Boláky

Boláky

Willy byl ten den doma, když to celé začalo. Pomalu mu končily jarní prázdniny a on se k smrti nudil, protože věděl, že až skončí, už nebude čas na nic. Pravděpodobně tahle myšlenka užírá každého z nás, včetně Willyho, i přestože ho užíraly i jiné věci a mnohem viditelněji. Willy ve své adolescentní době něčím velmi trpěl, nikdo nevěděl přesně čím, a ze začátku to jeho praktický lékař nenazval ani vyrážkou. Šlo o to, že se mu na čele začal tvořit bez příčiny ekzém.

Počáteční podoba této vyrážky byl jeden malý velmi zarudlý bolák, který doopravdy bolel. Nebyl to štípanec ani kopřivka a navíc tam nebyly patrné vpichy od hmyzu nebo tak něco. Doktor to popsal tak, že se mu to vytvořilo pod kůží, kvůli nízké krevní koncentraci. Než šel spát, bolák si ještě namazal nějakým italským krémem, který byl doporučovaný na mnoha stránkách, právě i pro akné. Tedy snad to bylo akné, co jiného to mohlo být.

Bolest na chvíli ustala.

Už se pomalu zabíral ke spánku. Ráno si to ohmatal a stále působil ten kožní přípravek, protože ho to nijak výrazně nebolelo, ale zdálo se mu to větší než před tím. Když se šel podívat do zrcadla v koupelně, všiml si něčeho zajímavého. Skutečně se to rozšířilo do dalších míst na jeho čele, možná už v první fázi té infekce.

Matka mu poradila, kdyby ho to bolelo, aby si na to sám nesahal, aby si to neroznesl všude po těle. Nevěděli co to je. Nechovalo se to jako normální akné. Nikdo neříká, že by zmizelo ze dne na den, ale pravděpodobně by se takto nerozšířilo. Museli zjistit co to bylo a tak s ním rodiče šli na kožní oddělení, aby si mohli vypůjčit názor na situaci jejich syna i ze strany odborníků.

Lékař prohlédl Willyho čelo a stejně jako jeho praktický lékař nedokázal přesně určit, co by to mohlo být. Pouze mu objevil další takový bolák vedle jeho ucha. Byl ještě rudější, než ty na jeho čele. Lékař říkal, že to vypadá, jako by si to škrábal snad každou minutu, ale to nemohlo být vůbec možné. Nikdo z jeho rodiny ho ani jednou neviděl se škrábat a během noci přece spí. Nakonec jim doktor předepsal jednu indickou mastičku, která pomáhá na opary i na vyrážky. Ta by snad konečně mohla pomoci.

Další den si Willy boláky mazal

a rodiče na něj dohlíželi, jestli si je maže a nešvindluje. Našli další boláky, tentokrát mezi vlasy. Jednou se v těch místech podrbal a jeho matka tušila co bude následovat.

Byly snad všude. Ty boláky se už nedaly ani spočítat. Nemohl si je zkrátka roznést až tak moc. A pak je něco napadlo. Nebyl jejich syn na něco alergický? To by dávalo smysl a vysvětlovalo by to to, proč ty boláky byly na místech, na kterých by dlouho nesetrvaly a proč se šířily tak rychle. Ale na co mohl být alergický… Na čaj, na cereální potraviny. Sakra mohl být klidně alergický na slunce a oni by o tom nevěděli.

Alergie vždy neznamená, že se u jedinců objevuje hned po narození. Vše je genetické a dávalo by smysl, kdyby to měl už dříve, ale kvůli jeho hormonální adaptaci se to prostě intenzivněji projevovalo. Ano, to bylo nejracionálnější možné tvrzení osvědčených léčitelů, které mohlo na povrchu chvíli být. Avšak Willyho vyrážka, dáli se tomu tak nadále říkat, se každým dnem zhoršovala, až to dosáhlo takového rozměru, že ztrácel často rovnováhu a bolely ho klouby. Rodiče se o něj strašně báli. Vyrážka začala být opět bolestivá a Willy se cítil, jako při vysoké teplotě.

Po měsíci měl boláky po celém těle

a na obličeji mu začaly samy od sebe praskat, což mu způsobovalo nerovnosti na pokožce a také jizvy. Kdyby Willy ještě mohl chodit, do školy by se v tomhle stavu rozhodně neodvážil. Rodiče dělali co mohli aby svého syna vyléčily z té ošklivé neznámé choroby, ale zdálo se že na to měli myslet dříve.

Jeho ruce a nohy začaly pociťovat také bolesti od těchto boláků, které samovolně praskaly a tvořily na jeho těle další jizvy, které v pozdějších týdnech začali černat. Přirozená vyrážka by se vypařila v podobě zmenšujících se drobných strupů, které by po čase odpadly, ale tohle ne. Jeho imunita byla touto chorobou tak moc oslabená, že už nedokázala jeho končetiny dostatečně ochránit.

Jeho prsty začaly odumírat. Doktoři na to zírali s vykulenýma očima a jelikož v životě horší alergii/chorobu neviděli. Odhadovali to ještě na měsíc až dva a pak bude po všem. Po dalších dvou týdnech už měl obě nohy černé jako uhlí, ruce zmokvané a nehybné. Jeho obličej byl zmuchlaný, znetvořený a se zeleno-rudými skvrnami.

Byl mrtev.

Jeho rodiče na pohřbu plakali, neskutečně moc. Tohle si jejich syn nezasloužil. Štěstěna nebyla na straně jejich ani Willyho, bohužel. Willyho otec se po konci pohřbu totiž začal škrábat na krku.

,,Co to tam máš ?“ Zeptala se jeho manželka, ještě stále ve velikém šoku z toho co se stalo jejich synovi.
,,Nic.“ Odpověděl její muž otírajíc si slzu z tváře a drbající se druhou rukou na čele.

,,Asi mě něco štíplo.“

Další Creepypasta: Kikimmora