi zdálo o místě, které js em nikdy předtím neviděl a kam jsem vkročil přibližně rok po onom snu. Když jsem v tom Pekle, tak čert to vem… Připraven vystoupat poslední částí rokle nyní hledím na klacík u cesty přímo přede mnou.

Není rozhodně masivní a může měřit tak metr, víc ne. Něco nutí klacík prozkoumat blíže. Bližší část je suchá, pokrytá zelenou vrstvou mechu. Zvedám proto klacík ze země a natáčím k sobě jeho vzdálenější konec. Ten je o vlhčí. I mech na něm se zdá takový živější. Má to však jeden háček. Tato část klacíku je zlomená a krvavě rudá. V hlavě se mi opět opakuje závěr mého snu.Klacík z jedné strany

Přemýšlím, jestli není nějaká nepatrná možnost, že bych byl náměsíčný a udělal si procházku 20 km od bytu. „Byl to opravdu jen sen? Stalo se to mě, nebo někomu cizímu a jsem tomu jen odněkud přihlížel? Umím snad přesouvat své vědomí?“ Hlavou mi běží záplava otázek.

Chce to klid. Třeba to byl aport – někdo hodil psu klacík a ten si jím rozřízl dáseň. Možná to je jen plíseň, která obarvila část dřeva. Přikládám rudou část klacku k nosu, ale necítím ani barvu, ani mě známý zápach krve. Odhazuji klacík a bezmocně krčím rameny. Pokračuji cestou dál, ale několik dalších hodin mi tento zážitek nedává spát.

Rozhoduji se proto oslovit vystudovanou zahradnici,

která by mě mohla navést na cestu. A opravdu, existují houby – plísně, které dokážou lokálně zabarvit dřeviny do červena. Oddechuji si a rozhoduji se s příběhem pochlubit několika známým, které by to nemuselo obtěžovat a nudit. Příběh sepsán, fotografie z místa zpracovány, vše rozesláno. Takové reakce jsem však nečekal.

Ahoj, díky za příběh. Je to zajímavé…“ Následovalo však nečekané pokračování: „Ty v*le, dostal jsem se do té zajímavější části o té krvi na klacku a bouchla mi tu na služebně zářivka.“ (dotyčný pracuje u policie) „Myslíš, že to mohla být krev? Si schopen ten klacek ještě najít?

Druhá reakce začínala několika fotografiemi kočky. Následoval text: „Fotky neposílám proto, že mám doma nádherné kočky. Tohle kocour dělal po celou dobu čtení Tvého příběhu – přiběhl ke mě neustále se rozhlížel kolem. Při tom se každou chvíli ježil. Dokonce i druhý kocour vylezl, což není obvyklé v tuhle večerní hodinu.

Z třetí reakce mě však trochu zamrazilo: „Myslím si, že je zde něco, co se nějakým způsobem usilovně snaží se s tebou spojit. Vždyť už v minulosti se ti zdály sny, ve kterých se vyskytují podivné postavy, a vše je tak nějak mystické. Myslím, že je zde prostě něco, co s tebou chce navázat nějaký kontakt. Jestli je to dobré, nebo špatné, to ti nepovím. Tohle je prostě můj názor. Možná bys tuhle stránku v sobě mohl trochu rozvinout a lépe poznat. Co myslíš?

Co já na to? Myslím, že do Pekla už raději nepůjdu sám a jestli ano, krvavý klacík půjde pěkně na rozbor svého složení – ať mám v duši klid.

Autor: Petr Honsnejman (Aphrael)
Další Creepypasta: Samotné zlo1

5/5 (5)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close