ČlánkyCreepypasty

Minulost se vrátí

Minulost se vrátí

Seděl jsem ve křesle a čekal. Věděl jsem, že se má smrt již blíží. Jsem král, ale mé tělo se rozpadá. Jsem starý, paranoidní. Jsem vládce, ale mé útroby hnijí! Duchové mých hříchů již přicházejí. Slyším jejich hlasy. Jsem Velký ale stravuje mě děs. Hlasy mě obklopují, v místnosti se stmívá. Můj čas právě nadešel.

,,Ukrutný, proklatý, nelidský!“ ozvalo se zpoza mě. S hrůzou jsem se kvapně ohlédl, nýbrž jsem měl být v pokoji sám. A hle, tam stála! Jedna z těch kteří mě již měsíce nenechají spát. Moje matka. Skrze cáry oblečení prosvítaly kosti, kůže z ní padala, maso taktéž. ,,Ne!“ ustoupil jsem přízraku. ,,Zmiz! Nechte mě být! To moje sestra Emera, ta tě nenáviděla, já tě miloval!“ Mrtvola zavřeštela, až se mi kolena podlomila a slich svůj jsem rukama kryl.

O další pár kroků jsem ustoupil a do kohosi narazil. Když jsen se ohlédl, sám hněv na mě hleděl z očí mého rádce. ,,Inere…“ hlesl jsem, když na mě začaly padat nadávky. ,,Bestie ukrutná!“ křičel jehi chladný hlas. Z poza něj další lidé vystoupili. Ano poznával jsem se. Byli to poddaní, které jsem popravit nechal.

Nevinní potrestaní

A zpoza matky vystoupili další lidé. To byli mí bratři. Jejich trýzeň, jejich hněv, téměř jsem mohl nahmatat ty emoce. ,,Popravil jsi nás!“ řekl jeden, ,,Půjdeš s námi!“ odvětil druhý. ,,Ne, ovládl mě hněv, já to nechtěl udělat přísahám!“ sepjal jsem ruce v prosbě. Všude se objevovaly další rozkládající se těla. Nebylo téměř kam uhýbat.

Jejich mrtvolné ruce se po mně natahovaly. Tasil jsem dýku ale…kam, jak je mám zasáhnout? Máchal jsem ostřím kolem sebe, ale ty ruce… Ostří jimi jen projelo, jako kouřem. Mrtvoly lezly jedna přes druhou. Křičel jsem, ječel, volal o pomoc, ale nikdo mi nemohl pomoci. Bylo jich tolik.

A ozvala se i moje nemoc. Jako vlk po své kořisti, skočil po mně záchvat kašle. Klekl jsem na zem, světla blikala a přikryl s rukou ústa. Krev se mi řinula po prstech a padala v temně rudých kapkách na podlahu. Ruce duchů mě popadly a táhly mezi ně. Kopal jsem, škrábal, nebylo mi pomoci.

Odchod

Nadávky sršely ze všech sran. Přes rozkládající se masu hniloby mě ruce dotáhly až do středu houfu. A tam jsem byl trhán. Každá ruka, mě chytla. Tvář, vlasy, dolní čelist, loket, stehno…bylo jedno čeho se chytí. Byl jsem natahován, mé šaty se pomalu trhaly. Nehty mě škrábaly, ječel jsem a prskal krev. Moje kosti se lámaly, klouby vykloubily. Když se mi někde otevřela rána, už v ní byly další prsty a tahaly za ní.

Cítil jsem, jak ze mě byly párány cáry kůže. Cítil jsem jak ze mě tekla krev, slyšel jsem jak se šplíchnutím dopadá na zem. Cítil jsem, jak se mi hladové zuby zakusovaly do masa. Odcházel ze mě život. Moje duše se propadala do podsvětí. Žil jsem pro své království, ale až pozdě se uvědomuji, jak krutým zoufalcem jsem byl…

Další Creepypasta: Dar a prokletí

5/5 (1)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close