Bunkr
Bylo to někdy v noci. V rádiu zahlásili, že je tu velká šance náletu Němců. Museli jsme se odebrat do městského protileteckého krytu. Byl to kryt pro pět tisíc lidí. Zůstaneme tam po tři dny. To se zvládne. Táta s mámou vzali tašky, ve kterých bylo vše, co si do bunkru můžeme vzít. Prý. Doopravdy jsem netušil, co v tašce bylo. Táta řekl jen, že jsou to potřebné věci. Bylo na něm vidět, že se o mě a o mámu skutečně bojí.
Došli jsme k bunkru, u kterého již stála fronta lidí. Bylo jich tolik, ale dovnitř jsme se dostali. Jakmile jsme vešli dovnitř, prohledali nás i naši tašku. Někde ve spleti chodeb, už jsem mohl slyšet zvuk generátoru elektřiny. Slabé hučení se neslo chodbami. Ale asi jak můžete očekávat, nebylo to bez problémů.
Hermetické uzavření
Po nějaké době se rozbil systém, zásobující nás vzduchem. Bunkr byl uzavřen od vnějšího světa, nemohlo se nic dostat dovnitř, ani ven. Stejně tak to bylo se vzduchem. Máma omdlela mezi prvními a táta se také pomalu motal. Z brašny urychleně vyndal kyslíkovou bombu a masku, kterou mi připevnil k nosu a ústúm. Každých pět minut kolem nás probíhala dvojice, která manuálně obsluhovala vzduchová čerpadla.
Začali ale odpadávat i oni. Čerpadla už neměl kdo obsluhovat. Lidé leželi na zemi a bunkrem ne neslo jen hučení generátoru elektřiny a můj pláč. Po nějaké době hučení ustalo a bunkr se ponořil do tmy. Pomozte mi prosím! Jsem tu sám a bojím se! Buším na dveře, copak mě nikdo neslyší?! Prosím. Je tu tma. Kde jste kdo…?
Je venku ještě vůbec někdo? Zmizeli snad všichni? Tak moc bych si přál, aby tu byl ještě někdo živý. Moc kyslíku mi už asi nezbývá. Doufal jsem, vyčkával na záchranu. Venku už nikdo není, že ne? Až náhle po neuvěřitelně dlouhé věčnosti se dveře otevřely a do bunkru vběhlo několik mužů v protiradiačních oblecích. Všimli si mě a jeden mě v náruči nesl ven. Ven do pustiny, které jsem kdysi mohl říkat domov.
Další Creepypasta: Tma a Světlo
