Dar a Prokletí
Dar a Prokletí
Dovolte abych vám v rychlosti povyprávěl o svém zničeném životě. Pracoval jsem jako hlídač hřbitova. Ano, pochmurná práce a velmi, velmi dobře placená. Gabriel, můj dobrý přítel, dělal hrobníka, takže jsem na tom byl ještě celkem dobře. Občas jsme si povídali, zatímco si zapálil cigaretu. A byl to právě ten den, kdy onemocněl. Procházel jsem perimetr kolem hřbitova, když do mě naběhla dáma v červeném a povalila mě. „Pomalu, slečno!“ napomenul jsem ji, když mi pomáhala na nohy. Omluvila se, velice chladně, a odběhla pryč.
Myslím, že právě ona byla tou osobou, která způsobila můj teror. Už v ten moment co odešla, jsem měl vizi. Vizi jak kohosi srazí autobus. Nebral jsem to na lehkou váhu, ale když jsem odcházel, chudák Gabriel… Šel za mnou. Nevím proč a už to nikdy vědět nebudu. Spatřil jsem ho na druhé straně přechodu. Jakmile se rozsvítila zelená, vydal se ke mně, ale autobus to neubrzdil a tvrdě do něj narazil. Běžel jsem ke zraněnému Gabrielovi, zavolal záchranku, ale z jeho očí zmizelo světlo a on odešel na onen svět… V mžiku jsem ztratil svého nejlepšího přítele.
A pokračovalo to. Hned po tom co jsem se vrátil domů, jsem měl další. Tentokráte o člověku, kterému se neotevřel padák. Po tomto vidění mě ukrutně rozbolela hlava. Přímo neuvěřitelně. Musel jsem si lehnout a vyspat se. Když jsem se k večeru kolem šesté vzbudil, měl jsem několik zmeškaných hovorů od své matky. Po zpětném zavolání vyšlo najevo, že ta osoba kterou jsem viděl padat, byl můj otec. Zasekl se mu padák a dopadl tvrdě na zem. Smutek mě naprosto ochromil. Nemohl jsem jíst, ani spát. Na pohřbu jsem nedokázal udržet slzy.
Byl jsem na dně.
Nevěděl jsem co dělat. Byl jsem na dně. V práci jsem byl jako duch. Chodící mrtvola. A pak jsem potkal ji. Dívku, do které jsem se nadevše zamiloval. A věřte mi to nebo ne, ale já jsem se jí také líbil. Má práce jí nevadila. Naopak, obdivovala mou úctu k mrtvým. Zajímala se o tajemno. Trávili jsme spolu tolik času. Vzali jsme se. A dokonce se nám narodil kluk. A tehdy to přišlo. Další vize. Tentokráte o tom, že jakási žena jede autem a nabourá.
Vsadil jsem si do hlavy, že ty dva ochráním za každou cenu. Auto jsem řídil vždy pouze já, svou ženu jsem prosil, aby jezdila pouze hromadnou dopravou. Pomohlo to, ptáte se? Ne, nepomohlo. Byl to den kdy šla nakoupit do obchodu dvě ulice odtud. Jen dvě pitomý ulice. A stejně se musel odnikud vyřítit nějakej debil a srazit ji. Ztratil jsem ženu, můj syn ztratil mámu. Byl ještě tak malý.
A noční můra pokračovala. Moje matka se oběsila. Sestřenice byla přepadena, okradena a znásilněna. A ano, zastřelena. Všichni kolem mě, ať už šlo o sousedy, kolegy z práce, rodinu, či přátele. Všichni postupně, jeden po druhém, umírali. A já nedokázal předejít jejich ztrátě. Ačkoliv jsem se snažil rozličnými způsoby, všechny skončily stejně. Jejich smrtí. Nemohl jsem udělat vůbec nic. A tehdy mi to došlo. Moje prokletí postihovalo jen ty, které jsem měl rád! Odvedl jsem proto syna po několika letech do dětského domova, díky bohu, že jsem nic o něm do té doby neviděl.
Odchod
Vím už jen několik věcí. Musím najít tu ženu. Vídávám ji občas ve svých vizích, ale narozdíl od ostatních vizí v nich ona neumírá. Ba naopak, vypadá to, jako by mě to k ní vedlo. A až se zbavím prokletí, budu se moct vrátit za svým synem. Dřív ale ne, jen bych ho ohrozil. Jsem Liam O’brian, nosím světle zelenou bundu, džíny a černou kšiltovku. Jestli mě uvidíte, vyhněte se mi, jinak zemřete šerednou smrtí…
Další Creepypasta: Jako v Hororu